označení *kultury a *civilizace na rozlehlém území východní Asie, relativně izolovaném mořem, horami a *pouštěmi, kde se již „od nepaměti“ vytvářelo úzké historické, sociální a kulturní *společenství nejrůznějších *etnik.$Patří mezi oblasti prvotního formování současného člověka a nejstarší centra světové civilizace s nepřerušeným vývojem až do současné doby a s velkým civilizačním vlivem nejen na Dálném východě. První lidé se na území Číny, v okolí dnešního *města *Lan-tchienu u Si-anu, objevili již před 900 000 lety ve *starší době kamenné (*paleolitu). Nevznikli však na půdě Číny, přišli postupně ze západu a jihozápadu ve stadiu //*Homo erectus//, jeho starší vývojová stadia //*Australopithecus// a //*Homo habilis// proběhla totiž v jediné světové kolébce vzniku *člověka – v jižní a východní Africe. Nicméně v Číně se pak vytvořilo významné hominizační středisko (*hominizace) a během paleolitu (900 000 až 10 000 let př. n. l.) nastal relativně samostatný vývoj od stadia //Homo erectus// až k //*Homo sapiens//. Došlo k *objevu a rozvíjení základních kulturních vymožeností: *obydlí, *oděvu z kůže, *ohně, *nástrojů ze *dřeva, *kostí a štípaného *kamene, malířského a sochařského *umění; obživa byla založena na *lovu zvěře a *sběru rostlin.$Obdobný *životní styl pokračoval i v následující *střední době kamenné (*mezolitu), 10 000 až 6 000 let př. n. l., přičemž lidé prohloubili své poznatky o dění v *přírodě, zvláště v rostlinné říši.$V *mladší době kamenné – *neolitu (8./6. až 3. tisíciletí př. n. l.) – obyvatelé sprašových vysočin kolem středního a horního toku Žluté řeky dospěli k objevu *zemědělství a *chovu dobytka a rozvíjeli nové *vynálezy, které souvisely s usedlým způsobem života: stavbu pevných domů a stálých *vesnic, výrobu efektivnějších *nástrojů *broušením a *vrtáním kamene, *hrnčířství, *tkalcovství aj. Čína tak patří k několika světovým oblastem původního vzniku zemědělství. Podél středního a horního toku Žluté řeky na čínském severozápadě žili v 5. až 4. tisíciletí př. n. l. lidé //*jangšaoské kultury//. Na polích získávaných *žďářením a obdělávaných ručním způsobem pěstovali *proso, čínské zelí a moruše, chovali *prasata, možná i krávy, *ovce, *kozy a *koně a vytvářeli krásnou malovanou *keramiku. Podobně žili v severní Číně příslušníci poněkud mladší //*maťiajaoské kultury//. Nové archeologické nálezy z posledních let ukazují, že neolitický způsob života se rozvíjel i v jiných oblastech Číny, snad dokonce i v údobích předcházejících dosud nejlépe prozkoumané jangšaoské kultuře. V jihočínských provinciích Fu-ťien, Kuang-si, Kuang-tung, Kuej-čou a Ťiang-si žili lidé neolitickým způsobem života v době 8000–7000 let př. n. l. (později zde na středním toku Dlouhé řeky – *Čchang-ťiangu – rozkvétala //*čchüťialingská kultura//, z jejíhož prostředí pocházejí doklady pěstování *falických kultů), v severovýchodních provinciích kolem řeky Liao zemědělci //*singlungwaské kultury// (6500–5000 př. n. l.) a //*sinleaské kultury// (5000–3000 př. n. l.) pěstovali *rýži; další neolitické *lokality z období 6500–4900 př. n. l. byly objeveny ve střední a severní Číně (v provinciích Che-nan, Che-pej a Šan-si – //*pchejlikangská kultura// a //cch’šanská kultura//) i podél pobřeží. (V souvislosti s časným datováním některých nově objevených neolitických kultur je třeba poznamenat, že jeho relevantnost je stále ještě předmětem odborné diskuse a expertiz, zatímco časové ukotvení dlouhodobě zkoumané jangšaoské kultury je nezpochybnitelné.) Zdá se, že nejdynamičtější vývoj pokračoval v povodí Žluté řeky. Na jejím dolním toku vznikla koncem 4. tisíciletí př. n. l., patrně pod částečným vlivem jangšaoské kultury, //*kultura lungšanská//. Lidé lungšanské kultury se úspěšně rozvíjeli a postupně se rozšířili do severovýchodní, střední a jižní Číny.