označení *monoteistického náboženství, *kultury, vzdělanosti, životní *filozofie a *etiky židovského *etnika, jejichž základy se vytvářely v pravlasti na *Předním východě. Zásady a dějiny judaismu vytvářejí historické základy mnoha jiných náboženství včetně *křesťanství a *islámu.$*Židé tradičně neoznačují judaismus jako *náboženství, ale jako kulturu s vlastní *historií, *jazykem (*hebrejštinou), *zemí předků, *liturgií, filozofií, souborem etických zásad, náboženských praktik a podobně. Námětem hebrejské //*bible// (Tanach anebo nepřesně *Starý zákon) je popis vztahu *Izraelitů (také nazývaných *Hebrejci) s *Bohem, jak je zobrazen v jejich historii od počátku času až do stavby druhého *chrámu (515 př. n. l.). Židovství vždy uznávalo řadu principů židovské víry, nikdy ale nevytvořilo závazný *katechismus. Objevila se řada formulací židovské víry, z nichž většina má hodně společného, přesto se ale v některých bodech liší.$Během posledních dvou století se židovská *komunita rozdělila do několika větví, které tyto principy chápou velmi odlišně. Většina ortodoxního *židovství obvykle tvrdí, že pravidla jsou neměnná a povinná, neortodoxní formy židovství naopak obvykle tvrdí, že tato pravidla se vyvíjejí v čase, a tak povolují více odchylek ve víře každého jednotlivce. Základní etické principy obsahuje //*Desatero// //(Dekalog)//, dochované v knihách *Mojžíšových na dvou místech (Ex 20, 1–17; Dt 5, 6–22).$Morální principy vztahu k Bohu a lidského soužití zde na rozdíl od jiných sbírek *zákonů starověkého Předního východu z konce 3. a z 2. tisíciletí př. n. l. (sumerský Ur-Nammu, babylonský *Chammurapi) nejsou formulovány kazuisticky jako prohlášení, ale *apologicky jako příkazy bez rozumového opodstatňování. Tyto příkazy vycházejí z nového vztahu člověka k Bohu, který v nejstarším monoteistickém náboženství není jenom jedním z božstev, ale jediným Bohem – stvořitelem *světa i *člověka (Gn 1, 1–2, 7). Šest z deseti přikázání Dekalogu reflektuje odvěké *zvykové právo lidského *společenství, bez něhož by člověk sotva mohl přežít. Chrání například *manželství (Gn 2, 24) a rodinu. První čtyři předkládají základní pravidla pro novou víru a bohoslužbu.$Biblické etické učení hledá morální vodítka u Hospodina (*Jahve), a nikoliv u lidských *obyčejů. Bůh je dokonalým a důsledným učitelem morálky, neboť je totožný se svou vůlí, kterou člověku zjevuje (Ex 33, 19; Ex 34, 6–7). Také v textech //*Nového zákona// poznává člověk ze *zjevení Boží vůle, co je správné (Ř 2, 18; Ř 12, 2). Boží *svatost je na mnoha místech //Starého zákona// identická s morálními *hodnotami dobroty, milosrdenství (Dt 7, 7–9), *lásky a věrnosti, přecházejícími z Boha na člověka na základě Božího zákona a smlouvy (Ex 24).$Etika starého *Izraele byla teocentrická a úzce spjatá, či dokonce přímo splývající s vírou v jediného Boha, jenž položil jasné a pevné základy morálky, které lidé jenom dobře či špatně rozvíjejí. Smlouva s Bohem vyvolala silné cítění *solidarity mezi jednotlivcem a širší rodinou („domem“ či rodem; Sd 9, 1–5) a sociální etiku (ochranu vdov, sirotků, cizinců a chudých; Ex 22–23; Dt 24), do té doby na Předním východě (*civilizace starověkého Předního východu) spíše jenom deklarovanou než životnou. Zvláštností je například i možnost *sňatku s krásnou zajatkyní, s případným pozdějším zapuzením (Dt 21, 10–14).