označení nejvyspělejších amerických *civilizací rozvíjejících se v klimaticky příznivých oblastech mexické náhorní plošiny, na poloostrově *Yucatánu, v přilehlých oblastech a ve středních Andách. Měly celou řadu společných znaků: intenzivní *zemědělství, husté zalidnění, zakládání *měst, stavby monumentálních *chrámů, organizované *vojsko a silně diferencovanou *společnost. Andské a středoamerické *kultury byly nepochybně vzájemně spjaty (mimo jiné to dokládá všem společné pěstování *kukuřice, *bobů a dýní), kulturní výměna tu však probíhala v raných, formativních fázích vývoje. Přisoudíme-li (podle úvah některých archeologů a historiků) *Aztékům – „*Germánům Ameriky“ – třetí místo, budou se o nejvyšší příčky na pomyslném žebříčku vyspělých indiánských civilizací této „Ameriky civilizačního jádra“ ucházet *Mayové – „*Řekové *Nového světa“ – a *Kečuové – „*Římané Ameriky“. Je obtížné a nejspíš i nesmyslné rozhodovat, kterým z nich přiznat vítězství; amerikanisté kladou na čelné místo to či ono etnikum, obvykle podle specializace badatele. Jihoameričtí Kečuové v Peru a přilehlých oblastech patrně dosáhli ve své původně mnohonárodnostní říši vrcholu jednotné státní *správy a organizace veřejného života. Kečuové byli v tomto ohledu možná o poznání úspěšnější než Mayové. Mayové i Aztékové v Mezoamerice však zase dokonaleji usoustavnili náboženský *rituál, jeden z nejzákladnějších projevů staré americké *společnosti. A Mayové propracovali pečlivěji než kterýkoliv jiný národ, a to v celosvětovém měřítku, *matematiku a *vědu o *kalendáři na základě astronomických znalostí, které stavějí jejich výkony, a tím i celou civilizaci velmi vysoko. Teprve novověká Evropa dokázala překonat své předchůdce z dob, kdy o celém západním světadíle neměli lidé *Starého světa ani tušení.$//Mezoamerické civilizace://$K nejvyspělejším mezoamerickým civilizacím patřili //Mayové//, kteří obývali poloostrov Yucatán, jihovýchodní Mexiko, Guatemalu, zčásti Salvador a Honduras. V tomto prostoru zakládali své *městské státy a pěstovali kukuřici, která byla jejich základní obživou. Měli vlastní *hieroglyfické písmo, jehož luštění doznalo od přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století závratných výsledků, umožňujících konstruovat dynastické dějiny mayských měst „zvnitřku“. Z poměrně bohaté mayské literatury zůstalo po ničivém působení španělských *kněží v údobí bezprostředně po *conquistě jen několik takzvaných //*kodexů//.$Hlavní důkazy o mayské minulosti přinášejí zachované *stavby, *sochy, nástěnné *malby a *keramika. I tyto pozůstatky však byly objeveny až v moderní době. Po dobytí Mexika zaměstnávala *Španěly téměř výlučně fascinující aztécká kultura, možná také proto, že v aztéckých chrámech (na rozdíl od mayských *svatyní) bylo možno získat *zlato. Zatímco v aztécké oblasti existuje vlastně jen jedna monumentální stavba – zřícenina *Xochicalka, na území Mayů jich bylo objeveno několik set.$Každé z mayských měst se vyznačovalo vlastní, specifickou architekturou. Dodnes nebylo jednoznačně objasněno, proč mayská města (například *Copán, *Chichén Itzá, *Mayapán, *Palenque, *Tikal, Tulum nebo *Uxmal) existovala vždy jen po několik století – a pak byla náhle opuštěna. V roce 1956 bylo objeveno doposud neznámé středisko Dzibilchaltun ve vzdálenosti šestnáct kilometrů od Méridy na poloostrově Yucatánu, jehož archeologický průzkum přinesl překvapení: Dzibilchaltun byl založen kolem roku 2000 př. n. l. a nepřetržitě obýván třicet sedm století, tedy ještě po španělské conquistě.$Otázkou přechodného obývání mayských měst se zabývali mnozí vědci, kteří se na ni pokoušeli odpovědět různými *hypotézami: města byla opuštěna pro morové epidemie, pro nedostatek vody, válečné zpustošení nebo proto, že některá z nich byla založena a po určitou dobu udržována jen z náboženských důvodů … Je nesporné, že dnešní impozantní zbytky mayské architektury nesloužily nikdy jako *obydlí prostých lidí. Byly zasvěceny *panteonu rozmanitých božstev pod péčí vládnoucí kněžské *aristokracie.