*civilizace vyvíjející se v oblasti Íránu (*Persie) a přilehlých oblastí. Přírodní prostředí se vyznačuje velkými kontrasty. Zatímco některé části západu a jihozápadu Íránu v blízkosti řek a vodních zdrojů jsou úrodné a v různých údobích *historie i přelidněné (Esfahánská oáza, Fárs a jiné), jeho východní oblasti, tvořící více než polovinu *země, se skládají z několika obávaných *pouští, což je prostor prakticky neobyvatelný. Příhodnější horské svahy s vegetací poskytovaly možnosti chovu drobného skotu, což dalo určité pravidelné impulzy rytmu života chovatelů. Dvakrát ročně se pastevecké *kmeny stěhují na léto za zelenou pastvou výše do hor, na zimu do údolí. Ve východních pouštích jsou některá solná jezera (Dašte Kavír, Dašte Namak), což je důsledek skutečnosti, že bazén íránské náhorní plošiny, obklopené z větší části vysokými horskými pásmy (na severu Elborz, na jihozápadě Zagros, nižší horstva také na jihu), byl kdysi mořským dnem. Cesty, které tyto obávané východní pustiny obcházely, byly napojeny na životodárné obchodní *stezky, zejména na *Hedvábnou cestu, která propojovala *Dálný východ se *Západem, zároveň však z Íránu vytvářely průchozí koridor, kterým se ubíraly život sužující armády nejčastěji směrem východním (*Asyřané, *Řekové, *Římané, …) a loupeživé kmeny naopak od severovýchodu ze středoasijských *stepí. Nájezdy z východu představovaly pro Írán zdroj trvalého ohrožení.$Oproti usedlým, řádně hospodařícím a zbožným *Íráncům byly kmeny z východu nazývány Túránci, což znamenalo necivilizované kočovné ničitele všeho dobrého, co vzešlo z Íránu. Takový obraz zastrašujících hrůz je zachycen v íránské *mytologii, zanechal však také hluboké stopy ve způsobu nazírání na tento *svět, na jeho smysl, na *hodnoty pozemského *života. Zde má pravděpodobně své kořeny dualistický pohled na usilování *člověka, který se stal osou zarathuštrovské víry (*zarathuštrismus) v boj *dobra se *zlem, ovšem se světlou perspektivou konečného vítězství sil dobra.$Přes všechny tyto nesnáze, etnické, jazykové a kulturní střetávání (nebo možná právě díky jim) se Írán stal významnou oblastí a řadí se k nejstarším střediskům lidské civilizace. Těžil jednak z *objevů a *inovací tehdy jedné z nejpokročilejších částí světa – sumerské, akkadské, babylonské a asyrské *Mezopotámie a jednak sám okolní oblasti ovlivňoval. V dosahu íránského vlivu mocenského, duchovního, kulturního i v celé řadě dalších projevů jeho působení lze najít mnoho specifických jednotících rysů, které do značné míry postihují „*identitu“ íránských národů, charakterizující vývoj rozsáhlé oblasti *Předního a *Středního východu, zčásti také Indii. Je však třeba předeslat, že teritoriální rozsah starověkého i středověkého Íránu byl značně proměnlivý a neodpovídal hranicím dnešní Islámské íránské republiky. Procházel etapami, kdy jeho vliv přesahoval dnešní Írán daleko na západ a ještě dále na východ, nevyhnul se však ani obdobím, kdy se jeho celistvost rozpadávala na drobné, neustále se svářící feudální celky. Na západě se hranice íránského vlivu ustálila v sousedství semitských národů, především *Arabů, a obyvatel turecké *Malé Asie. Obě skupiny uvedených etnik však zasahují v různém rozsahu vlastní území Íránu. Na východě se kulturní, zejména jazykový vliv udržel v sousedním Afghánistánu (jazyky darí, pašto), v Tádžikistánu a zčásti v Uzbekistánu (*tádžičtina). Silné ovlivnění perštinou lze konstatovat také v jazyce Pákistánu (urdu). V této souvislosti je vhodné připomenout, že jazykem dvora Mughalské říše (1526–1858), založené *císařem Báburem v 16. století na území Indie, byla *perština. Působilo zde mnoho perských básníků a *kultura dvorského života byla kombinací perských a místních tradic. Írán proto představuje poměrně rozsáhlý „ostrov“ bohatě rozvětveného indoevropského komunikačního *nástroje, íránské skupiny větších i drobnějších jazyků a dialektů, vycházejících z jednoho indoárijského základu, a napojených tak na řadu dalších sourozeneckých jazykových skupin, mezi nimiž často leží značné vzdálenosti v prostoru i ve víře jejich uživatelů.