první *homininy klasifikujeme podle vzhledu a dalších prokazatelných morfologických rysů na kosterních pozůstatcích, avšak pro hodnocení a porozumění bude podstatné jejich chování. Spektrum dnes žijících bytostí nenabízí žádný srovnatelný model. Jane *Lawick-Goodallová a další etologové proto volili cestu studia života *lidoopů, zejména *šimpanzů, zatímco etnografové a etnoarcheologové se zaměřili na údaje o lovecko-sběračských populacích současnosti, zejména *Křovácích, původních *Austrálcích a *Eskymácích.$Oba pohledy jsou však vzájemně nepřeklenutelné a dávná skutečnost leží kdesi mimo jejich zorné pole. Co k tomu říká *archeologický záznam a jak ho číst? Snad nikde se neotvírá tak široké pole interpretačních možností jako při interpretaci nejstarších afrických *lokalit. Ve srovnání s rozvětvenou strukturou našeho rodokmenu však archeologické pozůstatky působí poněkud uniformně.$Už Raymond *Dart, poté co popsal *morfologii *australopitéka, zaměřil se rovněž na stopy jeho chování. Avšak rozbité kusy zvířecích *kostí, *zubů a *rohů, v nichž viděl nejstarší *zbraně nebo *nástroje a které označil pojmem *osteodontokeratická kultura, se po kritickém přezkoumání ukázaly být spíše důsledky ohlodání šelem nebo přirozených posunů ve vertikálních jeskynních puklinách. Spolu s osteodontokeratickou kulturou vzala za své i představa australopitéka jako úspěšného a nebezpečného afrického lovce.$V 70. letech 20. století pracoval na východoafrických nalezištích homininů spolu s antropology a geology také archeolog Glynn *Isaac. Jeho postup nápadně připomínal práci kriminalisty na místě činu: zkoumal kamenné nástroje, nyní už nesporné, a stopy *řezání či lámání na zvířecích kostech. A také polohu předmětů v prozkoumaném prostoru a jejich možné vztahy. Domníval se, že nalezené předměty dokládají záměrnou a dokonce už nějak plánovanou součinnost. Naši dávní předkové byli v pohledu Glynna Isaaca lidé organizovaní a společenští, žili na pevných základnách, donášeli tam kamennou *surovinu, rostlinnou i masitou potravu a dělili se o ni. Nechť si tedy čtenář představí, že se ocitl v oblasti východoafrických jezer před 2,5 miliony let a průvodcem mu bude Glynn Isaac. Jak stoupá do větví osamělého stromu, uvidí asi kilometr daleko na západě bažinaté břehy jezera, oživené ptáky, krokodýly a skupinami hrochů. Na druhé straně se táhne planina porostlá stromy a křovinami, mezi nimiž se potulují skupiny antilop, až k nízkým pahorkům pokrytým *savanou, ve vzdálenosti asi 10 km. Náhle pozorovatel rozezná skupinu čtyř nebo pěti lidí – že jsou to lidé, pozná podle toho, že kráčí vzpřímeně a něco nesou. Teprve když se přiblíží, všimne si, že ve stínu pod stromem se ukrývala skupina dalších tvorů. Teď vzrušeně vstávají a přitom se ukazuje, že to jsou ženy. Volají, gestikulují a pozorovatel najednou zapochybuje, zda je má opravdu považovat za lidi: nejenže jsou nápadně malí, ale neovládají ani artikulovanou řeč. Přinesený předmět je mrtvola impaly, což pochopitelně vzbudí nadšení. Největší z mužů zvedá dva *kameny ležící u kořenů stromu, následují zvonivé údery kamene o kámen a ostatní rychle sbírají ostré *úštěpy, odletující do trávy kolem. Muž, teď už vyzbrojený vybraným úštěpem, se vrací k mrtvole impaly a rázným řezem otevírá její břicho. A nyní nastává okamžik, jehož společenský význam hodnotil Isaac zvláště vysoko: dělení potravy.$Uplynulo několik let a názory na naše předky se začaly znovu měnit. Lewis *Binford v roce 1987 odmítl Isaacovy představy o stálé základně a o společenském životě kolem ní a se svým sarkastickým skepticismem je označil za archeologickou mytologii. „Podle mého názoru,“ říká Binford, „se tihle chlapíci neustále krmili, když se tak potulovali krajinou jako zatracená *tlupa paviánů. Hlízy, červi, *semena, cokoliv. Řekněme, že jeden z nich se podívá k nebi a uvidí tam kroužit supy. Několika údery kamenného *valounu si vyrobí jeden z těchhle *sekáčů a jde. Dorazí k mrtvole, ale mezitím už tam byli dravci a moc toho nezbylo. Jen trochu morku a delší končetiny, ale aby se k tomu dostal, musí navlhčit ztvrdlou *kůži. Takže to všechno táhne k jezeru. Tam rozbije kosti, vezme si, co chce, a nechá po sobě kamenné nástroje, kosti a všechno ostatní. To je to, co pak najdeme na lokalitě. Není tu nic, co by ukazovalo na pevnou základnu, nějakou *zástěnu z trní nebo společenský systém založený na dělení potravy.“$Hned na začátku se nám tedy sešly protichůdné pohledy na tentýž archeologický záznam, kumulaci zvířecích kostí a kamenných nástrojů. První archeolog v něm čte prvky záměrnosti a plánovitosti lidského chování, druhý pouze nahodilost. A vliv silné autority se přirozeně odrazí v celém oboru i na veřejnosti.$Teprve v současné době se řada badatelů znovu vrací k některým původním Isaacovým názorům. *Etologie nás poučí, že i chování *primátů v *přírodě, jejich pohyby za potravou a systém rozmnožování, jsou ve své podstatě specializované. Metody, které si k testování svých modelů vytvořila *archeologie, však zatím nehovoří jednoznačným jazykem. Na prvém místě se přirozeně zkoumá potrava, tedy údaje o druhu zvířecích kostí, o způsobech jejich rozbíjení, o stopách po zubech šelem a po kamenných nástrojích. U každé mršiny se vystřídaly vedle lidí i šelmy a někdy se zdá, že zuby šelem předcházely zářezům po kamenných nástrojích. *Analýzy však nemohou prokázat, zda *zvíře ulovil *člověk, šelma, či zda zahynulo přirozeně. Další informace může poskytnout kamenná surovina, tedy zjištění, zda byla sebrána nedaleko (valouny *křemene, úlomky sopečných *hornin) nebo záměrně donesena z větší vzdálenosti. Ale teprve s postupem vývoje, až na *sídlištích přibudou i jednoznačné stopy *ohně, *obydlí a dalších specializovaných činností, bude analýza archeologického naleziště komplexnější a její závěry určitější. (Jiří A. Svoboda)