$V 11. století pronikli na mayské území //*Toltékové// ze středního Mexika a dobyli je. Mayský kulturní vliv tím však nebyl nijak výrazně narušen. Vzájemné doplňování obou kultur vedlo k jakési //mayské renesanci//. Umění a architektura znovu kvetly, obohaceny o toltécké motivy. Hlavním dekorativním prvkem bylo zobrazení *Cuculcána či *Quetzalcóatla v podobě *Opeřeného hada.$Ve 12. století došlo z neznámých důvodů k občanské válce mezi mayskými městy Mayapán a Chichen Itzá. Z bojů vyšel vítězně Mayapán, a ovládl tak většinu poloostrova Yucatánu, avšak v roce 1441 byl sám napaden potomky toltéckých vetřelců. Obyvatelé města přitom buď zahynuli, nebo uprchli, město bylo vypleněno a zničeno. *Země se rozdrobila na množství znepřátelených útvarů. Přírodní *katastrofy v roce 1467 pak způsobily obrovské ztráty a smrt desetitisíců lidí. První kontakt se Španěly počátkem 16. století přinesl další smrtonosnou pohromu – *epidemii neštovic. Yucatánský poloostrov si však Španělé podrobili až po těžkých bojích poměrně pozdě – v roce 1546.$Jednu z prvních civilizací, jež vyrostla z rurálního světa předkolumbovské Ameriky a začala budovat prvotní městská centra, představují vedle Mayů //*Olmékové//. Kultura, která se zrodila na převážně rovinatém území dnešních mexických států Veracruz a Tabasco (na ploše zhruba 18 000 čtverečních kilometrů), zahrnovala kolem 350 000 obyvatel; její název //olmécká// je odvozen od označení //Olmeca//, „Obyvatelé země kaučuku“. Hlavní epocha rozkvětu říše Olméků spadá do období 1200 až 500 let př. n. l., a to především ve střediscích *La Venta, *San Lorenzo a *Tres Zapotes. Zánik této kultury („tvůrců obřích hlav“ z kamene) je nejasný. Jisté je pouze to, že na jejích troskách vznikla celá řada dalších civilizací, jejichž jádro se kolem roku 400 př. n. l. soustředilo (hlavně po zničení Cuicuilka vyvřelou lávou ze sopky *Xitle) do oblasti, které zhruba od roku 350 n. l. do roku 650 n. l. dominovalo nejvýznamnější kultovní středisko předkolumbovského Altiplana – //*Teotihuacán//, „Místo zrození bohů“, jak je později nazývali Aztékové. Městské centrum dosáhlo svého kulminačního bodu kolem roku 650, kdy mělo asi 200 000 obyvatel. Pak nastalo období úpadku, trvající zhruba sto let. Teotihuacán byl dobyt a vypleněn; dodnes není přesně známo kým, a na mexické scéně se objevili již zmínění //Toltékové//. Toltécká kultura, jež tak výrazně zasáhla do mayských dějin, měla své krystalizační centrum v *Tule-Tollanu a přinesla mezoamerickým civilizacím (kromě jiného) především postavu boha-kulturního hrdiny Quetzalcóatla (patrně to byl jeden ze zbožněných (*zbožnění) toltéckých vládců).$//Toltékové// pěstovali kukuřici, boby, pepř a *bavlnu. Vytvořili piktografické písmo, jímž zachycovali významné události. Toltéčtí kněží se zabývali *astrologií a *kosmogonií. Užívali kalendář, známý rovněž Mayům: ceremoniální o 13 měsících po dvaceti dnech, s cyklem 52 let a běžný o 18 měsících po 20 dnech s pěti volnými dny koncem roku. Je pozoruhodné, že architektura toltéckého hlavního města Tuly vykazuje stejné prvky jako mayská města Chichén Itzá a Mayapán. Současně s Tulou bylo patrně vybudováno Xochicalko se slavným chrámem Quetzalcóatla. Sloužilo jako náboženské a administrativní centrum všech *kmenů usídlených v této oblasti. Na hlavní náměstí vedly silnice ze čtyř světových stran.