označení politického, právního a mocenského uspořádání založeného na premisách křesťanského *náboženství, prosazujícího své principy *kultury, vzdělanosti, životní filozofie a etiky. *Křesťanství vzniklo během 1.–2. století n. l. v oblasti *Syropalestiny, v *Malé Asii a šířilo se do centra *římského říše zejména zásluhou *Pavla z Tarsu (kolem 3 n. l. – kolem 67 n. l.) a jeho misijní činnosti. Vznik křesťanské civilizace je však mnohem pozdější, souvisí s *christianizací nejprve římské říše a poté dalších území Evropy, která byla dokončena teprve v pozdním *středověku.$//Historie:// Díky učení Pavla z Tarsu se křesťanství rozvinulo v prvotní teologickou koncepci a světonázor a rychle se rozšířilo v antickém světě. V tomto prostředí nacházelo stále větší ohlas, protože uspokojovalo ty potřeby *člověka, pro které antická společnost, potýkající se s četnými vnitřními *krizemi, nebyla již schopna nabídnout uspokojivé řešení. Humanistický základ, na němž se *antická civilizace konstituovala, se rovněž ukázal živnou půdou pro uplatnění *humanismu křesťanského. Nedostatky soudobého světa se snažil řešit prostřednictvím nové víry, odlišné od přežívajících se antických kultů a hledající radikální, třebaže *iracionální východisko v eschatologické koncepci (*eschatologie) posmrtné *spásy, jejíž zárukou se stala *oběť *Ježíše Krista. *Mysterium *utrpení a *oběti korunované konečným vítězstvím božstva bylo podstatou mnoha antických mysterií, do jejichž rámce můžeme křesťanství zařadit. Jeho odlišnost byla v tom, že zárukou spásy a podstatou mysteria byla krvavá oběť a smrt nikoli obětního zvířete, jak bylo obvyklé v pohanských *kultech, ale skutečného člověka Ježíše Krista, syna Božího, který sám byl vtěleným Bohem. Poté co zemřel jako člověk, byl vzkříšen k novému životu a jako *Bůh vstoupil na nebesa. Spásu přislíbil i těm, kdo uvěří jeho učení bez ohledu na pohlaví či společenské postavení a další *atributy pozemského života. Právě to bylo v antickém světě na křesťanství přitažlivé a získalo mu mnoho horlivých příznivců, zejména mezi ženami a *otroky. Racionálně uvažujícím příslušníkům antické společnosti toto mysterium připadalo nesmyslné a rozporuplné. Antičtí bohové byli nazíráni jako nesmrtelní, netýkalo se jich utrpení, byli věčně krásní a mladí. *Ukřižování bylo nejpotupnějším *trestem, používaným jen pro nejhorší zločince a desperáty. Nesmělo být uplatněno vůči římskému *občanovi. Fakt, že Bůh byl ukřižován a zemřel, byl nepochopitelný. „Nezbylo než uvěřit“ – „credo, quia absurdum“, jak tyto rozpory podle *legendy vyjádřil racionalistický i vášnivý římský filozof Tertullianus (asi 160–asi 230; ve skutečnosti tento výrok nikdy nenapsal).$Zachytilo je i *výtvarné umění, v němž byla tradiční estetická kritéria nejen tvarů, ale i vztahů a *hodnot zakotvena mnohem důkladněji. Protože v židovském náboženství platil zákaz zobrazování toho, co je předmětem kultu, nevyvinulo se zde obrazové umění. Křesťanství ve svých základních předpisech převzalo i tuto zásadu a v prvních dvou stoletích své existence ji striktně dodržovalo. V antickém světě však byla časem porušena obecně platnou praxí a také zde se začalo formovat obrazové ztvárnění posvátných biblických motivů. Ukřižování přesto pro antické křesťany zůstávalo *tabu po morální i estetické stránce, dlouho se mu vyhýbali, uplatnilo se pozdě a s velkými rozpaky a přijatelným se stalo posléze až na přelomu 6. a 7. století. Tři až čtyři doklady tohoto motivu, které známe z 5. a 6. století, zachycují Ukřižovaného s otevřenýma očima, tedy živého, což se podle antické morálky jevilo přijatelnější.