*společnosti, které svůj vztah k *přírodě promítají do veškeré své společenské aktivity – v oblasti ekonomické, sociální, kulturní i politické. S přírodním prostředím jsou důvěrně obeznámeny, mají o něm rozsáhlé poznatky. Z antropologického hlediska se takto označují společnosti, které jinak nazýváme *primitivními společnostmi, *preliterárními společnostmi. Termín *přírodní národy (německy: //Naturvölker//) představuje historický termín, užívaný především před *druhé světovou válkou (vytvořen byl ještě před *první světovou válkou), kdy vyjadřoval evropskou představu o jednoduchosti některých zámořských kultur (*kultura, primitivní) a o jejich těsné spjatosti s přírodním prostředím; v češtině se tento nepříliš adekvátní termín udržuje zejména díky knize //Umění přírodních národů// (1938) Josefa *Čapka a práci //La pensée sauvage// (Myšlení divochů, 1962, česky: //Myšlení přírodních národů//, 1971, 1996) Clauda *Lévi-Strausse. Vznikl pod vlivem dobové neinformovanosti *Evropanů o „nepísemných“ kulturách a společnostech.$Výzkumy *mýtů a *symbolů řady etnik a kultur původně nepoužívajících písmo, jež byly uskutečněny v posledních padesáti letech, však potvrdily to, co naznačily již výzkumy Franze *Boase u *Indiánů Severozápadního pobřeží Severní Ameriky na přelomu 19. a 20. století, že totiž předpokládaná jednoduchost je právě jen evropskou *hypotézou a že kulturní systémy těchto společností nejsou o nic jednodušší či méně složité než kulturní systémy Evropanů a Severoameričanů. Práce Germaine *Dieterlenové, Annemarie *Schweeger-Hefelové, Marcela *Griaula a jiných antropologů a etnologů udělaly tečku za euroamerickou představou 19. století o tom, že „jednoduchá *technologie“ je přímo úměrná jednoduchému, tedy obsahově chudému myšlení a myšlenkovému systému.$Duchovní svět přírodních národů je naopak natolik pozoruhodný, že se stal velkým zdrojem inspirace pro moderní evropské *umění. Svět nepísemných kultur byl ještě v 16. a 17. století daleko větší než svět kultur s písemnou tradicí – obývaly jej ne stovky, ale tisíce kulturních skupin.$Teprve v 19. a ve 20. století získaly převahu „písemnické/literární kultury“ a v dnešní době přírodní národy mizí postupně ze světa a reziduálně se uchovávají pouze na několika místech naší planety (Amazonie, Filipíny, *Nová Guinea, některé oblasti Afriky a Austrálie). Písemné záznamy nebyly nutně pořizovány u každého literárního výtvoru, obvykle se zaznamenávaly především politické a ekonomické události, dále pak vznikaly texty pro *sakrální účely. To v praxi znamenalo, že i „písmaznalé kultury“, respektive jejich nositelé, řadu textů (slovesných děl) tradovaly ústně. Stačí připomenout český *folklor minulého století. Nepísemnické skupiny – někdy každá jednotlivě, někdy dvě až deset společně – představují často jedinečné kulturní systémy, byť jejich tvůrci a nositelé obývali jen „malé“ území.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – civilizace „přírodních národů“, *smrt a pohřeb – civilizace „přírodních“ národů.) (Josef Kandert)