*civilizace vyvíjející se na japonském souostroví a vykazující velký vliv na světové dění, zvláště od konce 19. století. Vývoj na japonském souostroví, jehož specifická geografická poloha omezovala kontakty s pevninskou částí *Dálného východu, v historické době dlouho zaostával za úrovní *států na pevnině, i když v *prehistorii unikátním způsobem zazářila //*džómonská kultura//. Ta jako první na světě vyráběla keramické *nádoby již koncem *starší doby kamenné, ve 12. tisíciletí př. n. l., tedy v údobí, kdy se lidé stále ještě živili *lovem zvěře, *rybolovem a *sběrem rostlin, zatímco jinde se první nádoby objevují až zhruba o tři až pět tisíciletí později, v souvislosti se vznikem *zemědělství. Kultura Džómon se dále vyvíjela, její příslušníci začali ve 4.–2. tisíciletí př. n. l. obdělávat půdu a hrnčířství přivedli k vrcholnému rozkvětu. Zároveň položili základy k usedlému životu – nejprve v trvalých *vesnicích a později i ve *městech a městských státech, které zřejmě v 7. století př. n. l. splynuly do formativního státního útvaru pod *vládou legendárního *císaře //Džimmua//. První písemné záznamy o obyvatelstvu na Japonských ostrovech pocházejí z pera čínských historiografů, kteří *Japonce ve //Vyprávění o východních barbarech// označují jako trpaslíky, japonsky //*wa//, což je také nejstarší název Japonska. Jiné čínské záznamy, vztahující se k 3. století n. l., vyprávějí o bojích o moc v *zemi Wa, z nichž vítězně vyšel stát //*Jamato//. Koncem 4. století navázal panovník Jamata vztahy s Korejským poloostrovem, což mělo podstatný vliv na formování japonského státu.$Poznávání kontinentální kultury v pátém a šestém století přineslo Japonsku podstatné změny. Prostřednictvím korejských přistěhovalců se do Japonska dostalo nejen mnoho řemeslných dovedností, ale také nové myšlenkové a náboženské směry – *konfucianismus a *buddhismus – i *čínské písmo. Po údajně prvním korejském učenci Wan’i, který připlul do Japonska v roce 405, přicházely další rody vzdělanců a *písařů. Vzdělaní *Korejci působili mimo jiné i jako učitelé japonské *aristokracie, a tak se díky jim v Jamatu ujalo čínské písmo.$Než se mohlo Japonsko pustit do vlastní tvorby, muselo se vyrovnat se systémem cizího písma. *Japonština je aglutinační *jazyk uralsko-altajské rodiny a čínské ideografické písmo jejímu systému nevyhovuje. Proto Japonci v písemnostech zpočátku používali čistou *čínštinu a teprve později ji začali přizpůsobovat potřebám vlastní gramatiky. Byl to dlouhodobý proces, v němž nejprve používali čínské znaky jak v původní čínské, tak později pojaponštělé podobě (čínské znaky četli s japonskou výslovností, čímž vzniklo takzvané sinojaponské čtení). V 7. století pak pro vyjádření japonské gramatiky začali užívat čínské znaky také foneticky. Nejstarší literární památky jsou zaznamenány velmi komplikovaným písemným systémem, který využíval čínských znaků v jejich původním užití jako *ideogramů a zároveň jako fonetik, vyjadřujících zvukovou stránku japonštiny. //Kronika o dávných věcech// //(*Kodžiki)//, pocházející z 8. století, je psána pojaponštělou podobou čínských znaků, následující //Kroniky Japonska// //(Nihongi)// jsou zaznamenány převážně čínsky. Další z významných děl japonské klasické *literatury, básnická //Sbírka// //deseti// //tisíc// //listů// //(*Manjóšú)//, je zapsaná tak složitým systémem, že je předmětem bádání celých generací vědců. Tato skutečnost svědčí o komplikovaném vývoji a dlouhodobém procesu na cestě k ustálené podobě systému japonského písma.$Z foneticky používaných čínských znaků Japonci v 10. století vytvořili dvě řady slabičných abeced. Systém kombinace japonských abeced s čínskými znaky se v jistých obměnách používá pro zápis japonštiny dodnes.$Pod vlivem čínských vzorů budovali japonští panovníci také základy nového státu. V zájmu stabilizace státní moci bylo v roce 710 založeno první stálé hlavní město //*Heidžókjó// (dnešní Nara). Nastěhováním císařského dvora do Nary začalo sedmdesátileté období stejného názvu. Nadšení pro vyšší pevninskou kulturu dosahovalo v období //Nara// jednoho ze svých vrcholů. Výborně organizovaná čínská říše *Tchang s bohatou kulturou měla nesmírný vliv na všechny oblasti japonského života. Čínskými vzory byla inspirována idea zkompilovat //Kroniku o dávných věcech//, která představuje počátek japonské literatury. Jiným z výrazných projevů kontinentálního vlivu bylo přijetí buddhismu za státní *náboženství. Moc buddhistických *mnichů ovšem záhy nabyla takových rozměrů, že ohrozila postavení samotného *císaře. Aby se dvůr odpoutal od přebujelé moci *klášterů, rozhodl se zbudovat nové hlavní město – *Heiankjó.