$Jak se křesťanství dívalo na člověka v jeho přirozených lidských vztazích? V mnoha ohledech bylo konzervativní a vrhlo člověka zpět do zásadami a předpisy spoutaného postavení, z něhož se mezitím v antickém světě vymanil. Nerovnoprávnost pohlaví byla v Pavlově teologii zdůvodněna: žena je tvorem méně dokonalým než muž, protože muž byl stvořen podle obrazu Božího, kdežto žena byla vytvořena podle obrazu muže, a je mu tudíž podřízena. Dalším důvodem je to, že zavinila dědičný *hřích (1 Kor. 7). Vztah mezi mužem a ženou může být založen na právoplatném manželském svazku, jehož cílem je zplodit a vychovat potomstvo. Jeho základem má být spíše „soulad“ //(consensus)// než „soužití“ //(concubitus)//. Fyzická *láska je zbytečná, odvádí od Boha. Pavel dospěl tak daleko, že muži zamilovanému do své ženy vyčetl, že se tím dopouští *cizoložství. Nebylo lehké hledat rozumné zásady pastorační politiky – najít vhodné *vysvětlení pro biblické zásady dogmatické povahy, protože si často protiřečily. Křesťanství se muselo vyrovnávat s římským způsobem života a usilovat o snesitelný //*modus vivendi// s římskou zákonnou normou v oblasti civilního práva. V době, kdy křesťanství bylo tajným náboženským směrem, muselo se v mnoha ohledech chovat přizpůsobivě, aby se nedostalo do rozporu s platnými *zákony. Například *papež *Kalixt, sám bývalý otrok, doporučoval na začátku 3. století ženám z vyšší společnosti, aby raději uzavíraly tajné *sňatky a žily s některým ze svých otroků, pokud byl rovněž věřící, než aby se provdaly za „*pohana“ ze svého prostředí. Problém nastal, když tato tajná *manželství nezůstala sterilní: ze společenských důvodů se žena musela podrobit *potratu, k čemuž se křesťanství stavělo negativně, počínaje již apologety 2. století.$Když bylo roku 313 křesťanství s „pohanským“ náboženstvím zrovnoprávněno takzvaným *Ediktem milánským císaře *Konstantina a jeho vliv vzrostl, prosazovalo svoje stanoviska v mnoha ohledech nesmiřitelně. Tam, kde bylo možné získat snadněji vrch nad odpůrci, se však povolovaly výjimky. Jednalo se třeba o souhlas, aby se křesťanské ženy vdávaly do tradičně „pohanských“ rodin římské *aristokracie, protože ženská schopnost přesvědčit byla považována za vhodný prostředek k tomu, jak nalomit protivníka a získat ho pro víru.$Podstatou křesťanské lásky je „obecná láska k bližnímu“ //(*filanthropia)//. Na ní byla založena i „láska manželská“ //(charitas coniugalis)//, která ovšem vycházela z římské teorie konsensu obou jedinců. Nejvýznamnější z *církevních Otců pozdně antického křesťanství Aurelius *Augustinus (354–430) říká, že se křesťanské manželství neřídí zákony Fora (občanským *právem), ale zákony Kristovými, jež pro pastorační účely rozpracoval sv. Pavel. Přesto se Augustinovi dařilo jen s obtížemi vyložit některá protiřečící si ustanovení tak, aby byla jednoznačně srozumitelná a použitelná pro normální život.$Křesťanská *svatba do detailu přejímá *obřad, který se vyvinul v *Římě a jehož jádrem je slib a spojené pravice //(dextrarum iunctio)//. Bez problému se křesťanská praxe přizpůsobila i některým pozdějším ustanovením civilního práva, jako bylo nařízení o věnu uzákoněné západořímským císařem Maiorianem v polovině 5. století. *Církev prosazuje požadavek, aby se slib vykonal v přítomnosti *kněze (nikoli jen civilních *svědků a starosvatky) a byl posvěcen ve jménu Krista – //in Deo//. Křesťanství pozvedlo a zvýraznilo roli zásnub. Vycházelo přitom z ohledu, jakou roli zaslíbení hrálo ve stálosti vztahu Josefa k Marii. *Symbolem přijetí závazku obou snoubenců byl polibek, jejž si vyměnili, a železný *prsten.