$Na starém sídelním území docházelo k přelidnění, a proto byli nuceni sestoupit do obávaného, často zaplavovaného údolí Žluté řeky, bažinatou zemi odvodnit a založit nová pole. To byly rozsáhlé a složité práce, které mohly zvládnout pouze velké a dobře spravované pospolitosti – tak se vytvářely podmínky pro vznik prvních *států. Tvůrci obou neolitických kultur, moderními historiky někdy nazývaní *Protočíňané (Prvotní Číňané, Předčíňané), byli zřejmě předky dnešních *Číňanů. Někteří vědci předpokládají, že tvůrci lungšanské kultury pocházeli z *kmenů, které jsou ve starých čínských pramenech známy pod názvem //*Sia//. Celé 3. tisíciletí př. n. l. lze označit jako dobu protohistorickou, neboť je zčásti osvětlena písemnými prameny, i když až z mladších dob. V rámci lungšanské kultury vzrůstal počet obyvatel (rozsáhlá *sídliště) a vznikala sociální nerovnost (značné rozdíly v úpravě *hrobů a bohatství *milodarů). Pro pozdější staročínskou *historiografii je to doba legendárně dokonalých vládců a tvůrců zásadních civilizačních hodnot a vymožeností. Období *vlády těchto panovníků, a dokonce i sama jejich existence jsou možná jen spekulacemi starověkých historiků, avšak společenské dění a kulturní činy s nimi spojované jsou realitou ověřenou archeologickými prameny.$Za kolébku svébytné čínské městské civilizace je označován střední a dolní tok Žluté řeky s prvními státními útvary na čínském území. Toto *společenství, vznikající převážně násilným podmaňováním i přirozeným asimilováním *rodů, kmenů a *etnických skupin, bylo již od 3. století př. n. l. postupně organizováno v jednotný centralizovaný státní útvar, který se v chodu dějin tu rozpadal, tu opět znovu sjednocoval, který však dokázal vtisknout celé oblasti určitou jednotu hmotné a duchovní civilizace a kultury. Úloha jednotícího a určujícího elementu v tomto dlouhodobém procesu připadla lidu *Chan (vlastním Číňanům), a to i přesto, že nejednou v dějinách měly vládu nad tímto prostorem ve svých rukou národy a dynastické rody nechanské (nečínské), jako kupříkladu rozmanité prototurkické a prototibetské národy za dob rozdělení Číny za tzv. Jižních a Severních dynastií (420–589), tunguzští *Kitani (Liao, 907–1125) a Džürdženi (Ťin, 1114–1234) za doby *Sung (10.–13. století), *Mongolové za dynastie *Jüan (1271–1368) a *Mandžuové za dynastie *Čching (1644–1911). Asimilační schopnost Chanů, zpravidla převyšujících civilizační úroveň svých podmanitelů, byla však taková, že cizí vládnoucí rody i s celou aparaturou jejich vojenské a administrativní moci Chanům vždy dříve či později podléhaly a přejímaly společenské a ideové soustavy vytvořené Chany. Chanské *obyvatelstvo v důsledku militaristických výbojů a kolonizování dobytých území ovšem také pronikalo do míst původně osídlených jinými plemeny, mísilo se s nimi a souvislými pruhy svého osídlení narušovalo kompaktní sídliště nechanských etnických celků. Přitom nepochybně docházelo k vzájemnému přejímání řady *zvyků, praktik a *idejí vytvořených na obou stranách. Soužití různých etnik chanské *kulturní oblasti se tedy vyvíjelo po staletí a se střídavými šancemi a situace vytvořená tímto složitým historickým procesem – //Pax Sinica// – vedla ve svých konečných důsledcích k tomu, že z Číny se během staletí stal typický mnohonárodní, respektive mnohonárodnostní stát, že její obyvatelstvo představuje dnes velmi pestrou *mozaiku, pokud jde o jeho antropologickou charakteristiku, etnické složení, sociální strukturu a jazykové, kulturní, náboženské a jiné zvláštnosti.