, *civilizace rozvíjející se na geograficky, etnicky, jazykově a kulturně rozmanitém indickém subkontinentu, které je přes všechnu mnohotvárnost, různorodost, až rozporuplnost společný jediný *étos, jednotný *světový názor a *životní styl, jehož jednotlivé složky se vytvářely již ve *starověku (*védy, *upanišady, *buddhismus, *džinismus, *hinduismus aj.) a který nám dovoluje hovořit o indické kultuře jako o „jednotě protikladů“. K indickému poloostrovu na jihovýchodě přiléhá ostrov *Lanka, bájný Serendib arabských mořeplavců a pro *Evropany Cejlon, jehož přírodní ráz i civilizační vývoj rovněž prozrazují úzkou přináležitost k indickému *kulturnímu okruhu.$Přestože první doklady o přítomnosti *člověka na indickém subkontinentu pocházejí již z doby před půl milionem let a archeologické nálezy dokládají rozvoj vyspělých zemědělských *populací v Balúčistánu a Sindhu v 7.–6. tisíciletí př. n. l., vlastní počátky indické civilizace jsou spojeny až s objevem protohistorické *kultury poříčí Indu, nazvané podle prvního známého *naleziště *Harappy v dnešní pákistánské provincii Paňdžábu //*harappskou kulturou//.$„Harappané“ žili v architektonicky pečlivě rozvržených sídlištích městského typu, protkaných pravidelnou sítí pravoúhle se křižujících ulic, v domech z pálených *cihel, vybavených koupelnami a občas i splachovacími záchody, napojenými na důmyslnou veřejnou kanalizační síť. Na území, jež od íránských hranic na západě až po oblast Dillí a od horských podhůří Himálaje téměř až k pramenům Gódávarí na poloostrově Přední Indie zaujímá rozlohu bezmála 1,5 milionu kilometrů čtverečních, archeologické průzkumy postupně odhalily téměř 3000 *sídlišť, která jen s drobnými obměnami vykazují příslušnost k jediné civilizaci, jejíž jednotlivé fáze lze datovat do doby mezi 32. a 16. století př. n. l.$Naleziště harappské či protoindické civilizace, k nimž patří vedle již zmíněné Harappy zejména *Móhandžódaró (jméno je tradičně a asi nesprávně překládáno jako „Pahorek mrtvých“) na pravém břehu řeky Indu, vykazují nápadnou kulturní uniformitu, jež je patrná v celé oblasti geografického rozšíření této kultury prakticky po celou dobu jejího trvání. Objevy nových archeologických nalezišť a systematicky prováděné výkopy, jež po vyhlášení nezávislosti Indie a Pákistánu nabyly na intenzitě, však postupně mění mnohé z doposud obecně přijímaných představ. Jak ukázalo satelitní snímkování oblasti, největší soustředění harappských sídlišť nevykazuje údolí Indu, nýbrž vyschlé koryto jiného vodního toku, jenž v indické Harijáně a na území Rádžasthánu nese jméno Ghaggar, v pákistánském Bahávalpuru se jmenuje Hákra a bývá ztotožňován s mytickou Sarasvatí. Nové nálezy zpochybnily tvrzení o naprosté kulturní uniformitě harappské kultury, o autokratickém způsobu *vlády, o postavení Harappy a Móhandžódara jako dvou hlavních *měst jediné říše a mnohé z dalších přežívajících *hypotéz. Proto se množí hlasy, jež volají po zásadní revizi nejstarších indických *dějin a požadují, aby tato nejrozsáhlejší protohistorická městská civilizace nesla jméno //civilizace povodí Indu-Sarasvatí//.$Nálezy charakteristických pečetí a dalších předmětů harappského původu na různých místech *Mezopotámie (*civilizace starověkého Předního východu) a v oblasti Perského zálivu spolu s údaji klínopisných pramenů svědčí o úzkém obchodním spojení mezi kulturou poříčí Indu a *městskými státy v povodí Eufratu a Tigridu ve 3.–2. tisíciletí př. n. l. S obchodní aktivitou Harappanů zřejmě úzce souviselo používání *pečetidel. Jejich otiskem do hliněných pečetí kupecké domy stvrzovaly pravost zásilek zboží a významní občané tak označovali svůj majetek. Tato pečetidla, jichž se dosud podařilo objevit asi tři tisíce, mají nejčastěji čtvercový či obdélníkový tvar, jsou většinou zhotovena ze steatitu vytvrzeného vypálením a zdobeného *reliéfním vyobrazením zvířat, antropomorfních postav a *ikonografických motivů.