1. bezmanželský stav, *římskokatolickou církví nařízený svobodný stav *duchovních a *řeholních osob. *Církevní Otcové (latinsky: //Patres ecclesiastici//) pokládali ženu „od temene až po patu“ za nástrahu ďábla (církevní *synoda v Macônu v roce 585 dokonce se vší vážností diskutovala, zda lze ženu považovat vůbec za člověka). Přirozeným důsledkem nenávisti k ženě byl celibát (požadavek celibátu pochází až z konce 10. století a od *koncilu 1139 platí církevní *zákon ukládající *kněžím závazek celibátu) a hony na čarodějnice ve 14. století. Moralisté a teologové pozdního středověku ženu příkře odsuzují. Tak také *Erasmus Rotterdamský (1465 nebo 1469–1536) ve svém díle //Encomium moriae// (1509 [nebo 1510], česky: //Chvála bláznivosti//. Praha: Odeon, 1966, předtím několikrát pod názvem //Chvála bláznovství//) charakterizuje ženu slovy „(…) a jako opice, podle řeckého přísloví, zůstane opicí, i kdyby ji oblékli do purpuru, tak žena zůstane ženou, ať drží před obličejem tu či onu masku“.$Celibát se prosazoval již v raném *křesťanství, ale obecně nebyl dodržován ještě dlouho do *středověku. Ve východní církvi byla tato povinnost zmírněna od roku 692; v katolické církvi východních ritů a v pravoslavných církvích je celibát podmínkou jen u biskupského *svěcení. Po *schizmatu mezi východní a západní církví se na Východě celibát dodržoval jen v *klášterech. Závaznost celibátu pro duchovní římskokatolické církve byla potvrzena roku 1139 II. lateránským koncilem a v letech 1545 až 1563 II. tridentským koncilem. Pojetí křesťanské *lásky se pokoušely praktikovat od počátku své existence asketické ženské a mužské řády, jejichž příslušníci se zřekli pohlavního života. Již raní křesťanští myslitelé přicházeli s požadavkem celibátu křesťanských kněží. Kněžský celibát se však prosazoval jen velmi obtížně. Vedly se o něj *spory téměř celé první tisíciletí našeho *letopočtu. Teprve příkazem *papeže Řehoře VII. v roce 1074 byl celibát prohlášen za kněžskou povinnost, ale trvalo ještě desítky let, než se stal závaznou normou – s konečnou platností se prosadil až na konci 12. století. Z vizitací v západoevropských *diecézích ve 14. a 15. století však vyplývá, že až třetina kněží žila v *konkubinátu, tedy s ženou, s níž měli děti a s níž neuzavřeli právoplatný *sňatek. U českých kněží bylo až do 12. století pravidlem, že žili v *manželství (i *Kosmas byl ženatý). Teprve v roce 1143 papežský *legát, vyslaný do Čech, prosadil zásadu kněžského celibátu.$Církev vedla permanentní boj proti pohlavní lásce, ale když se po prosazení měšťanského živlu hranice společenských tříd rozvolnily, rozvolnily se i mravní hodnoty. Potlačovaná smyslovost propukla se znásobenou silou a zasáhla zčásti i *duchovenstvo. I do umění té doby proniká více nahoty, tělesné krásy, milostných scén, jež občas hraničí s obscénností. Rozštěpení křesťanské doktríny na katolictví a *protestantství se promítlo i do rozdílných *názorů na sexuální oblast – protestanti (s výjimkou přísného *kalvinismu) byli v tomto ohledu tolerantnější (Martin *Luther: „je lepší se oženit než být zmítán vášní“). Tyto skutečnosti (ale zřejmě i fakt, že *sexualita představuje přirozenou součást a potřebu lidského života) vedly vznikající protestantské církve k odmítnutí celibátu. Katolické církvi se v praxi nikdy zcela nepodařilo prosadit požadavek sexuální zdrženlivosti ani ve vlastních řadách, jak dokládají její barvité dějiny. Existují nejen četné doklady o pohlavní aktivitě řadových služebníků Božích, ale také o extravagantním *sexuálním chování nejvyšších církevních hodnostářů. Zejména dějiny papežství z doby vzestupu a stabilizace církevní moci ukazují, že sexuální život některých papežů si nezadal se sexuálním životem ani těch nejrozmařilejších světských *feudálů. Římskokatolická církev dodnes neustoupila ze svých *dogmat v otázkách celibátu;$2. celibát vyžadují i jiná *náboženství a etická učení, například pohlavní zdrženlivost jako nezbytná podmínka duchovního rozvoje je příznačná pro buddhistické *mnichy a mnišky; v historii musely dodržovat celibát kněžky (*vestálky) v Římě, „Panny slunce“ (*accla cuna) v *incké říši, kněží manichejské církve. Naopak *judaismus a *islám instituci celibátu neuznávají;$3. svobodný stav vůbec, kdysi povinný pro některá povolání (například pro četníky nebo učitelky). (Jaroslav Malina)