anglický spisovatel, básník, filozof, politik a diplomat. „Rozsah jeho životních zkušeností a zájmů udivuje a sahá od všedního života a kluzkých historek po *puritánské *náboženství; od vášní *lásky po stejně posedlou zvídavost ve *filozofii a *vědě. Znal lidi všeho druhu: nejen anglické, ale také italské, vlámské a německé, dvořany, vojáky, učence, obchodní bankéře, *mnichy, *kněze, dámy a služebné, od nejvyšších lidí v království po nejnižší; kromě chudáků (…). Byl obtloustlý, svěřuje nám, a žádný mluvka (…). Stál v centru anglické společnosti, svým *temperamentem však tíhl k jejím okrajům a srázům. Ač byl oficiálním *úředníkem, hluboce se zajímal o věci neoficiální.“ Takto popisuje Geoffreyho Chaucera jeho moderní britský životopisec Derek Brewer v knize //Chaucer a jeho svět//. Vystihl tím vlastně také jeho nejznámější dílo – //Canterbury Tales// (Canterburské povídky, 1386–1400), i když básník napsal mnohem více děl, za něž je ceněn nejen literárními historiky. Byl to ostatně on, kdo do střední angličtiny přeložil proslulý francouzský //Roman de la Rose// (Román o Růži, kolem roku 1230) autorů *Guillauma de Lorris a Jeana Meunga, později napsal //The Book of the Duchess// (Knihu o vévodkyni, 1370), ohlas dobové italské a francouzské *poezie //The House of Fame// (Dům slávy, 1380), alegorii //The Parliament of Fowls// (Ptačí sněm, po roce 1380) a //The Legend of Good Women// (Legenda o dobrých ženách), kterou dedikoval manželce Richarda II., Anně České (Anne of Bohemia), dceři Karla IV., a ztvárnil středověké téma – //Troilus and Criseyde// (Troila a Criseydu, asi 1385).$Nicméně //Canterbury Tales// jsou asi nejpřesnějším odrazem stavu jeho duše: množství postav a postaviček a jejich hlasů, barvitost scenerie a kouzlo vyprávění, postranní pohled obtloustlého voyeura, detaily, jimiž prosvítá zelená Anglie posetá hostinci, pláně pokryté jezdci a poutníky v plném rozpuku jara. A především žánrová pestrost: najdeme tu idylu, elegii, *parodii, ale také rytířskou romanci a //*fabliaux// prosycené pikantními historkami, obhroublým jazykem a sexuální nevázaností. Milostné scény jsou tu ukázány nejčastěji jako součást fabliaux, řidčeji v podobě rytířské etikety.$Například ve vyprávění ženy z Bathu sděluje nejen vše podstatné o jejích milencích, ale obsahuje také kousavé poznámky, *ironii, sarkasmus i vychytralou „ideologii“, kterak obelstít asketické *křesťanství, a přesto zůstat pravověrnou. Za vtipnou pózou se skrývá středověké lidové chápání života a snad i zárodky toho, co tehdy do Anglie – také skrze Chaucera – teprve směřovalo: renesanční pohled na člověka a *svět. (Jaroslav Malina, Ivo Pospíšil)