jediným zdrojem nových dědičných *variant v *genomu *člověka jsou *mutace. Ačkoli se nám mutace z dnešního pohledu zdají povětšinou jako vysloveně škodlivé, neměli bychom zapomenout, že jsou to mutace, které zvyšují přizpůsobivost k změněnému prostředí. Někteří z nejranějších *homininů doznali mnohé změny ve své genové výbavě. Jednou z nich byla přeměna chápavé dolní končetiny v končetinu kráčivou., která se promítla mimo jiné v pohyblivosti a postavení palce. Palec se podstatně zkracoval, zesiloval a znehybňoval. V jistém okamžiku se už nemohl postavit proti ostatním prstům, aby vytvořil silové držení, mohl se pohybovat jen jako ostatní prsty, tj. ve směru podélné osy nahoru a dolů a jen omezeně do stran. Pro *primáty, kteří používali nohy k uchopení větví, by ovšem taková mutace byla takřka fatální. Ale pro primáty, kteří se pohybovali na zemi a občas se vzpřímili, aby se rozhlédli, by taková mutace byla velkou nadějí. Za předpokladu, že by mutační tlak, cílený na tuto změnu přetrvával, mohla by se stále vznikající a k tomu děděná mutace postupně šířit po celé populaci. Jiná mutace, která se vyskytla u společného předka všech opic a *lidoopů vedla k ztrátě enzymu, který působí jako katalyzátor v přeměně glukózy na vitamin C. Ztráta enzymu pro syntézu vitaminu C nebyla ovšem pro lidoopy a homininy smrtelná, protože potřebu vitaminu C kryli rostlinnou *stravou, kterou konzumovali. Byla tu však jedna nepřehlédnutelná výhoda plynoucí z této ztráty: uvolnění glukózy pro její využití v metabolických procesech. //Velkým paradoxem mutací je, že poskytují proměnlivost, jež je nezbytným předpokladem přírodního výběru a tím i evoluce našeho druhu – současně však mohou být příčinou těžkých nemocí//.$//Fisherův teorém přírodní selekce:// Rozsah dědičné proměnlivosti všech biologických druhů (včetně člověka) je silně omezován procesem, který nazýváme „přirozený výběr“ (*selekce). Je to přirozený výběr, který ovlivňuje předání genů do dalších generací. Potomci, kteří přežijí a zplodí co nejvíce potomků, jsou nejzdatnější. Jinými slovy: jsou svým dědičným vybavením nejpřizpůsobenější danému prostředí a za určitou dobu mohou nahradit ty, kteří nemají k stávajícímu prostředí vhodné genové vybavení.$Snad žádná jiná koncepce v dějinách *biologie nebyla tak špatně pochopena, jako právě „vznik biologických druhů přirozeným výběrem“, koncepce, kterou formuloval Charles *Darwin a Alfred Russel *Wallace před 150 lety. Sám Charles Darwin přispěl k tomuto nedorozumění zejména v koncepci přirozeného výběru, když použil oné známé a v minulosti tolik diskutované vazby slov „přežití nejzdatnějších“, vycházeje z nadprodukce potomstva a konkurenčního boje o život v *přírodě. V této souvislosti se o přirozeném výběru počalo psát jako o „krvavých drápech a zubech přírody“. Dnes víme, že to všechno bylo jedno velké nedorozumění, neboť Darwinova teorie v sobě nezahrnuje agresi a už vůbec ne „lidskou“ krutost. //Darwinova teorie vycházela od samého počátku z teorému, podle něhož přizpůsobení jedinci jsou ti, jež svým chováním a biologickým vybavením jsou s to získat víc potravy, lepší úkryt, odolávat výkyvům podnebí, choroboplodným zárodkům a zplodit co nejvíce potomků, schopných dalšího rozmnožování//. Později se díky genetikům široce pojímaná koncepce přirozeného výběru zúžila na takzvanou „reprodukční způsobilost“. Jí dnes rozumíme situaci, v níž jedinci s jistými genetickými charakteristikami plodí v daném prostředí v průměru více potomstva než jedinci, kteří tyto charakteristiky postrádají nebo je mají jiné. //Reprodukční způsobilost genotypů (fitness) zdá se být jedinou určující mírou evoluční adaptace// (Fisherův teorém přírodní selekce). Moderní pochopení přirozeného výběru klade důraz tam, kam nepochybně patří – na rozmnožování, a nikoli na samotné přežití jedince. A je to zcela logické, protože samotné přežití organismu ještě nezaručuje jeho rozplozovací úspěch. Ne každý, kdo přežije, má potomstvo (genetická smrt) a ne všichni mají stejný počet potomků (diferenční plodnost). Takže v pojmech „reprodukční způsobilost“ (fitness) negramotný *rolník v Etiopii, který zplodil dvanáct přežívajících a *reprodukce schopných potomků je mnohem „zdatnější“ než byl *Leonardo da Vinci nebo Albert *Schweitzer; o žádném není známo, že by měli přežívající potomky. „Reprodukční způsobilost“ některých jedinců byla a je i dnes neobyčejná. Marocký vládce Moulay Ismail (1672–1727) dal prý život 548 synům a 340 dcerám. V tomto případě šlo o *polygamní společnost s harémovou strukturou. Ale dokonce i v monogamní společnosti se vyskytují lidé, jež legálně předali nebývalé množství genů do další *generace. Dokladem může být jistý manželský pár v Brazílii, který zplodil 26 živých dětí, přitom v roce 1976 bylo možné k němu přičíst 72 vnuků a vnuček a protože oněch 26 dětí bylo stále ještě v reprodukčním věku, vnuků a vnuček mohlo přibývat.$Jakkoli je teorie přirozeného výběru v pojetí diferenční plodnosti slibná, nezůstala ani ona ušetřena kritických výtek, počínaje nahodilým řízením události na způsob chyb, které se objevují v genetickém kódu, až po „oportunismus evoluce“, řízený zvnějšku prostředím apod. Výzkumy prováděné u jednotlivců, zvláště pak u populací, však podaly přesvědčivé důkazy, že je v podstatě správná, neboť je v současné době skutečně obtížné uvažovat o evoluci biologického druhu a tedy i člověka jakkoli jinak, než v důsledku přirozeného výběru ve prospěch žádoucích vlastností a příznivých genů.$//Srpkovitá anémie, malárie a genetická rovnováha:// Genetikům a matematikům, kteří poprvé v biologii formalizovali pojmy jako je přirozený výběr, mutace aj., chyběl u člověka důkaz. Přímý a ověřený důkaz. Vše se však změnilo, když byla objevena dědičná podstata *srpkovité anémie vztažená k výskytu malárie. Těsného vztahu mezi srpkovitou anémií a malárií si poprvé všiml anglický genetik J. B. S. Haldane, jenž vyslovil zajímavou myšlenku o rozšíření (genu) alely podmiňující tento typ chudokrevnosti. Zněla v tom smyslu, že všude tam, kde se rozšířila malárie, zejména její nejzhoubnější forma způsobená prvokem //Plasmodium falciparum//, vyskytuje se též alela pro srpkovitost krvinek. Zásluhou A. C. Allisona a jeho spolupracovníků se pak odborná veřejnost dověděla, že v malarických oblastech zabíjí malárie v mnoha případech ty, kteří mají krvinky s normálním *hemoglobinem (homozygotní *konstituce AA), neboť právě ony poskytují nejvhodnější substrát pro parasitismus malarického plazmodia. Na druhé straně srpkovitá *choroba hubí děti s homozygotní konstitucí (SS) na zhoubnou chudokrevnost (drepanocytózu). A jak je to s *heterozygoty, kteří dostali do svého genetického vybavení jednu alelu standardní a druhou abnormální? Také oni onemocní v případě napadení malarického plazmodia malárií, ovšem průběh onemocnění je mírný, bez vážnějších následků. A pokud jde o chudokrevnost vyvolanou srpkovitým genem, nikterak ji nepociťují, třebaže jejich *krev obsahuje krvinky s abnormálním hemoglobinem, které při nedostatku kyslíku v laboratoři pozměňují svůj tvar. V malarických oblastech jsou svými extrémními vlastnostmi „nevýhodné“ jak krvinky normální, tak i srpkovité. Normální krvinky jsou sice vhodné pro optimální vázání kyslíku, ale jsou ničeny malarickým plazmodiem. Naproti tomu srpkovité krvinky jsou vůči malarickému plazmodiu rezistentní, ale nejsou s to vázat kyslík a tak se pohybují v krevním řečišti bez kyslíkové zátěže. To jsou v podstatě důvody, proč jsou obojí krvinky přírodním výběrem v malarických oblastech nepřetržitě odstraňovány. Takže //při nedostatku zdravotnické péče//, a té je v těchto oblastech stále poskrovnu, //vybírá přirozený výběr vesměs nemilosrdně pouze ty rodiče, kteří mají hetorozygotní konstituci. Není to však výběr beze zbytku. Je to výběr, který se svou protikladností vybíjí v dané populaci do takzvané genetické rovnováhy.// Vzniká stav, jenž je označován jako „*balancovaný polymorfismus“.