vznik našeho druhu je neoddělitelně vázán na skupiny. Zpočátku na potulné *tlupy lovců a sběračů, později, po ovládnutí zemědělských *technologií, na pospolitosti zemědělské a pastevecké. Vznikla stálá sídliště – *vesnice a *města – a v nich vesnické a městské populace. Nejprve byly počtem malé, avšak postupně se zvětšovaly, až dosáhly úrovně dnešního typu. Tam, kde máme dlouhodobější pohled na vývoj nějaké populace, a může to být v kterékoli části světa, jsme zpravidla svědky většinou rytmicky se opakujícího dění. Nějaká nově vzniklá nebo migrantní populace, která se odštěpila od mateřské populace a vydala se na cesty, dostala se do prostředí pro ni zcela nezvyklého. Například pralesní populace vstoupila do otevřené *savany, polopouště či naopak. Nebo populace obývající trvale nížiny vystoupila postupně do hor, anebo vysokohorská populace sestoupila do nížiny. Aby mohly takovéto populace obhájit své bytí v novém domově, začaly se postupně přizpůsobovat – biologicky i kulturně. Přitom biologické přizpůsobování se povětšinou dělo přes filtr sociálních faktorů, jež celý adaptivní proces buď zrychlovaly, nebo přibrzďovaly. Zpočátku hrálo rozhodující úlohu přizpůsobení každého jedince, jež vedlo (nebo nevedlo) k ustavení jeho původně rozrušené funkční *adaptace, nezbytné pro reprodukci. S novou generací potomků v novém prostředí započalo přizpůsobování evoluční. Během něho byli zvýhodňováni jedinci s vysokou plodností (fitness) a naopak vyřazování jedinci s nízkou plodností, jedinci jen stěží schopni v darwinistickém slova smyslu evolučního přizpůsobení. Přizpůsobovací proces, který probíhal v dané populaci na několika úrovních (buněčné, orgánové, na úrovni organismu, populace, …) pozvolna spěl k vyvrcholení, k takzvanému „vrcholu adaptivní zdatnosti“. Když jí bylo dosaženo, měla většina populace již vytvořeny všechny odpovídající mechanismy, které jí dovolily v dané ekologické oblasti žít a přežít; a nejen to: i plodit zdravé potomstvo.$Zdálo by se, že v tomto okamžiku „naplnění“ populace již nic nebrání v další nerušené existenci, pokud se ovšem nezmění zevní podmínky. Opak je však pravdou. Během adaptivního procesu se z populace stává izolát a s izolátem je spojen pokles adaptivní zdatnosti, neboť v důsledku příbuzenských *sňatků se zužuje proměnlivost, vyskytují se častěji nemoci podmíněné recesivními geny apod. Není-li izolaci ze strany populace čeleno, je jen otázkou času, kdy tlak zevnitř izolát natolik naruší, že se začne sám od sebe rozpadávat. Rozpad izolátu však může být urychlen úderem zvenčí – a to tak, že jej překryje expanzní populace šířící se v jistém směru. A výsledek? Úplné rozrušení původního *genofondu izolátu, jeho pozdější promíšení s geny expanzní populace a vytvoření nového genofondu, dosud neadaptovaného k danému prostředí, zato však obohaceného o nové geny, jež spolu s geny původními umožňují vznik nových genotypických kombinací, potřebných pro nabytí nové úrovně genové rovnováhy a tím i nové úrovně adaptivní zdatnosti. Celý tento proces, jenž se za předpokladu malé populace mohl vždy a znovu opakovat, lze zapsat v následujícím sledu:$Nová (migrantní) populace → její postupné přizpůsobování za vzniku izolátu → vrchol adaptivní zdatnosti → rozrušení adaptivní zdatnosti → nová populace → nová (migrantní) populace → atd.