$Velká většina pečetidel nese stručné nápisy v neznámém *jazyce a *písmu, jejichž délka nepřesahuje dvacet znaků. Často je tvoří jen jeden či dva znaky; vůbec nejdelší nalezený nápis čítá 17 znaků a záznamy o 10 a více znacích tvoří v celém shromážděném korpusu méně než setinu. Přes veškeré pokusy o jejich rozluštění se doposud podařilo prokázat jen to, že se psaly zprava doleva (na pečetidlech jsou znaky zrcadlově obrácené); někdy se na další řádce směr mění (boustrofédon). Podle dosud převažujícího *názoru nasvědčují počty znaků a jejich řazení tomu, že by se mohlo jednat o logosylabický *systém kombinující *piktogramy a *ideogramy s funkčními (snad gramatickými) *symboly. Nejnověji však byla vyslovena kontroverzní hypotéza, že *harappské písmo vůbec nepředstavuje grafický systém, nýbrž soubor magických symbolů, a že záhadné znaky nalezené na pečetidlech, *keramice a dalších předmětech již více než 130 let vzdorují pokusům o rozluštění prostě proto, že civilizace, jež je vytvořila, nepatřila mezi písmaznalé civilizace.$Postupný úpadek harappských měst, který je patrný od 19.–18. století př. n. l., a konečný zánik civilizace poříčí Indu badatelé donedávna spojovali s působením vnějších vlivů, s vpády barbarských plemen, popřípadě přímo s invazí indoevropských *kmenů do Poindí v polovině 2. tisíciletí př. n. l. Přímou příčinnou souvislost mezi zničením této kultury a *kolonizací subkontinentu védskými *Árji se však nepodařilo prokázat: příznaky počínající *krize protoindické civilizace jsou patrné již dlouho před příchodem *Indoevropanů a mohly souviset s náhlým zhoršením životního prostředí či nějakou živelní pohromou anebo zhoubnou epidemií. Podle některých autorů došlo k vyčerpání přírodních zdrojů Poindí, spojenému s hromadným vystěhovalectvím na jih k moři, do oblasti Paňdžábu a do údolí Gangy. Tyto vnitřní příčiny ovšem nevylučují současný tlak zvenčí, ze strany kočovných nájezdníků a přistěhovalců ze severozápadu, kteří v několika migračních vlnách počali postupně pronikat na indický subkontinent.$Nově příchozí, kteří sami sebe nazývali Árjové („vznešení“, „urození“), původně tvořili součást rozsáhlé indoíránské pospolitosti, po jejímž rozpadu se jednotlivé pastevecké kmeny někdy na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. daly do pohybu a z dosavadních sídel v jihoruských *stepích zamířily přes Střední Asii, Írán a Afghánistán do Indie. V indoganžské nížině archeologické výzkumy prokázaly přítomnost nového lidu zhruba od poloviny 2. tisíciletí př. n. l.: je spojován s rozšířením kultury šedé malované keramiky, jejíž nositelé se zabývali *lovem, chovatelstvím *koní, rohatého skotu, *ovcí a *koz, pěstovali *rýži, *ječmen a *pšenici, užívali měděné, v mladším stadiu též železné *nástroje a bydleli v sídlištích obklopených kamennými nebo hliněnými *valy. Na mnoha místech jsou tato sídla promíšena s pozůstatky pozdně harappského osídlení, jinde se objevují v sousedství nalezišť eneolitické kultury měděných *depotů a okrové keramiky (1600–1100 př. n. l.), za jejíž tvůrce jsou považováni *Mundové, žijící na východní periferii harappské říše, případně lidé kultury černočervené keramiky, tradičně spojované s *Drávidy.$Poznatky získané archeologickými výzkumy doplňují údaje prvních literárních památek, jež po sobě předkové indoevropských *Indů zanechali, sbírek hymnických zpěvů a obětních průpovědí, označovaných souborným názvem //védy// (doslova „vědění“). Védské texty, které vznikaly někdy od poslední čtvrtiny 2. tisíciletí př. n. l., sestávají hlavně z oslavných a prosebných *hymnů, jimiž se Árjové obraceli k všemocným *bohům svého *panteonu, *rituálních formulí, používaných při oběti, stejně jako kleteb a magických zaklínadel, jež měly zaplašit zlé síly a zajistit uctívači zdar. Obsahují však zároveň bohatství údajů o způsobu života, *materiální kultuře a světonázorových představách indoárijských kmenů i o průběhu jejich pronikání na subkontinent.