$Mutantní alela vyvolávající v homozygotní konstituci zhoubnou chorobu – srpkovitou malárii – se v kombinaci s jinou alelou ukázala být výhodnou, protože udělila svému nositeli za jistých okolností (přítomnost malárie) nečekané a přitom velmi užitečné vlastnosti (přirozenou odolnost proti malarickému plazmodiu). Záhy se však ukázalo, že vztah mezi malárií a mutantní alelou pro srpkovité krvinky není ojedinělý. Malárie si zjevně „vynutila“ další adaptivní odpovědi v podobě pozoruhodného komplexu dědičných krevních chorob, známých jako *talasemie. Šlo-li u srpkovité chudokrevnosti vesměs o mutace strukturálních genů, jež ovlivňovaly pořadí aminokyselin v polypeptidickém řetězci, u talasemií šlo o mnohem závažnější poruchy, jež zasahovaly mechanismus řídící celou syntézu peptidových řetězců alfa a beta. Stručně řečeno, rodinné studie ukazují, že talasemie jsou jednoduše (mendelisticky) děděné choroby. Stejně jako u srpkovité chudokrevnosti jsou rodiče s heterozygotní konstitucí „nosiči“ mutantní *recesivní alely daného genu a plodí děti s konstitucí heterozygotní a homozygotní. Podle toho, který z řetězců je zasažen, mluvíme o talasemii alfa nebo beta. První je typická pro *černochy a je méně častá, druhá v hojné míře sužuje obyvatele Itálie, Sicílie, Řecka a některých *zemí *Středního východu. Stručně lze říci, že v malarických oblastech umírají *homozygoti na chudokrevnost talasemie už v dětském věku; u alfa talasemie dokonce již během *těhotenství. „Normální“ homozygoti pro nepoškozený hemoglobin (HbA) jsou zčásti postižení malárií a při nedostatku zdravotní péče část z nich umírá, aniž by zanechali potomstvo. Heterozygoti pro talasemii jsou před malárií chráněni (mají v důsledku pozměněného hemoglobinu přirozenou „imunitu“), neboť plazmodium se v postižených krvinkách nerozmnožuje tak rychle jako v krvinkách normálních. A jsou to reprodukčně nejzdatnější heterozygoti, kteří vzájemným křížením zaručují pokračování těchto nebezpečných genů v čase a v prostoru.$Objev *balancovaného polymorfismu genů pro srpkovitou anémii a talasemie (ale ještě dalších, například pro deficienci enzymu glukózo-6-fosfát dehydrogenázy) byl událostí v biologii člověka nepochybně významnou. V jeho souvislosti byla znovu přehodnocena koncepce přirozeného výběru, zvláště ve vztahu ke kulturním tlakům.$//Zeslabování a zesilování selekčního tlaku:// Již v dobách před vznikem moderní medicíny lidé zasahovali do přirozeného výběru kulturním chováním, jež cílilo k léčebným pokusům a kromě toho vymezovalo pravidla výběru partnerů k uzavírání *sňatků. První možné doklady o znalostech přírodní medicíny pocházejí z pohřbu *neandertálce v Šánídáru na *Předním východě. Zákaz krvesmilstva a uzavírání sňatků uvnitř rodové skupiny už dávno v minulosti předpokládáme z *exogamie (žena uzavírá sňatek s mužem sousední skupiny) u posledních zbytků lovců a sběračů. Pokud naši dávní předkové využívali znalosti o přírodní medicíně, nepochybně zmírňovali průběh mnohých nemocí. Pokud praktikovali zákazy (*tabu) *incestu a uzavírání příbuzenských sňatků, jistě přispěli k potlačení některých dědičných chorob. Avšak vedle těchto zákazů existovaly naopak příkazy k incestu a k uzavírání příbuzenských sňatků. Incest mezi sourozenci byl údajně běžně praktikován v panovnických rodinách starověkého Egypta (*sexualita, erotika, láska a manželství – civilizace starověkého Egypta) nebo incké říše (*sexualita, erotika, láska a manželství – civilizace předkolumbovské Ameriky). Uzavírání příbuzenských sňatků je odedávna běžné například v Indii (asi ve 30 %) nebo v některých starobylých společnostech *Blízkého východu (například u Samaritánů v *Izraeli), ale i v Evropě (například u *Basků a v některých skupinách *Romů). Příbuzenské sňatky jsou uzavírány také v menšinách v USA: například *amišové, kteří se přistěhovali z Evropy do Pensylvánie v letech 1720 až 1770, dali povstat příbuzenskými sňatky silně spřízněné (endogamní) populaci v počtu kolem 45 000. Jedním z výsledků udržování původní genové výbavy „zakladatelů“ je zvýšený výskyt některých dědičných chorob, zvláště pak trpasličí vzrůst, *nanismus. Od roku 1860, kdy byla tato nemoc poprvé popsána, trpělo jí v populaci pouze asi 100 osob; přibližně polovina z nich pocházela z jedné rodiny amišů v Pensylvánii.