$Vývoj Íránu byl sledem dramatických dějů a střídání stability s úpadkem a roztříštěností. V 3. tisíciletí př. n. l., kdy zde vznikly první *státy, se v jihozápadní části Íránu rozkládal starověký stát //*Elam// s hlavním *městem *Súsy, na severozápadě kolem dnešního města Hamadánu byla //Médie// (*Médové) s hlavním městem Egbatanou a severovýchodně od ní //Parthie// (*Parthové). Přibližně od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. došlo na území Íránu k významným demografickým změnám. Pravděpodobně odněkud z jihoruských stepí či z dnešní Ukrajiny přišla v několika vlnách indoevropská etnika *Árjů. Část Árjů putovala přes Kavkaz, také přes Střední Asii a usadila se v oblasti Íránu, jiná jejich odnož pokračovala v tažení na jihovýchod do Indie. Svou původní vlast nazvali //Áirjanam Váedžó//, novou vlast pak //Airjóšajanem//, tedy „Země obývaná Árji“ (od výrazu Árijci se upouští vzhledem k neblahým souvislostem s nacistickou *ideologií [*nacismus] a expanzí). Z tohoto původního tvaru se postupně vyvinulo jméno //Érán//, později //Írán//. Tyto kmeny lze považovat za společné předky Íránců a Indů. Doba, která představovala postupné usazování kmenů a jejich zaměření na zemědělskou činnost tam, kde to přírodní podmínky umožňovaly, byla zároveň dobou vytváření semknutějších společenských struktur, kterou nepochybně provázely i různé *rituály, *modlitby, lidová vyprávění a podobné slovesné projevy. Nic z toho se však nezachovalo v písemné formě, vše se tradovalo pouze ústně. Koncem 3. tisíciletí př. n. l. se Elam dostal pod nadvládu *Sumeru, ale neindoevropští Elamité posléze napomohli k pádu III. urské dynastie a sami ovládli část Sumeru. *Konflikty s *Babylonií a *Asýrií skončily roku 646 př. n. l. dobytím hlavního elamského města Sús asyrským panovníkem *Aššurbanipalem. Po rozpadu Asýrie se stal Elam součástí novobabylonské říše a v polovině 1. tisíciletí př. n. l. byl začleněn do nově vzniklé velmoci *perské říše (hlavními středisky byla města Pasargady a Persepolis), jejíž tvůrci, indoevropská iránská etnika, se ve východním sousedství Elamu, jak uvedeno, vyvíjela zhruba od poloviny 2. tisíciletí př. n. l.$Zakladatelskou dynastií starého Íránu se stali *Achaimenovci (559–323 př. n. l.). Dynastie odvozovala svůj původ od Achaimena, jenž měl být otec Teispův a děd Kýra I. První vládci dynastie Teispes (asi 675–640 př. n. l.), Kýros I. a Kambýses I., ovládali jen nevelké území, a to ještě v závislosti na Médech. *Kýros II. se roku 550 př. n. l. z médského područí vymanil, poté dobyl *Babylon, větší část Malé Asie a další území a vytvořil mocnou říši. Jeho nástupce Kambýsés II. připojil Egypt. Po jeho smrti se ujal *vlády *Dáreios I., pocházející z vedlejší achaimenovské větve. Po potlačení několika povstání svou moc upevnil a snažil se rozšířit říši; neúspěšně skončily jeho snahy ovládnout Řecko a skythská území. Jeho nástupci, zejména Xerxes I., Artaxerxes I. a Dáreios II., udrželi celistvost říše, avšak jejich pokusy o ovládnutí Řecka byly rovněž neúspěšné. Posledního vládce dynastie Dáreia III. porazil *Alexandr Makedonský a Achaimenovská říše zanikla; v letech 327–250 př. n. l. zde vládla helénistická dynastie *Seleukovců.$Achaimenovská říše byla pestrým etnickým, hospodářským a politickým *konglomerátem přísně centrálně řízeným, ale s dostatečným prostorem pro rozvíjení místních tradic a multikulturní obohacování. Velká období stabilizace perské státnosti a široce uplatňované politické, hospodářské a vojenské moci byla provázena rozvojem slovesné a výtvarné kultury. Nejstarší podoba jazyka je uchována v //*Avestě//, dále v monumentálních nápisech achaimenovských panovníků (559–323 př. n. l.) (například „súská charta“, Behistúnský nápis na skále nedaleko Kermánšáhu, líčící stavbu královského paláce v Súsách). Peršané inspirovaní vzorem akkadského *klínového písma vytvořili klínové písmo perské, které se od předlohy liší tím, že perské písmo je slabičné a hláskové. V průběhu dalších etap se jazyk vyvíjel a měnil, přecházel od syntetického vyjadřování k analytickému. Postupně vznikal jazyk středoperský, který je značně bohatší na zachované literární památky. Pro tento stupeň jazyka nebylo už používáno klínového písma, ale písma vycházejícího z grafického systému aramejského.