$Církevní *zákonodárství neuznávalo rozvody a bránilo se i opětovnému uzavírání manželství, zejména pokud by se k tomu odhodlala žena. Vdovám propůjčovalo značnou *úctu. Podobný čestný *statut měly i neprovdané dívky a ženy. Pro ně se užívalo označení //*virgo// („panna“) – a panenství se stalo specifickou kategorií. Svou roli v tom hrálo prosazování čistoty a *askeze. V mužském světě bylo preferováno *mnišství. Vlastně všechny tyto sterilní stavy, jak byly chápány z profánního antického hlediska, byly povýšeny na *ctnost. U mužů byly další sňatky doporučovány jen za předpokladu, že soužití přispěje k lepšímu pochopení a poznání Boha. *Manželská nevěra a cizoložství byly posuzovány stejně negativně, dopustil-li se jich muž či žena. Smysl manželskému soužití poskytovalo plození dětí.$Přesto někteří církevní Otcové prosazující odříkání radili, aby lidé byli uměření i v této bohulibé činnosti. Pozitivní role manželství byla spatřována v tom, že poskytuje přirozenou ochranu proti tělesné vášni. Jeden z nejkultivovanějších učenců 4. století *Hieronymus (Jeroným), autor latinského překladu //*bible//, pro nějž se od 12. století používá názvu //*Vulgata//, se v perspektivě deziluzí pozdně antického člověka a eschatologických vizí, do nichž se promítalo tušení zániku tehdejšího světa, domníval, že svět je přelidněný. Chudině doporučoval úplnou abstinenci, aby se nerodily děti, které stejně čeká jen neštěstí. Jeroným, jenž i ve svém životě preferoval askezi, také prohlásil, že vznikem křesťanství bylo vlastně překonáno Hospodinovo nařízení „milujte se a množte se“, obsažené v //Genezi//. Proti tomuto extrémnímu *názoru se kategoricky postavili vzdělaní křesťané z laického prostředí a neschválili je ani ostatní církevní Otcové. U svých kněží se církev postupně snažila prosazovat požadavek čistoty v podobě *celibátu. Zpočátku to nebyla jednoznačná podmínka, spíše se setkáváme s řadou doporučení v tomto smyslu. Například kněžím, kteří byli vysvěceni už jako ženatí, se doporučovalo, aby nezavrhovali své ženy, ale žili vedle nich, jako by je neměli. Když si severoafričtí křesťané v Kyréně začátkem 5. století za svého *biskupa zvolili novoplatonského filozofa Synesia, přijal tuto funkci s podmínkou, že si i nadále ponechá svou ženu. Základní podmínkou k přijetí do kněžského stavu bylo *mužství. Knězem se proto nemohl stát ani jeden z nejvýznamnějších církevních Otců Órigenés z toho důvodu, že se chtěl Bohu přiblížit prostřednictvím nejkrajnější askeze a připravil se sám o své mužství. (Dodnes má při volbě papeže důležité místo ve *středověku ustanovená ceremonie //Habet//, včetně použití originálních ustensilií velmi profánního antického původu.)$Brzy po skončení pronásledování a zrovnoprávnění křesťanské víry se čas od času začaly objevovat veřejné penitenční monstrakce, prováděné z popudu některých církevních hodnostářů, při nichž postižení jedinci museli potupným způsobem činit veřejné pokání. Často se tato opatření drasticky uplatňovala proti ženám. Patrně musela těžce devastovat osobnost. Kdyby ovšem byla brána v úvahu!$Podobné akce povzbuzovaly vznik kolektivního fanatismu. Ten se pak projevoval nejrůznějšími formami, mimo jiné také v podobě náboženské *intolerance. Roku 415 v Alexandrii fanatičtí křesťané při útoku na „pohany“ zlynčovali a usmrtili významnou novoplatonskou filozofku a matematičku *Hypatii, jejímž žákem byl výše zmíněný *Synésios z Kyrény. Křesťanský *rituál a určité striktní předpisy v některých ohledech znamenaly krok zpět proti *relativní *svobodě jedince v antické společnosti.