$Jako mnohonárodní stát v jeho nynějších hranicích se Čína zkonstituovala teprve ke konci 18. století, a to jednak v důsledku postupné absorpce někdejších státních útvarů Čuangů, Mongolů, *Tibeťanů, *Ujgurů a dalších, jednak jako výsledek dobyvatelských *válek čchingských *císařů. Nechanské obyvatelstvo bylo v průběhu těchto akcí vystaveno buďto úplné likvidaci, nebo násilné *kolonizaci a postupné dobrovolné či nedobrovolné *asimilaci, tj. sinizaci čínskými dobyvateli. Takto získaná nová území bývala osídlována přistěhovalci z čínského vnitrozemí, kteří se na nově získaných teritoriích poměrně rychle zabydleli a záhy také zmocnili klíčových pozic v místní administrativě, obchodu atd., a kteří pokračování své přítomnosti na těchto územích zabezpečovali praktikováním smíšených *sňatků. Kdykoli se dnes v Číně hovoří o jejích *národech a *národnostech, vždy se o každém či každé z nich – ať jakkoli početně velkém či malém – mluví jako o //*min-cu//, respektive //-cu//, „lid, národ, národnost“ (druhého tvaru se užívá ve složeninách doplněných o čínské označení dotyčného etnika, kupříkladu Chan-cu, „chanský národ, Chanové“, Cang-cu, „tibetský národ, Tibeťané“, Meng-ku-cu, „mongolský národ, Mongolové“ apod. Jediný rozdíl v označení obyvatelstva *Čínské lidové republiky (ČLR) je v tom, že první jsou nazýváni „národ Chan, Chanové“ (Chan-cu), kdežto ostatní jsou jako celek označováni hromadným nevědeckým termínem, či spíše opisem, „málo četné národy“ -// *šao-šu min-cu// (viz *Číňané a další národy a národnosti čínské společnosti). $Utváření čínské státnosti je spjato s legendární dynastií *Sia a polohistorickou dynastií *Šang/Jin, poté nastoupila již plně historická dynastie *Čou (Západní, 11. století–771 př. n. l.; Východní, 770–249 př. n. l.), pro niž byl příznačný nebývalý myšlenkový kvas (*taoismus, *konfucianismus, *legismus).$Při utváření čínské státnosti měly rozhodující vliv starověký sjednotitelský stát *Čchin (221–207 př. n. l.) a zejména po něm následující dynastie *Chan (206 př. n. l.–220 n. l.). Chanové (Západní či Dřívější, 206 př. n. l.–8. n. l. i Východní či Pozdější, 25–220) téměř na půl tisíciletí vytvořili z Číny pevný politický, ekonomický a kulturní celek, který se vyvinul v regionální východoasijskou velmoc. Za Chanů byl navázán styk se „Západními zeměmi“ (Čang Čchien), provozován s nimi *obchod po tzv. *Hedvábné cestě, v roce 134 př. n. l. byl zaveden *systém státních zkoušek (zrušený až v roce 1904), do *země pronikl *buddhismus, byl vynalezen *papír (Cchaj Lun) atd. Tradice vytvořené v těch dobách se staly základem čínských národních *tradic, jež zemi ovlivňovaly prakticky až do 20. století. Rozpad impéria Chan byl vystřídán obdobím čtyřsetletého rozdrobení země – období *Tří říší (220–280), dynastie *Ťin (265–420), období *Jižních a Severních dynastií (420–589) –, než byla země znovu sjednocena v období *Suej (581–618). Po něm pak následovaly éry velkého všestranného rozmachu za domácích dynastických rodů *Tchang (618–907), Sung (960–1279) a *Ming (1368–1644). V téže době ovšem byla země či aspoň některé její části nejednou i dlouhodobě ovládnuty nomádskými kmeny Kitanů (dynastie Liao, 907–1125), Džürčenů (dynastie Ťin, 1115–1234), Mongolů (dynastie Jüan, 1271–1368) a v poslední fázi existence *císařství Mandžuů (dynastie Čching, 1644–1911). Za Mongolů pobýval v Číně Marco *Polo, za Mingů byly uskutečněny výpravy do zámoří (pod vedením *admirála Čeng Che), rozvíjena námořní *doprava, u čínských břehů přistáli první *Portugalci (1557 založili Macao) a byla zahájena činnost evropských *misionářů v zemi. Za Čchingů doznala říše největšího územního rozmachu, byly