$Védské sbírky, sestavené v takzvaném mantrovém dialektu, jazyce příbuzném staroíránské *avestě, byly po dlouhou dobu uchovávány pouze ústním podáním a v písemné podobě byly zaznamenány teprve v průběhu našeho *letopočtu. Nejstarší zmínky o užívání písma pocházejí z první poloviny 1. tisíciletí př. n. l., ale žádné písemné doklady z té doby se nedochovaly. Nejstaršími psanými památkami objevenými na indické půdě byly teprve skalní a sloupové nápisy panovníka z dynastie Maurjů *Ašóky (273–232 př. n. l.), jehož říše zahrnovala s výjimkou nejjižnějšího cípu Indie prakticky celý subkontinent. K zaznamenání Ašókových *ediktů bylo použito upravené podoby aramejského písma, zvané //kharóšthí//, rozšířené hlavně na severozápadě Indie, ale především písma //*bráhmí//, jež se později stalo základem většiny indických grafických systémů.$V průběhu historického období byl jihoasijský subkontinent vystaven nesčetným dobyvačným vpádům a migračním vlnám, v jejichž průběhu se rodila ona příslovečná protikladná jednota indické civilizace. Její výslednou podobu výrazně poznamenali baktrijští *Řekové, *Skythové, *Parthové a *Kušáni, *Bílí Hunové či Hefthalité, arabští nájezdníci i mořeplavci, turečtí, perští a mongolští dobyvatelé, stejně jako evropští kolonizátoři. Také jejich zásluhou vykazuje indické obyvatelstvo takovou pestrost etnických typů, vyznává takovou šíři náboženských *kultů, hovoří tak mnoha rozmanitými jazyky, zachovává tolik rozličných *zvyků, dodržuje takové množství posvátnou *tradicí posvěcených společenských příkazů, zákazů, omezení a zvyklostí.$Maurjovská říše za Ašóky představovala nadlouho jediný pokus sjednotit území subkontinentu v jednotný politický celek. Po jejím rozpadu ve 2. století př. n. l. ovládla Poganží a přilehlé části severní Indie dynastie Šungů, jejichž *království však postupně podlehlo útokům řecko-baktrijských vládců ze severozápadu, rozpínavosti Kalingy na jihovýchodě a nepřátelství států severního Dakšinu a po krátkém mezivládí dynastie Kánvů roku 28 př. n. l. zaniklo. *Migrace nomádských *hord z mongolských *stepí a z oblasti čínského Turkestánu ve 2. století př. n. l. uvedla do pohybu rozsáhlé stěhování národů, v němž sehrál klíčovou roli kmen Jüe-č’; ten pod tlakem *hunských kmenů opustil své kášgarské pastviny, při postupu na západ vytlačil z oblasti Aralského jezera *Skythy (v indických pramenech jsou označovaní jako *Šakové), kteří zase hledali útočiště v Parthii, *Baktrii a počátkem 1. století př. n. l. pronikli až do severozápadní Indie. Konec panství šackých vladařů (kšatrapů) učinila další invaze nájezdníků ze střední Asie, zřejmě jedné z odnoží Jüe-č’, kteří na přelomu letopočtu vtrhli do Baktrie, smetli moc Řeků, Šaků i Parthů a položili zde základy mocné říše Kušánů (asi 78–230 n. l.).$Na jihu subkontinentu se od počátku letopočtu samostatně rozvíjela svébytná kultura, zcela nezávislá na severoindických vzorech, jejímiž nositeli byli drávidští *Tamilové. Původ Tamilů, stejně jako podíl drávidského etnického a jazykového elementu na utváření indické civilizace, zůstávají dosud obestřeny tajemstvím. Archeologické a lingvistické doklady však naznačují možnost rozšíření „lidu černočervené keramiky“, spojovaného s Drávidy, z jeho původní pravlasti kdesi mezi východní Afrikou, jižní Arábií, Perským zálivem a severovýchodním Íránem do oblasti Poindí a jeho prvních kontaktů s harappskou kulturou někdy na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. S rozpadem tohoto kulturního centra a migrací pozdních Harappanů, vytlačovaných pronikáním árijských kmenů na východ a jihovýchod, pak mohl souviset i pohyb Drávidů na jih. Ten zde potom vedl ke vzniku vyspělé neárijské civilizace, jíž byl vlastní specifický světový názor i životní styl.