*civilizace, jejímiž původními tvůrci byli obyvatelé Arabského poloostrova – *Arabové. *Dějiny Arabů jsou do vzniku *islámu, to znamená do první čtvrtiny 7. století n. l., spjaty převážně s Arabským poloostrovem. Toto rozsáhlé území pokrývají z větší části *pouště, ale navzdory tomu zde jeho obyvatelé nacházeli vhodné podmínky nejen k nomádskému, ale i k usedlému způsobu *života. V západní a severní části Arabského poloostrova zaslouží zmínku hornatý Hidžáz, protkaný různými směry mnoha údolími, a dále na východ náhorní planina Nadždu. Hidžázem a Nadždem procházely karavanní cesty z jižní *Arábie do *Palestiny nebo k Perskému zálivu a do jižní *Mezopotámie. Podél karavanních cest, v údolích a na místech s dostatkem vláhy vznikaly oázy a *města. V zemědělských oblastech se pěstovaly hlavně *datlové palmy, *pšenice a *ječmen. V jihozápadní části Arabského poloostrova, v dnešním Jemenu, se díky přírodním a klimatickým podmínkám vytvořily předpoklady k intenzivnímu *zemědělství a vzniku velkých centralizovaných *států, z nichž nejmocnější byla sabejská říše (zhruba od 8. do 1. století př. n. l.).$Již v předislámské době Arabové pronikali do pouští a *stepí mezi *Sýrií na západě a Mezopotámií na východě a zakládali tam útvary, které plnily úlohu nárazníkových států mezi *Římany a *Parthy a později mezi *Byzancí a sásánovskou *Persií. V římské epoše vynikla především Palmyra ve východní Sýrii, vazalský stát *Říma, která dosáhla největšího rozkvětu ve 3. století n. l. za *vlády královny Zenobie. V 5. století vzniklo v Híře na dolním Eufratu knížectví Lachmovců, spojenců sásánovské Persie, a od téže doby hájili východní hranici Byzance syrští Ghassánovci.$Třebaže většinu obyvatel Arabského poloostrova tvořili *nomádi, měly pro jeho hospodářský život velký význam hidžázské oázy a města. K největším oázám patřily Jathrib (pozdější *Medína; asi 370 kilometrů severně od *Mekky) a Tá’if (asi 80 kilometrů jihovýchodně od Mekky) s bohatou produkcí datlí, obilovin, zeleniny a ovoce. Mekka ležela na karavanní cestě z jižní Arábie do Palestiny a za svou prosperitu vděčila především *obchodu. Na její půdě stála také starobylá pohanská *svatyně //*Ka’ba//, cíl každoročních náboženských *poutí. Zde začal *Muhammad kolem roku 610 hlásat novou *víru, která dala dějinám Arabů mocný impulz a nový směr – islám.$Rozhodujícím mezníkem při vzniku islámu byl rok 622, kdy Muhammad přesídlil z Mekky do Jathribu (Medíny) a vytvořil tam základy politické, společenské a vojenské organizace islámské obce. Po jeho smrti roku 632 se již jeho prvním nástupcům (*chalífům; 632–661) podařilo nejen sjednotit ve jménu nového *náboženství celý Arabský poloostrov, ale i obrátit islámské výboje daleko za jeho hranice. Ty směřovaly nejprve proti byzantským državám. Do roku 647 obsadili *muslimové Palestinu a Sýrii až k maloasijské hranici, dobyli Egypt a ovládli severní Libyi. Zároveň se obrátili i proti Íránu. Sásánovská říše se pod jejich náporem zhroutila a roku 651 byl v jejich moci celý Írán.$V roce 661 se vlády ujali *Umajjovci (661–750) a těžiště říše se přesunulo z Medíny do Damašku. Umajjovcům se podařilo navzdory mnoha vnitřním *konfliktům a otřesům vybudovat centralizovaný *stát a jednotný ekonomický systém. Islámské výboje pokračovaly i v umajjovské *epoše. Na východě pronikli muslimové do Střední Asie a k poříčí Indu, do roku 710 dobyli celou severní Afriku a v první polovině 8. století ovládli kromě severních oblastí Pyrenejský poloostrov.