vedeny tři „opiové *války“, podepsány první nerovnoprávné smlouvy s cizími mocnostmi, vedeny války s Francií a Japonskem a pád dynastie Čching předznamenalo proticizinecké povstání *boxerů I-che-tchuan (1898–1901). Probuzený *nacionalismus v 19. století vedl k *Sinchajské revoluci (1911), z níž vzešla v Číně první republika na asijském kontinentu (*Čínská republika, 1912–1949 a její pokračování na Tchaj-wanu). Poslední mandžuský císař Pchu-i abdikoval a následovala *diktatura Jüan Š’-kchaje (1912–1916) a po jeho *smrti vznik regionálních militaristických klik, které ovládaly zemi do roku 1928. V roce 1921 byla založena Komunistická strana Číny, v letech 1926–1927 veden sjednocovací Severní pochod Čankajškovy Národní revoluční armády a na jeho závěr vytvořena ústřední čínská vláda se sídlem v Nankingu (leden 1931). Po japonském záboru čínského Severovýchodu a vytvoření loutkového projaponského státu Man-čou-kuo (1932–1945) byla zahájena japonská válka proti Číně (1937–1945). Poválečné jednání mezi Kuomintangem a Komunistickou stranou Číny o vytvoření koaliční vlády skončilo neúspěchem, a tak byl po vítězných ofenzívách Čínské lidové osvobozenecké armády v Pekingu 1. října 1949 vyhlášen vznik ČLR. Další vývoj ČLR výrazně poznamenaly vnitropolitické i zahraničně politické změny, zejména „hnutí sta květů“ (1956), „velký skok“ a *lidové komuny (1958–1960), povstání v *Tibetu (1959), „*kulturní revoluce“ (1966–1976), „kritika Lin Piaa a *Konfucia“ (1974–1975) a další. V roce 1979 postupně zemřeli tři přední činitelé nového čínského státu: vrchní velitel armády Ču Te, premiér Čou En-laj a předseda *Mao Ce-tung. Osmdesátá léta 20. století jsou v Číně považována za počátek nového obratu v historii země, spojovaného s ekonomickými reformami Teng Siao-pchinga a jeho politikou „otevírání se světu“. $Národním *jazykem Chanů a zároveň státním jazykem ČLR je *čínština //(čung-kuo-chua, chan-jü)//. Ta genealogicky přísluší do rodiny čínsko-tibetských jazyků, charakterizované jednoslabičností morfémů a tónovým rozlišováním homonym. Čínština se vyznačuje množstvím dialektů, mnohdy navzájem nesrozumitelných. Pekingským nářečím hovoří dvě třetiny populace. *Čínské písmo (znaky) je logografické – znaky představují pojmy a jejich výslovnost si třeba osvojit. Vzniklo z obrázkového písma piktografického (nejstarší nápisy na věštebných želvích krunýřích a zvířecích kostech pocházejí z 2. tisíciletí př. n. l. Znaky se tradičně psávaly shora dolů a zprava doleva. Abeceda //pinyin// (pchin-jin), sloužící k zápisu znaků modifikovanou latinskou abecedou, byla úředně zavedena v roce 1957.$*Filozofie. – Na úsvitu čínských dějin se setkáváme ještě s původními šamanskými kulty a s tradicí kultu předků. V dalším vývoji pak již náboženské *názory v Číně splývají s *autochtonními filozofickými koncepcemi, které si všímaly převážně jen otázek praktické etiky a morálky a téměř úplně opomíjely jakoukoli *metafyziku. Nejvýznamnějšími ze staročínských filozofických učení jsou domácí taoismus a konfucianismus a z Indie převzatý buddhismus, souhrnně nazývaná „tři nauky“ //(san-ťiao)//. Název *taoismus //(tao-ťiao)// je odvozen od slova// tao//, „cesta“. Za legendárního zakladatele tohoto původního čínského nábožensko-filozofického učení je považován *Lao-c’ („Starý Mistr“, kolem 570–490 př. n. l.), údajný autor „Knihy o tau a ctnosti“ //(Tao te ťing)//. Cestou //(tao)// se rozumí prapodstata i konečný smysl všech věcí, *ctností //(te)// pak individuální přirozenost věcí. Filozofickým jádrem taoismu je zásada //*wu-wej// („ne-činění“), tj. nezasahování do daného stavu věcí. Taoistickou ideologii rozvinuli myslitelé Čuang-c’ (380–320 