$Při pozorném pohledu na přizpůsobovací proces, během něhož se střídá vysoká úroveň adaptivní zdatnosti s jejím rozrušením, nesmíme přehlédnout *fyzické i *behaviorální odlišení (diferenciaci) od mateřské populace, sledované splynutím s jinou populací. Diferenciace a následné splynutí lidských populací, to jsou biologické dějiny našeho druhu. Lze je stávajícími prostředky zkoumat? Částečnou odpověď dá studium některých krevních znaků, zejména systému AB0.$//Proč někde převládá krevní skupina A nebo B a jinde zase krevní skupina 0?:// Původ *Polynésanů byl a je i dnes tak trochu hádankou, o jejíž rozluštění se pokusilo mnoho badatelů z nejrozmanitějších hledisek. Někteří zkoumali jejich *jazyk a způsob života, jiní jejich *fyzický typ, avšak nikdo dosud nezodpověděl otázku: Odkud Polynésané přišli? Z Asie nebo z Ameriky? Nebo dokonce z oblasti Středozemního moře? A přece se již zdálo, že odpověď známe. Všechno začalo riskantní plavbou na balzovém voru z Jižní Ameriky do *Polynésie dnes již legendárního Thora *Heyerdahla a jeho odvážných druhů krátce po *druhé světové válce. Tehdy chtěl Thor Heyerdahl svou cestou dokázat, že jihoameričtí indiáni jsou prapředky Polynésanů, poněvadž byli v minulosti s to vykonat velké námořní cesty na primitivním plavidle, jakým vor bezesporu je, a mohli tudíž osídlit vzdálené ostrovy v Tichomoří. A přece v tehdejší době stačilo k potvrzení této teorie bez riskování životů prostě porovnat *krev Polynésanů s krví indiánů a Asiatů, jak to nakonec učinil krátce po výpravě Thora Heyerdhala australský lékař J. J. Graydon. Z jeho zprávy vyplynulo, že v krvi Polynésanů se prokazatelně nacházejí „americké geny“, které se zevně projevují převahou krevní skupiny 0, malým zastoupením krevní skupiny B a úplnou ztrátou krevní skupiny A2 (což vylučuje původ ze Středozemí!). J. J. Graydon napsal: „Nemůžeme Polynésany odvozovat od nějakého nedávného či současného míšení protomongoloidního obyvatelstva s obyvatelstvem asijsko-malajské oblasti, jak se donedávna předpokládalo, ale spíše bude třeba hledat původ Polynésanů u indiánských populací, přesněji řečeno u populací jihoamerických a nevylučujeme ani populace středoamerické, jak soudil ve své teorii Thor Heyerdhal.“ Zdálo se, že je v této otázce jasno, kdyby však i ona neměla své „ale“. Pozdější podrobný rozbor krve Polynésanů, do něhož byly pojaty kromě krevního systému AB0 a Rh ještě četné jiné krevní systémy, naznačil, že krev obsahuje vedle „amerických genů“ také „geny asijské“, takže problém příchodu Polynésanů na Tichomořské ostrovy se znovu otevřel. Zároveň však ukázal, že stávající doktrína o neměnnosti základní genové formule pro krevní skupiny AB0 a zřejmě i pro jiné krevní systémy nebude platit. Podle této; *konzervativní doktríny předpokládali mnozí vědci, že základní genová formule pro krevní skupiny je vázána na vznik člověka a jeho dvou migračních rozptylů (vycestování z Afriky do *Starého světa a odtud do Ameriky a do Austrálie). Pokud připouštěli její vývoj, potom jen výjimečně v souvislosti s míšením takzvaných „ras“, kolísáním genových četností v malých populacích a jevem zakladatele. Ukázalo se však, že krevní systémy nebudou tak zcela netečné k selekčním tlakům, spíše naopak. Poprvé na tuto možnost ukázal P. Levine při objevu neslučitelnosti (inkompability) krve matky. Neslučitelnost, tento pozoruhodný protikladný vztah matky Rh negativní k vlastnímu dítěti Rh pozitivnímu, se ukázal být selekčním činitelem. Na možné selekční důsledky v