$Po svržení umajjovské dynastie roku 750 se chalífského titulu zmocnili *Abbásovci z Muhammadova rodu Hášimovců. Sídelním městem se stal Bagdád, ležící v těsné blízkosti íránského regionu. Dlouhá epocha abbásovského *chalífátu (750–1258) je dobou největšího rozkvětu arabsko-islámské civilizace, ale i postupného rozpadu politické jednoty říše. Již v roce 756 se osamostatnilo muslimské Španělsko pod vládou umajjovského *emíra, v severní Africe se dostaly k moci lokální dynastie a také ve východních oblastech vznikly samostatné politické útvary. Od 9. století se z chalífovy suverenity vymanil Egypt pod vládou několika dynastií, z nichž nejvýznamnější byli Fátimovci (909–1171) a *Ajjúbovci (1169–1250).$Úpadek chalífské moci se projevil i v centru říše; chalífové se stávali loutkami v rukou velitelů tureckých *gard. V roce 945 obsadili Bagdád íránští Bújovci (932–1055), roku 1055 je vystřídali turečtí Seldžukovci, kteří vládli v Sýrii do roku 1117 a v Iráku do roku 1194.$Na konci 11. století zasáhly do oblasti Sýrie a Palestiny *křižácké výpravy. Výrazného úspěchu v boji proti *křižákům dosáhl Saláhaddín z dynastie Ajjúbovců, který roku 1187 dobyl *Jeruzalém. Po pádu Ajjúbovců roku 1250 se v Káhiře zmocnili vlády velitelé tureckých oddílů (takzvaní *mamlúci) a tak zahájili dlouhou epochu mamlúckých dynastií v Egyptě a Sýrii (1250–1517).$Od 11. století prožívalo postupný politický úpadek muslimské panství ve Španělsku. Tlak křesťanské *reconquisty neustále sílil, ve 13. století padla Córdoba a Sevilla, a nakonec se do roku 1492 udržela jen dynastie Nasrovců v Granadě.$Do politického, sociálně-ekonomického a kulturního vývoje takřka celé východní poloviny islámského světa zasáhl ve 13. století ničivý mongolský vpád. *Mongolové pronikli do Střední Asie a Íránu a roku 1258 dobyli a vyplenili Bagdád. Toto datum znamená konec abbásovské epochy a faktický pád chalífátu. Mongolové se pak zmocnili Sýrie, ale v Palestině utrpěli těžkou porážku od egyptských mamlúků, ustoupili a vyklidili celou Sýrii.$Od 14. století začala prosazovat expanzivní politiku nová vznikající velmoc – stát osmanských *Turků. Roku 1453 dobyl *sultán Mehmet Fatih Cařihrad a v letech 1516 až 1517 se sultán Selim I. zmocnil Sýrie a Egypta a učinil tak konec vládě mamlúků. Všechna území arabského Východu i severní Afriky kromě Maroka se dostala pod nadvládu *osmanské říše.$Od počátku 19. století se arabský svět stal sférou zájmů a vlivu evropských velmocí. V roce 1798 přišel do Egypta Napoleonův expediční sbor, od roku 1882 byl Egypt pod faktickou nadvládou Británie, v období let 1831–1912 obsadila Francie Alžírsko, Tunisko a Maroko a v letech 1911–1912 Itálie dobyla Libyi. V jižní a východní části Arabského poloostrova uplatnila svůj mocenský vliv Británie. Arabské *země, které zůstaly v rámci osmanské říše (Sýrie, Libanon, Palestina, Zajordánsko, Irák), byly po první světové válce svěřeny do mandátní správy Velké Británie a Francie. V meziválečném období sílily snahy o vymanění z koloniální nadvlády; formální samostatnost získaly Egypt, Irák, na Arabském poloostrově vzniklo Saúdskoarabské *království, ale většina arabských zemí získala politickou nezávislost až po *druhé světové válce.$Současný arabský svět tvoří – s výjimkou Palestiny – samostatné národní státy, které charakterizuje rozdílná úroveň ekonomického a sociálního vývoje, politických institucí a státního zřízení. Stále však působí jednotící faktory, které udržují vědomí sounáležitosti a *solidarity: společná minulost, odkaz arabsko-islámské *kultury a civilizace a společný spisovný arabský jazyk.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – islámská civilizace, *smrt a pohřeb – islámská civilizace.) (Jaroslav Oliverius)