př. n. l.), Chuej Š’ (350–269 př. n. l.) a Kung-sun Lung (kolem 284–259 př. n. l.). *Konfucianismus //(žu-ťiao)// se stal v Číně všeobecně přijímanou soustavou morálních a etických *norem a *hodnot, jakož i praktickou státovědou. Jeho základem je učení myslitele Konfucia (asi 551–497 př. n. l.), jehož myšlenky se staly páteří čínského byrokratického státu. Podstatou Konfuciovy etiky je //žen// („*humanita“), mravní princip určující vztahy v rodině i ve společnosti. Konfuciovy výroky byly po jeho smrti sebrány jeho žáky do knihy „Vybraná rčení“ //(*Lun-jü)//. Pro formování raného konfuciánství a jeho rozšíření měl velký význam filozof Mencius (*Meng-c’, asi 372–289 př. n. l.), principy všeobecné *lásky do něho vnesl filozof Mo Ti (*Mo-c’, asi 479–400 př. n. l.). Evidentně v reakci na konfuciánské zdůrazňování ctnosti, humanity, *dobra, všeobecné lásky atd. vznikla škola legismu //(fa-ťia)//, soustřeďující se výhradně na státoprávní otázky a hlásající princip vládnutí, který se opírá o propracovaný systém drakonických *zákonů. Představitelem těchto teorií byl filozof *Chan Fej (280–233 př. n. l.). Zformování konfuciánství do jeho systemizované podoby je dílem filozofa *Tung Čung-šua (asi 179–104 př. n. l.) a kritikem jeho metafyziky z materialistických pozic byl Wang Čchung (asi 29–100), autor „Kritických pojednání“ //(Lun-cheng)//. K obrodě konfuciánství, obohaceného již některými idejemi z *buddhismu a taoismu, se zasloužil sungský filozof *Ču Si (1130–1200), hlavní představitel tzv. *neokonfucianismu. Za dynastie Ming se jako čelný konfuciánec projevil *Wang Jang-ming (1472–1528) a v moderní době vystupovali jako konfuciánští reformátoři Kchang Jou-wej (1858–1927) a Liang Čchi-čchao (1873–1939).$*Náboženství. – Indický buddhismus //(fo-ťiao)// v pozdějších stoletích výrazně poznamenal veškerý náboženský a kulturní život Číny. Podle tradice byl uveden do země v 1. století n. l. a měl v zemi řadu významných center. Za dynastií Suej a Tchang (6.–10. století) dosáhl v zemi svého největšího rozkvětu. Za dynastie Sung (10.–13. století) docházelo ke splývání buddhistického myšlení s konfuciánstvím a taoismem a za poslední, mandžuské dynastie Čching (17.–začátek 20. století) zažil velký rozvoj tibetský buddhismus, rozšířený také v Mongolsku, tehdy součásti čínské říše. Z dalších náboženských *vyznání rozšířených v Číně jsou to především *islám (//i-s’-lan-ťiao//, též// chuej-ťiao//) a *křesťanství //(tchien-ču-ťiao)// nejrůznějších denominací. Islám se dostal do Číny v polovině 7. století a je rozšířen hlavně mezi Chueji, Ujgury, Kazachy a dalšími nechanskými menšinovými národy čínského Severozápadu. První kontakty s nestoriánským křesťanstvím prožila Čína v 7. století. Ve 13. století dorazili do jüanské Číny první představitelé římsko-katolické víry, ale hlavní zásluhu na trvalejším uvedení *katolictví do Číny mají až v 17. století jezuitští misionáři v čele s Italem Matteo Riccim (1552–1610). *Pravoslaví se etablovalo v Pekingu po uzavření rusko-čínské Něrčinské dohody v roce 1689. Protestantství se dostalo poprvé do Číny až počátkem 19. století.$Čínská *literatura je jednou z nejstarších a největších světových literatur. V ohledu obsahovém je pro ni charakteristická výrazně společenská funkce a v ohledu jazykovém nápadný protiklad mezi literaturou klasickou, psanou klasickým jazykem //*wen-jen//, a literaturou v hovorovém jazyce //paj-chua//. Historická délka vývoje čínského písemnictví, jakož i jeho žánrové a obsahové bohatství, jsou ovšem tak obsáhlé, že zde nedovolují poskytnout více než pouhý stručný jeho přehled s poukázáním na jména nejvýznamnějších tvůrců a jejich díla. Nejstarší dochované literární texty pocházejí z 10.