římský politik, právník, řečník a spisovatel. Jako *konzul v roce 63 př. n. l. potlačil Catilinovo spiknutí. Proslul jako odpovědný a svědomitý *úředník hájící neochvějně veřejné zájmy, stejně jako zájmy jednotlivců na soudě. V době prvního triumvirátu se musel stáhnout z veřejného *života a věnoval se *filozofii a obhajobám svých *klientů.$Morální problémy rozebral ve spisech //De finibus bonorum et malorum// (česky: //O nejvyšším dobru a zlu//. Praha: J. Otto [1896]), //Tusculanae disputationes ad Marcum Brutum// (česky: //Hovory tuskulské věnované M. Brutovi//. Praha: J. Otto, 1921; //Tuskulské hovory//. Praha: Samcovo knihkupectví, 1948; //Tuskulské hovory; Cato starší o stáří; Laelius o přátelství//. Praha: Svoboda, 1972) a //De officiis// (česky: //O povinnostech//. Praha: Svoboda, 1970). Politickým otázkám věnoval spisy //De re publica// (O státě) a //De legibus// (O zákonech). Jeho jazykově vytříbené dílo je nejen svědectvím své doby, mělo velký vliv nejen na římskou literaturu, ale na vývoj evropských literatur vůbec, zejména ve *středověku a v období *humanismu. Ve spise //De natura deorum //(česky: //O přirozenosti bohů//. Praha: Laichter, 1948) jako první v dějinách Evropy zdůvodnil etymologii a užívání slova *náboženství //(religio)//.$V tradici stoického myšlení hovořil o *univerzálním *zákonu *přírody, na němž se účastní všichni lidé, a tudíž jsou si morálně rovni. Předznamenal tak pozdější vývoj přirozeně-právní teorie. Byl jedním ze zakladatelů republikánské tradice v politickém myšlení: *republika (//res publica//, tedy „věc veřejná“) je podle něj definována (a) společnou dohodou *občanů o zákoně a právu, v čemž se projevuje nutný etický účel státu, a (b) směřováním ke vzájemné výhodnosti, přičemž tento aspekt doplňuje etickou náplň obce instrumentálním hlediskem „užitečnosti“. (Pavel Dufek, Jaroslav Malina)
$${img{images/Cicero.jpg}{alone}}$Marcus Tullius C. Cicero (106-43 př. n. l.)