$Období roztříštěnosti Indie na řadu drobných státních útvarů přerušila ve 4. století n. l. dynastie *Guptovců (320 až asi 550), za jejíž vlády staroindická civilizace dosáhla klasického vrcholu svých tvůrčích sil. Svědčí o tom široký rozvoj řemesel a obchodu, *vědy, vzdělanosti, literární tvorby i *výtvarných umění. Od poloviny 5. století je však guptovská říše nucena čelit vpádům kočovných kmenů z mongolských stepí, Bílých Hunů (Hefthalitů), kteří se nakrátko stali pány celé indoganžské nížiny. Po Guptovcích se již žádnému jednotlivci ani panovnickému rodu nepodařilo sjednotit celý subkontinent „pod jediným královským slunečníkem“; jediným severoindickým vladařem, jehož říše dosáhla většího rozsahu, se stal Harša z rodu Pušjabhútiů (606–647), jenž pod svou mocí sjednotil obrovské území od Himálaje po řeku Narmadu a od Káthijávárského poloostrova až po pobřeží Bengálského zálivu. Záhy po Haršově smrti se však jeho říše opět rozpadla na množství často znepřátelených států, jejichž opětovné sjednocení v jeden politický celek se podařilo teprve na počátku 13. století muslimským dobyvatelům.$Dillíský *sultanát, který roku 1206 založil *místodržící a vojevůdce ghazenského *sultána Kutbuddín Aibak, ovládal v polovině 14. století značnou část indického poloostrova. V důsledku vpádu Tímúra (Tamerlána), vládce Samarkandu, jenž roku 1398 dobyl a zpustošil Dillí, se panství turecko-afghánských sultánů prakticky rozpadlo a jednotlivé provincie se osamostatnily pod vládou místních dynastií. O odstranění politické rozdrobenosti Indie a postupné sjednocení takřka celého subkontinentu se zasloužila teprve mongolská dynastie Velkých Mughalů, jež se v Dillí ujala vlády roku 1526. Moc a celistvost mughalské říše v 17. a 18. století vážně narušila četná povstání a v okrajových částech *impéria znovu zvítězily odstředivé tendence. Nejmocnějším soupeřem Mughalů se stali *Maráthové, kteří v 17. století na území Maháráštry a velké části severní Indie vytvořili vlastní samostatný stát. Zároveň do vývoje v *zemi počala výrazně zasahovat koloniální expanze evropských obchodních *společností, zejména *Nizozemců, *Britů a *Francouzů, jejichž hospodářské zájmy stále více přerůstaly v mocenské a teritoriální ambice. Jejich mocenské soupeření, jež vyplnilo značnou část 18. století, skončilo *triumfem britské Východoindické společnosti, jež zkonsolidovala svou moc ovládnutím Bengálska (v bitvách u Palásí 1757 a u Baksaru 1764), v sérii válek si podmanila Maisúr (1799), anektovala jihoindický Karnátak (1802), rozdrtila maráthský svaz (1818), zbavila samostatnosti říši sikhů (1849) a otevřela si cestu ke kolonizaci celé Indie. *Opozice místních velmožů, odpor obyvatelstva proti cizím vládcům a nespokojenost v koloniální armádě vyústily v roce 1857 ve velké indické povstání, jež si kladlo za cíl ukončit britské panství a obnovit moc mughalských *císařů. Potlačení vzpoury provázely administrativní a konstituční reformy: roku 1858 přešla *správa Britské Indie z rukou Východoindické společnosti přímo pod britskou korunu, došlo k reorganizaci indické armády i ke změně politiky vůči knížecím státům.$Koncem 19. století získalo rozvíjející se národní *hnutí významnou politickou základnu v Indickém národním kongresu, který se již v letech 1905–1908 postavil do čela hnutí na podporu domácího průmyslu //(svadéší)// a vyhlásil požadavek politické *autonomie jako předstupně úplné nezávislosti //(svarádž)//. Po první světové válce přešlo vedení osvobozeneckého zápasu do rukou Móhándáse Karamčanda *Gándhího (1869–1948), jenž veřejná vystoupení proti koloniálnímu režimu organizoval jako nenásilné *kampaně občanské neposlušnosti. Britské panství v Indii definitivně skončilo 15. srpna 1947, kdy byla země rozdělena na dva samostatné státy – Indický svaz a Pákistán.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – indická civilizace, *smrt a pohřeb – indická civilizace.) (Jan Filipský)