–6. století př. n. l. a jsou to lidové zpěvy klasické Knihy písní //(Š’-ťing)//, dále základní taoistický traktát *Kniha o tao a ctnosti// (Tao-te-ťing)// a konfuciánští „klasici“ – *Pět kanonických knih //(Wu-ťing)// a *Čtyři posvátné knihy //(S’-šu)//. Z druhé poloviny 1. tisíciletí pocházejí Dějiny států //(Kuo-jü)// a spisy filozofů Mo Tiho, Čuang-c’ho, Mencia, Chan Feje ad. V polovině 4. století př. n. l. vzniká na jihu Číny písemnictví zvané //*čchu-cch’//, básnický žánr poměrně volné formy, jehož nejvýznamnějším představitelem je *Čchü Jüan (asi 340–278 př. n. l.). Za Chanů vytvářeli svá díla Ťia I, S’-ma Siang-žu, S’-ma Čchien, autor Zápisků historika// (Š’-ťi)//, Pan Ku, autor Dějin Chanů// (Chan-šu)//. V *období Jižních a Severních dynastií se proslavil zejména „básník polí“ Tchao Čchien //alias// Tchao Jüan-ming (365–427). Doba Tchang je považována za „zlatou dobu“ čínské *poezie. Tehdy vytvářeli svá nesmrtelná díla básníci Wang Wej, *Li Po, Tu Fu, *Po Ťü-i a novelisté *Jüan Čen, Po Sing-ťien ad. V tomto období vzniká také tvorba v běžné hovorové řeči, tlumočená lidovým masám vyprávěči (ukázkou jsou buddhistické *legendy promíšené zpěvy, //pien-wen//). Za Sungů nastal rozkvět básní //*cch’//, vzniklých původně z lidových písní. Poezii, životopisné a historické próze se věnovali Ou-jang Siou, S’-ma Kuang, *Su Tung-pcho, básnířka *Li Čching-čao aj. Za mongolské dynastie Jüan se nejvíce rozvíjelo dramatické umění (Kuan Chan-čching, Wang Š’-fu). V epoše Ming vznikla mistrovská díla Luo Kuan-čungova, Š’ Naj-anova, Wu Čcheng-enova a za Čchingů díla *Pchu Sung-lingova, Wu Ťing-c’ho, *Cchao Süe-čchinova, Chuang Cun-sienova, Wu Wu-jaova, Kchang Jou-wejova, Wang Kuo-wejova a mnoha dalších. Mocným impulzem pro rozvoj čínské literatury ve 20. století se stalo Hnutí 4. května //(Wu-s’ jün-tung)// roku 1919. Jeho stoupenci odmítli používat nadále psaný jazyk //wen-jen// a do vší literární tvorby zaváděli hovorový jazyk //paj-chua//. Předními tvůrci této a pozdější doby byli Lu Sün, Čou Cuo-žen, Sü Ti-šan, Jie Šeng-tchao, Mao Tun, Lao Še, básnířka Ping Sin, *Kuo Mo-žo, *Jü Ta-fu, Tchien Chan, Wen I-tuo, Chung Šen, Sü Č’-mo, Pa Ťin, Cchao Jü, Čao Šu-li, Čou Li-po, Aj Čching a mnozí další až do současnosti. $První povědomí o Číně (//Sina, Terra Sinarum// apod.) sahá v Evropě hluboko do *antiky a je spojováno s provozováním obchodu po tzv. Hedvábné cestě. V 8. století n. l. prohloubili poznání Číny nestoriánští mniši, kteří nějaký čas působili v tchangské Číně. Později přinesli do Evropy další zprávy o této zemi arabští kupci a cestovatelé Sulajmán at-Tádžir a Ibn Waht (9. století) a ve 13. století zejména Benátčan Marco Polo (1254–1324), autor slavného cestopisu //Milión//. Ve 14. století obohatili západní znalosti o Číně další italští misionáři Giovanni Marignolli a Odorico de Pordenone a další arabský cestovatel Ibn Battúta. Ve stoletích 16.–18. se o poznání Číny a o šíření poznatků o ní v Evropě nejvíce zasloužili jezuitští misionáři v čele s Matteo Riccim (1552–1610), zakladatelem jezuitského misijního díla v Číně. V rámci této všestranně rozvíjené činnosti se mezi příslušníky několika evropských národů vyznamenalo i osm *Čechů, *Moravanů a *Slezanů (v 18. století například Karel Slavíček, Florián Bahr, Jan Walter, Ignác Sichelbart). Titíž misionáři se stali i zakladateli evropské sinologie, která později doznala velkého rozmachu zejména ve Francii, Rusku, Německu, Anglii (u nás až od první poloviny 20. století). (Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – čínská civilizace, *smrt a pohřeb – čínská civilizace.) (Josef Kolmaš, Jaroslav Malina)