$Porušení Božího zákona znamenalo pád do *hříchu a následující *trest. Od 8. století př. n. l. patřili mezi vášnivé zastánce smlouvy proroci (zvláště Ámos, Ozeáš, Micheáš a *Izajáš), kteří reagovali na konkrétní morální problémy své doby a snažili se je vysvětlovat v *konfrontaci přechodné lidské zkaženosti s trvajícími principy *Boží milosti. U proroka *Ezechiela (Ez 18) se poprvé objevuje *názor, že před Bohem každý jednotlivec odpovídá za všechno, co dělá, a nemůže špatné jednání ospravedlnit žádnými osobními ani společenskými nepříznivými okolnostmi.$Mezi biblisty převládá názor, že Boží zákon spatřuje v lidské *sexualitě špatnost a zkaženost. Přesto se setkáváme se zajímavými případy, kdy se krásné ženy stávají předmětem mužské žádostivosti: *Faraon a Sára (Gn 12), *David a *Bat-šeba (2 S 11). Muži byli naopak ženami sváděni: Josef a Potífarova žena (Gn 39), Támar a Amnón (2 S 13). S typem //femme fatale// se však nesetkáváme; Bůh stvořil ženu jako družku muže a předurčil oběma manželský vztah (Gn 2, 24), v němž muž bude mít nadvládu (Gn 3, 16). Muži před *svatbou a ženiši byli osvobozeni od povinnosti bojovat (Dt 20, 7; 24, 5). Intaktní manželství vyžadovalo věrnost a muži měli být velmi obezřetní před svody cizích žen, měli se radovat v náručí svých manželek (Př 5).$Stejně jako v *Mezopotámii, i v Izraeli byl mimomanželský pohlavní styk trestán smrtí, ovšem v rozdílném přístupu k mužům a ženám. Muži mohli souložit s prostitutkami: o existenci *prostituce a jejím *tolerování v židovské společnosti svědčí několik pasáží v //bibli//. Jako protihodnota za tyto služby se mohly vybírat i naturálie: například Juda nabídl Támar, kterou považoval za nevěstku, kůzle ze svého stáda, ta přijala a jako *zástavu si od něho vyžádala jeho pečetidlo a hůl (Gn 38, 15–19); chrámovou prostituci však Židé odmítali, protože by jí narušili svůj vztah k Bohu. Za nevěru byl pokládán jenom styk s vdanou ženou. Manželství bylo tak chráněno z obavy o jeho rozbití a následné *spory o paternitu, rozdělení majetku a nejasná dědictví (Př 6–7). Zákon pamatoval i na nároky potomků druhé, „nemilované“ ženy (Dt 21, 15–17). Manželství bylo však ve starém Izraeli monogamní a mnohoženství ve větším měřítku nezaznamenáváme.$Až do konce 11. století př. n. l. měl otec jako suverénní vládce rodiny právo rozhodovat o osudech dcer. Tak se mohlo stát, že dcery byly nabízeny cizincům (Gn 18–19, Sd 19). Jestliže někdo svedl nezasnoubenou pannu, musel se s ní oženit nebo zaplatit výkupné ve výši věna (Ex 22, 14–16; Dt 22, 28–29). Zákon chránil dobré jméno, cudnost a čest neprovdaných dívek i žen (Dt 22, 13–30). U znásilnění záleželo na okolnostech činu a postavení oběti, rozlišovalo se mezi pannou, zasnoubenou dívkou a vdanou ženou.$*Incest, kterému věnují starozákonní texty velkou pozornost (Lv 18 a Lv 20, Dt 27), patřil k nejtěžším proviněním proti „řádu pohlavního života“, spojeným s prokletím. S tím ovšem kontrastuje známý příběh o Lotových dcerách (*Lot), které beztrestně spaly a otěhotněly se svým otcem, aby zachovaly a rozmnožily rod (Gn 19, 30–38).$Starý zákon zakazoval a přísně trestal i sexuální deviace, označované za „ničemnost, zkaženost“ a „smilstvo“. Zmiňuje se o *sodomii (Ex 22, 28; Dt 17, 21; Lv 18, 23, 20, 15–16) a *homosexualitě, stíhané smrtí (Lv 18, 22; 19, 13). Vztah zamilovanosti a lásky muže a ženy nejlépe vyjadřuje biblická //*Píseň písní//, jedna z nejkrásnějších skladeb ve světové literatuře.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – židovská civilizace, *smrt a pohřeb – židovská civilizace.) (Blahoslav Hruška, Jaroslav Malina)