$Nicméně „dobrá zvěst“ //(euangelion)//, kterou nová *víra přinášela, byla natolik přitažlivá, že se v antickém světě křesťanství rozvinulo do podoby *univerzálního náboženství. Ve vývoji lidské společnosti křesťanství znamenalo *pokrok a hledání nové cesty k řešení požadavků tehdejší doby. Pomineme-li otázku víry, která je za všech dob subjektivní záležitostí, koncepce lásky k bližnímu přinesla pozitivní opatření v sociální oblasti (péče o chudé a nemocné v rámci jednotlivých náboženských obcí). Křesťanské předpisy také příznivě a vlastně jedinou dostupnou formou přispěly k řešení katastrofálně vysoké *úmrtnosti mladých žen při prvním *porodu. Tento fakt, který je dosvědčen pozdně antickými náhrobními nápisy, byl do té míry metlou své doby, že představoval vážné demografické nebezpečí. Římské civilní právo dovolovalo, aby ženy vstupovaly do manželství již od patnácti let, tedy ve věku, kdy byly ještě nedospělé a nepřipravené na bezprostředně následující *těhotenství a porod. Dochovalo se velké množství náhrobních nápisů z 3. a 4. století, z jejichž údajů vyplývá, že neúměrně vysoká úmrtnost postihovala právě ženy kolem šestnácti let, necelý rok po svatbě. Teprve až životní *zvyky a zásady lidí začaly být ve větší míře ovlivňovány křesťanskou morálkou a zásadami, které doporučovaly, aby muži a ženy uzavírali manželské svazky až mezi dvaceti a třiceti lety, úmrtnost prvorodiček se výrazně zmírnila.$Přestože představitelé rané církve programově odmítali a zavrhovali vše „pohanské“, církevní *organizace a *hierarchie se utvářela podle vzoru římské *správy, odkud převzala názvy pro své hodnostáře a četná další opatření. Tento trend se dále posílil, když bylo křesťanství zrovnoprávněno a zvýhodňováno přízní ze strany Konstantinova císařského dvora. Inspirovalo se jeho okázalostí, a jakmile se stalo významnou společenskou silou, začalo budovat svou mocenskou strukturu. Boj o moc se promítal i do ideologických *sporů rané církve. Koncem 4. století byly zakázány „pohanské kulty“ a křesťanství se stalo jediným oficiálním náboženstvím římského impéria (*Imperium Romanum). Tím byl vlastně završen proces *romanizace křesťanství a zanikly rozpory, které křesťanství původně v kontaktu s antickou civilizací zažívalo. Pak už nic nebránilo v další asimilaci antiky a římský papež si přivlastnil titul původního pohanského „velekněze“ – //*pontifex maximus// a učinil z něho svou oficiální hodnost.$Od 5. století křesťanství představuje nejvýznamnější duchovní i politickou sílu tehdejšího evropského světa. Jeho další expanze je spjata s šířením latinského jazyka (*latina) a kultury i poté, co politická moc impéria zanikla. Do dalšího vývoje evropské kultury se z antiky uchovalo jen to, co bylo do křesťanství přejato a mělo šanci na přežití jak prostřednictvím germanizovaného *Západu, tak i císařského dvora a církevních struktur v *Byzanci.$Jestliže moderní evropská nebo vlastně *euroamerická civilizace je ve svých základech křesťanská, je třeba si připomenout, že toto křesťanství bylo vybudováno na některých rituálních předpisech přejatých z *judaismu, na vlastní teologii spásy a na řeckořímské kulturní mentalitě, která je ovlivnila z velké části spontánně, životní praxí.$Křesťanství představuje světové monoteistické náboženství blízké judaismu, ale i *islámu; je dnes druhým nejrozšířenějším náboženstvím na světě (kolem 1 200 000 stoupenců; islám má 1 300 000–1 400 000 stoupenců). Je rozštěpeno v různé větve (staré východní církve, *katolíci, *pravoslavní, *protestanti, starokatolíci, národní církve). Převládá v *Evropě, Severní a Jižní Americe, v Austrálii, výrazněji je zastoupeno i v některých afrických a asijských *zemích (Etiopie, Libérie, Libanon, Čína, Filipíny, jižní Korea aj.). V současné době usiluje o duchovní obnovu zejména prostřednictvím ekumenického hnutí (*ekumenismus) a *mezináboženského dialogu.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – euroamerická civilizace, *smrt a pohřeb – euroamerická civilizace.) (Jaroslav Malina, Marie Pardyová, Jiří Pavelka)