rozdělení krevních skupin však už dávno před tím upozornili H. Hirschfeld a H. Zborowski poté, co si všimli, že některá *manželství jsou z hlediska základních krevních skupin méně plodná, kdežto jiná více. Pozdější výzkumy naznačily, že rodiny lze rozdělit podle sérologické slučitelnosti na neslučitelné (inkompatibilní) a slučitelné (kompatibilní). V prvním případě jsou následující spojení: Matka je nositelem krevní skupiny 0, kdežto otec je nositelem krevní skupiny A nebo B; do jisté míry totéž platí pro spojení AxB, BxA, AxAB, BxAB. Všechna zbývající spojení označujeme jako slučitelná. Přitom bychom měli zdůraznit, že celkový počet neslučitelných manželství (jen z hlediska systému AB0) není nikterak zanedbatelný. Tak třeba u Evropanů činí jejich odhad plných 22 %. Nejnovější studie skutečně potvrzují, že matky s krevní skupinou 0 mají v neslučitelných manželstvích potíže s udržením plodu, pokud ovšem nejsou Rh negativní. V každém ohledu je jejich plodnost ve spojení s krevními skupinami A a B výrazně nižší. Je-li sérologická neslučitelnost tak očividně jednou z příčin snížení plodnosti, nabízí se *vysvětlení pro mimořádnou převahu skupiny 0 v celém světě.$V souvislosti příčinného vysvětlení zvláštního rozdělení krevních skupin v celém světě byly znovu připomenuty dávno zapomenuté *názory H. a L. Hirschfeldových, kteří už v roce 1918 tvrdili, že krevní skupiny jsou v těsném vztahu k jistým typům tělesné stavby (*somatotypům) a že tyto typy jsou potom náchylné k některým onemocněním, jež mohou přivodit svým nositelům smrt. Názory Hirschfeldových nebyly sice nikdy potvrzeny, přesto daly podnět k rozsáhlému výzkumu, jehož předběžným výsledkem bylo zjištění, že mezi těžkými *chorobami a krevními skupinami existuje statistický vztah. V roce 1953 referovali I. Aird, H. H. Bentail a J. A. Fraser Roberts o výzkumu pacientů s *karcinomem žaludku. Nejzajímavějším poznatkem bylo, že většina pacientů měla krevní skupinu A. Rok nato ohlásili tito vědci další neméně zajímavý vztah mezi krevní skupinou 0 a vředovou chorobou dvanáctníku. Obě sdělení vyvolala mimořádný zájem lékařské veřejnosti, takže v první polovině šedesátých let bylo známo dvanáct těžkých nemocí, které vykazovaly spojení s krevními skupinami. Udává se, že osoby s krevní skupinou 0 nebo B jsou odolnější proti neštovicím, osoby s krevní skupinou A1 nebo A1B jsou zase odolnější proti moru. Nepřekvapuje tedy, že v krajinách sužovaných morem jako jsou Dolní Egypt, Indie, Mongolsko a Turecko se u tamějších obyvatel vyskytuje ve velkém množství krevní skupina B, následuje A a AB; krevní skupina 0 je zde méně častá. Naopak v oblastech, kde se mor nevyskytoval, převládá odnepaměti krevní skupina 0; jde americký kontinent, Austrálii a Polynésii. Také v Evropě pozorujeme jako morový dotek vysoký výskyt krevní skupiny A narušovaný tu a tam malými populačními ostrůvky s vysokým počtem krevní skupiny 0, tvořené například *Basky, *Iry, *Korsičany, obyvateli Sardinie (*Sardové) a *Islanďany. Krevní skupina A vesměs chybí tam, kde se svého času vyskytovaly epidemie černých neštovic (Afrika, arabské *země, Indie).$Vidíme tak, že budoucí význam krevních znaků pro objasnění našich evolučních dějin bude spočívat spíše v pochopení výběrového (selekčního) procesu uvnitř našeho druhu //*Homo sapiens//. Jaké jsou výsledky těchto pokusů – viz *člověk – genetická příbuznost lidských populací. (Jaroslav Malina)