základní pojem, jímž historici *kultury vymezují jedno ze světových vývojově iniciačních, dodnes existujících a rozvíjejících se civilizačních a kulturních center. V tomto případě jde ovšem o označení nepříliš šťastné, nepřesné a zavádějící, zejména v geografickém slova smyslu. Daný pojem je výsledkem úsilí integrovat do jednoho celku značně odstředivé a disparátní jevy a tendence; současně však vyjadřuje rozpory i dynamiku vývojových procesů, které se v „*euroamerické civilizaci/kulturní oblasti“ prosazovaly. Lze je vnímat také jako (slovní a pojmový) monument *civilizace budované na evropském kontinentě, *svědectví úspěchů, omylů a *předsudků, které tuto oblast potkaly a provázejí rovněž na sklonku 20. a počátkem 21. století.$Euroamerická *kulturní oblast nepatří ani k nejstarším ani k zakladatelským kulturním oblastem lidského *světa, jakými jsou například *civilizace starověkého Předního východu, *civilizace starověkého Egypta, *čínská civilizace, *indická civilizace nebo *civilizace předkolumbovské Ameriky. Po celá staletí byl počátek „euroamerické kulturní oblasti“ spatřován v kultuře starověkého Řecka (*civilizace, řecká). Poprvé tuto tezi soustavně prosazovala – ponecháme-li stranou (ve vztahu k staré řecké kultuře) epigonskou kulturu starého *Říma – „kulturní politika“ *renesance. *Středověk totiž na starou *řečtinu a řeckou kulturu poněkud „zapomněl“. Znal, a pokud tomu nebránily ideové (náboženské) překážky, i uctíval latinskou kulturu Říma, kde se také usadil *papež a nejvyšší *instituce *křesťanské církve.$Středověk vnímal *římskou civilizaci a kulturu zásluhou církve – kulturního *hegemona rané fáze tohoto období – jako kulturu originální a zakládající. Církev totiž ve své organizaci uchovala četné prvky převzaté ze společenského systému *římské říše a na *Západě se považovala za legitimního pokračovatele jejích *tradic. Nejen uměnovědné a estetické myšlení renesance, ale také jiné humanitní disciplíny začaly ve 14. a 15. století hledat původní zdroje evropské (a podle tehdejšího evropocentrického myšlení i světové) kultury v *řecké civilizaci. Latinská kultura a literatura přestala být jediným zdrojem poznání. Začaly se studovat staré řecké rukopisy, z nichž se pak přímo pořizovaly překlady (tak tomu bylo také u //*bible// a jejího řecky psaného //*Nového zákona//) do novodobých národních jazyků. V následujících staletích další zásadní posun pro poznání zdrojů evropské kultury přinášela *archeologie a *jazykověda. Podle toho, jak byla postupně odkrývána významná střediska nejstarších starověkých kultur a odhalována tajemství do té doby němých starověkých písem a jazyků (například z oblasti sumerské, babylonské, chetitské, staroegyptské, krétské – civilizace starověkého *Předního východu, *civilizace, antické), měnil se obraz *dějin a současně byly odstraňovány *předsudky, které se o evropských dějinách díky nepříliš rozvinuté *historiografii do té doby tradovaly. Postupně se měnila také znalost starověkého Řecka a Říma jako ohnisek evropské civilizace.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – euroamerická civilizace, *smrt a pohřeb – euroamerická civilizace.) (Jaroslav Malina, Jiří Pavelka, Ivo Pospíšil)