$Poslední velkou perskou dynastií před vpádem Arabů a šířením *islámu byla dynastie *Sásánovců (226–651). Sásánovci navazovali na mazdaistické tradice. Říši založil Ardašír I., který vládl v letech 226–241, porazil posledního Arsakovce a rozšířil svůj vliv na celý Írán. Za vlády Šáhpura I. dosáhla říše největšího rozkvětu a úspěšně vzdorovala i moci Říma. *Král Chusrau I. reformoval systém *daní, jímž se později inspirovaly islámské daňové systémy, *vojsko a administrativu. Chusrau II. válčil s *byzantskou říší, ale po počátečních úspěších, kdy dobyl *Sýrii, *Palestinu, *Egypt i část *Malé Asie, oslabil svou říši natolik, že záhy poté snadno podlehla islámské expanzi. Poslední panovník Jazdkart III. nedoprovodil nepřijetí posla arabských vojsk obvyklou posměšnou poznámkou perských vládců, že nehodlá jednat s lidmi, kteří se v poušti živí myším masem. Po prohraných bitvách u Kádisíje v červnu roku 637 a u Nahávandu v roce 642 byl tento poslední Sásánovec v nejvyšším spěchu nucen opustit královský *palác v *Ktésifonu (nedaleko Bagdádu), dlouho prchat na východ, kde pak u bran Mervu padl rukou zištného vraha. Velká hala ívánu perského královského paláce se stala místem první společné *modlitby arabských dobyvatelů na půdě Iráku. Poslední příslušníci sásánovského rodu pak hledali *azyl v Číně, odkud se marně pokoušeli o *restauraci své moci.$Narušení kontinuity vývoje bylo tentokrát hluboké a mělo trvalé důsledky. Írán se stal součástí teokratického státu – *chalífátu –, jehož metropolí byl *Damašek (tehdy dosáhl chalífát největšího územního rozsahu – od západních břehů dnešního Španělska po hranice Číny a části Indie), později Bagdád. Zarathuštrovská *víra byla tvrdě pronásledována a mnoho jejích stoupenců opustilo půdu Íránu (dodnes žije tato *komunita v Indii pod jménem *Pársové). Tolerována byla jen dvě *náboženství, kterým bylo zjeveno Písmo, „lidé knihy“ (arabsky //ahl al-kitáb//) – *židé a *křesťané. S postupnou *islamizací Íránu bylo přejato také *arabské písmo a do perštiny se dostalo v souvislosti s //*koránem// mnoho arabských slov. Potřeba *úředníků schopných spravovat tak velké teritorium vynesla do popředí některé perské rody. Uplatnily se také další etnické skupiny. Od 11. století se přesouvaly na *Blízký východ turecké kmeny, které se staly výrazným faktorem v dalším vývoji oblasti. Postupně došlo k narovnání mezi arabskými a „jinonárodními“ *muslimy, což se ovšem neobešlo bez konfliktů, protože Arabové ve snaze udržet si postavení elity se zpočátku bránili šíření islámu pro „Nearaby“. Navzdory tomu se *islám stal dominující ideologií Blízkého východu a zasáhl postupně do všech okruhů života *společnosti (v umění například zmizely monumentální sochy, které byly typické pro staré íránské umění, zobrazování lidských postav bylo chápáno jako *rouhání, jako napodobení božího tvůrčího *aktu bez schopnosti vdechnout výtvoru život).$V důsledku arabského vpádu muslimů byly některé země (s převahou semitského obyvatelstva) poarabštěny a poislámštěny (východní Středomoří), některé byly poislámštěny, ale nikoliv poarabštěny. To byl případ Íránu. V průběhu 9.–10. století se daleko od centra chalífátu začali prosazovat *Sámánovci – dynastie starobylého perského původu vládnoucí ze sídla v Buchaře v letech 892–1005. Sámánovci ovládli severní a střední Írán a přihlásili se k perskému jazykovému odkazu; nastala *renesance perského jazyka, již novoperského (to je jazyk, kterým se dnes mluví na půdě Íránu) a psaného arabským písmem. Ze sámánovského území se začal islám šířit mezi turecké kmeny v centrální Asii, které pak slábnoucí Sámánovskou říši vyvrátily.$V rámci *islámského rozkolu se od začátku 16. století stal Írán zemí vyznávající islám *ší’itského zaměření a zůstal jí dodnes. V té době dochází opět k perské renesanci za dynastie Safíjovců (1502–1736), kteří kromě vlastního Íránu ovládali Ázerbájdžán, většinu Afghánistánu, část Arménie a dočasně též Irák. Poté pod tlakem *osmanské říše došlo znovu k úpadku. Po rusko-perských *válkách v letech 1804–1813 a 1826–1828 Persie ztratila Zakavkazsko a stala se předmětem britsko-ruského mocenského zápasu, jenž vyvrcholil smlouvou o rozdělení vlivu roku 1907. V letech 1925–1941 Rezá Šáh Pahlaví z nové dynastie Páhlaví zemi modernizoval a v roce 1935 ji přejmenoval na Írán. Na jeho politiku se snažil navázat Mohammad Rezá Šáh Pahlaví. Podlehl však islámské *opozici vedené z *exilu ájatolláhem Chomejním: v roce 1979 byla *monarchie svržena a vytvořena Íránská islámská republika (persky: //Džomhúríje islámíje Írán//), teokratický stát, v němž jsou duchovní i světské záležitosti výrazně ovlivňovány ší’itskou formou islámu.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – perská a kurdská civilizace.) (Jaroslav Malina)