$//Heiankjó// („Město míru a pokoje“, dnešní Kjóto) bylo založeno v roce 792. Téhož roku se do něj dvůr nastěhoval a Kjóto pak zůstalo sídlem císaře více než deset století (do roku 1869) a hlavním městem Japonska více než osm století (do roku 1603). Přesídlení dvora určuje začátek nového období japonských dějin, nazvaného podle sídelního města Heian. Doba //*Heian//, trvající až do roku 1192, je charakteristická podivuhodným uměleckým rozvojem a byla skutečným zlatým věkem japonské dvorské kultury. Koncem 9. století byly přerušeny kontakty s Čínou a japonská civilizace přetvářela do vlastní podoby to, co nasbírala z kontaktů s pevninou. Pro japonskou *historii je příznačné střídání období izolace s obdobími nadšeného přijímání cizích vzorů. Několikrát v průběhu dějin se tak Japonsko uzavřelo zbytku světa, aby asimilovalo a adaptovalo to, co předtím nasálo zvenčí. Jedním z charakteristických příkladů je právě vznik slabičného písma odvozeného z čínských znaků.$Dvorská *šlechta vedla vytříbený *životní styl a pěstovala umění. Dvůr se věnoval téměř výhradně společenským radovánkám, jeho *autority proto ubývalo, a to zejména ve vzdálenějších provinciích, kde zatím sílily vojenské *klany. Kontrola nad státem se císaři vymkla z rukou a stala se předmětem *sporů silných vojenských rodů, které mnohdy přerostly až do válečných střetů. Jedny z nejproslulejších válek japonského *středověku – mezi rody Taira a *Minamoto – byly zpracovány do literární podoby a my je známe jako //Příběh// //rodu// //Taira// //(Heike monogatari)//. Z nemilosrdných *konfliktů vyšel vítězně rod Minamoto, když ve slavné bitvě u Dannoury v roce 1182 Tairy definitivně porazil.$Hlava rodu Minamoto no Joritomo založil roku 1192 vlastní vojenskou vládu – //*šógunát//, usídlil se ve městě Kamakura, a tak začalo další období japonských dějin, nazývané buď podle vládnoucího rodu dobou //Minamoto//, nebo podle jeho sídla //Kamakura//. *Šógun, vojenský vládce Joritomo, převzal od císaře správní moc a zavedl striktní opatření k obnově kontroly po celé zemi. Vznik kamakurského šógunátu je skutečnost, která přinesla výrazné proměny do všech oblastí japonské společnosti. Od té doby vládla v Japonsku řada vojenských rodů téměř sedm století.$Když kamakurský šógunát začal ztrácet moc a ještě zeslábl pod náporem mongolských nájezdů, které postihly Japonsko ve dvou vlnách (1274 a 1281), začal *úřad šóguna vykonávat další z vojenských rodů – rod //*Ašikaga//. Během více než dvou století šógunátu Ašikaga zaujala vojenská šlechta zcela dominantní postavení ve společnosti. Strohá *samurajská disciplína našla svůj výraz i v náboženství a zálibou v jednoduchosti, prostotě a střídmosti zanechala trvalou stopu v japonském umění. Dodnes je jednou z jeho výrazných charakteristik cit pro uměřenost a výrazová střízlivost.$Období Ašikaga bylo nicméně naplněno vleklými spory mezi silnými vojenskými rody. Domácí *války ukončilo až vítězství rodu //*Tokugawa// v roce 1603. *Mír, který následoval, udržovali tokugawští šógunové pevnou rukou. Japonsko opět uzavřeli, vyhnali všechny *cizince, Japonci, kteří byli mimo svou vlast, se nesměli vrátit a pod pohrůžkou *trestu smrti nemohl nikdo zemi opustit. Více než dvě století žilo pak Japonsko opět v izolaci. Šógun ovládl všechny oblasti života ve společnosti, a aby si pojistil pevnou kontrolu v celé zemi, uzákonil rozdělení všech poddaných do *stavů. A aby ani žádný ze silnějších provinčních rodů neměl možnost mimo šógunův dohled příliš zesílit, zavedl povinnost //*sankin kótai//: všechna knížata musela trávit každý druhý rok službou šógunovi přímo v sídelním městě //Edu//. Systém sankin kótai se jevil jako velmi efektivní kontrola vojenských šlechticů, potenciálních odpůrců šógunátu.$Tokugawský šógunát si dokázal udržet moc téměř tři sta let, až v polovině 19. století se začala rigidní sociální struktura pomalu hroutit. K japonskému souostroví navíc připlouvalo stále víc cizích lodí s požadavkem otevření země. Šógunát si byl dobře vědom, že by vojenské schopnosti jeho dlouho izolované země neuspěly v konfliktu s cizími mocnostmi, a tak se americkému *admirálovi Matthewu Calbraithu Perrymu podařilo v roce 1853 šógunát přimět, aby Japonsko otevřel světu.$Tato převratná událost povzbudila nespokojené obyvatelstvo ke vzpouře a po konfliktech, které trvaly více než deset let, šógunát padl, byla znovu nastolena moc císaře a Japonsko se reformami //*Meidži//, započatými v roce 1867, začalo proměňovat v moderní stát.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – japonská civilizace, *smrt a pohřeb – japonská civilizace.) (Helena Honcoopová, Jaroslav Malina, Klára Macúchová)