$Zeslabování přirozeného výběru lze vidět i v jistém kulturním chování, jež zřejmě už v dávné minulosti chránilo nemocné s recesivními geny. Můžeme tak soudit z výskytu *albinismu u některých *indiánských etnik. Albinismus je podmíněn recesivním genem, který ve zdvojené dávce (homozygotním stavu) silně snižuje množství pigmentu v *kůži, oční duhovce a ve vlasech. Albíni jsou zvlášť citliví na sluneční záření, špatně vidí a často umírají na rakovinu kůže. Ve světové populaci jsou velmi vzácní. Odhaduje se, že jeden albín připadne na 20 000 obyvatel. Vysoký výskyt recesivní alely pro albinismus u některých *indiánských etnik naznačuje, že přirozený selekční tlak cílený na jejich odstranění byl dlouhou dobu vyvažován kulturním výběrem. Je známo, že mezi *Aztéky se těšili albíni zvláštní pozornosti. Většinou působili jako strážní v paláci vládce a nikdo od nich nežádal, aby pracovali na polích vystaveni prudkému slunečnímu žáru. V některých společnostech se albíni těšili přímo úctě nebo se stávali zdrojem *předsudků, pověr a strachu. Například albíni u indiánských *Hopiů prováděli ceremoniální tance, někteří se stali vlivnými *šamany a ojediněle i *náčelníky osad. Většina albínů však neuzavírala sňatky z ryze ekonomických důvodů: albíni nemohou pracovat ani na polích ani nemohou lovit zvěř; žena albín na tom není o nic lépe, pokud jde o práci mimo dům. Vzniká otázka: Jak se mohly geny albínů v populaci Hopiů rozšířit v takovém množství? *Vysvětlení je, jak se zdá, prosté. Ačkoli žádný albín nebyl vhodnou partií pro uzavření sňatku z ryze ekonomických důvodů, neplatilo to v žádném případě pro albína jako sexuálního partnera. Zatímco muži pracovali na polích nebo lovili ve *stepi či v *lese, při jezerech a řekách, albínští muži zůstávali ve *vesnicích, kde bylo plno příležitostí k sexuálnímu styku. Populace Hopiů byla malá, takže několik sexuálně zdatných albínů mohlo podstatně změnit četnost recesivního genu pro albinismus v následujících generacích.$Moderní medicína v první polovině 20. století dokázala odstranit nebo potlačit většinu škodlivých vlivů, které ohrožovaly *zdraví člověka, zvláště dětí. Zavedla systém optimální výživy, preventivní očkování, infekce potlačila antibiotiky. Výsledkem bylo snížení kojenecké *úmrtnosti (z tisíce narozených dětí umírá do konce prvního roku 22 dětí). Nemocní zhoubnou formou srpkovité chudokrevnosti už neumírají v takovém počtu jako dříve, neboť moderní medicína je udržuje naživu. Nemocní *hemofilií se už nemusí strachovat, že při poranění vykrvácí, neboť dostávají antihemofilní krevní globulin (AHG). A totéž platí o cukrovce a *inzulinu a o dalších chorobách. //V darwinistickém slova smyslu tito jedinci nejsou méně „zdatní“ než zbývající populace, v níž žijí a budou stejně zdatní i v budoucnu, pokud jim ovšem společnost poskytne tuto zdravotní péči. V okamžiku, kdy by se jim této péče nedostalo, jejich „zdatnost“ pronikavě klesne.//$Vleklé spory o tom, zda *přirozený výběr pokračuje u člověka ve své operativní činnosti, jsou už překonány. Pozornost odborné veřejnosti se soustřeďuje spíše na jeho působnost ve smyslu zlepšení nebo zhoršení. Přirozený výběr neoperuje vždy a všude stejným způsobem, neboť je závislý na zevním prostředí, na jeho relativní stálosti nebo na dynamické proměnlivosti, a tak s jistým zpožděním – zrychlováním či zmírňováním kulturními adaptacemi – kopíruje svými odpověďmi všechny tyto změny ve prospěch lidské populace. Jinak působil v *paleolitu, jinak v *neolitu, kdy člověk poprvé vsadil *semena do země, a jinak působí v současné době, v době *vědecko-technické revoluce. (Jaroslav Malina)