$V době úpadku Toltécké říše ve druhé polovině 12. století se do hustě zalidněného toltéckého *Ánahuaku přistěhoval ze severu malý, do té doby bezvýznamný kmen kočovníků. Nově příchozí si říkali Tenochkové nebo Mexikové, později však prosluli pod jménem //Aztékové//. Jejich původní počet v průběhu *migrace nepřesahoval 5 000 osob. Přicházeli v údobí, kdy mnohé středoamerické kultury již skončily nebo zanikaly a stávaly se pouhou *legendou, zatímco kultury jiných etnik – *Huastéků, *Mixtéků, *Tarasků, *Totonaků či *Zapotéků – prožívaly překotný rozvoj. Prvním sídlem Aztéků se stal *Chapultepec čili „Hora lučních kobylek“, kde zůstali asi do poloviny 13. století. Pak se pod tlakem vnějších okolností (ohrožení sousedy) usadili na bahnitém ostrůvku jezera Texcoco a založili ostrovní osadu, které dali jméno //*Tenochtitlán//. V průběhu následujících staletí se Tenochtitlán stal nejen hlavním městem říše Aztéků, ale v širším slova smyslu spojení Tenochtitlán-Mexico označovalo celý aztécký státní útvar. Ten ovšem nikdy nebyl pevným státem, nýbrž konglomerátem různých oblastí se silně odstředivými tendencemi, jichž nakonec dokázal mistrně využít španělský *conquistador Hernán *Cortés (1485–1547).$Po svém příchodu do Mexického údolí se Aztékové stali *vazaly vládce z Azcapotzalka (*Azcapotzalco). Jako jejich první vladař je v análech připomínán *Acamapichtli (1376–1396), po něm nastoupili Hutzilihuitl, *Chimalpopoca a *Itzcóatl (až do roku 1440). Zejména posledně jmenovaný byl výborným politikem a organizátorem. Aby vymanil Tenochtitlán z nadvlády Azcapotzalka, spojil se s *Nezahualcóyotlem, vládcem Texcoka (*Texcoco), zvítězil v boji s Azcapotzalkem a posléze založil trojalianci: Tenochtitlán, Texcoco a *Tlacopan. Tento svaz tří měst pak byl po devadesát let základem politického dění v Mexickém údolí. Založením *konfederace začíná tvrdá nadvláda Aztéků a jejich méně významných spojenců – Texcoka a Tlacopanu. Vojska trojspolku vedená Itzcóatlem postupně ovládla celé pobřeží jezera Texcoco. Města, která se vzpírala (například *Xochimilco), byla zničena. Itzcóatlův nástupce *Moctezuma I. Ilhuicamin („Nebeský lučištník“) převzal *vládu nejen nad konfederací, ale i nad celým Mexickým údolím. Jediným soupeřem trojspolku, který v této době ještě vzdoroval, byl svaz jedenadvaceti měst v jižní části údolí v čele s Chalkem (*Chalco). I toto seskupení bylo rozbito a Moctezuma se soustředil na dobývání celého Mexika. Snažil se vnitrozemskému Tenochtitlánu otevřít cestu k moři. A tak vedl *války proti *Cholule a *Tehuacánu, až se svými vojsky nakonec dosáhl pobřeží Mexického zálivu.$Aztékové vybudovali mohutnou říši na obrovské rozloze mezi dvěma oceány, od pustin severního Mexika až po dnešní Guatemalu. Jejím centrem se stal aztécký Tenochtitlán. Panovník *Moctezuma II. se už věnoval pouze potlačování povstání podmaněných kmenů. Byl prvním knězem a vládcem říše v rozkvětu – a právě tehdy se v Novém světě objevili Španělé: španělská conquista smetla Aztéckou říši a vedla k zhroucení kultury i společenské organizace.$Základem prosperity aztécké civilizace bylo zemědělství: převažovalo pěstování kukuřice, z ostatních plodin hrály důležitou roli rajská jablíčka, kakaové boby i *tabák. Zemědělství bylo doplňováno *lovem a *rybolovem. Z domácích zvířat se choval pouze krocan a pes.$Z toho vyplývá, že hlavní masou aztéckého obyvatelstva byli rolníci – //macehualtin//. *Rolník a jeho rodina žili na přidělené občinové půdě a jako její nájemce musel nejen platit *daně, ale také vykonávat vojenskou službu a podílet se na kolektivních stavbách chrámů, silnic a na dalších rozsáhlých dílech. Na opačném, nejvyšším stupni aztéckého společenského žebříčku stáli páni – //tecuhtli//. V podstatě to byla aztécká *šlechta, na kterou se nevztahovala povinnost platit daně. Na rozdíl od řadových Aztéků zastávali její příslušníci vysoké státní funkce. V čele aztécké říše stálo šest vládců, z nichž nejvyšší úlohu hrál ten, který řídil zahraniční politiku – //*tlacatecuhtli//. Druhým nejdůležitějším *úředníkem se stal jakýsi místokrál – //cíhuacoatl//. Proto byl Moctezuma, ve skutečnosti //tlacatecuhtli//, prvními Španěly běžně nazýván *císařem a jeho říše byla pokládána za *impérium.$Další privilegovanou vrstvou aztécké společnosti byli *obchodníci – //pochteca//. Měli v Tenochtitlánu vlastní čtvrť a uzavírali *manželství pouze v rámci své *společenské vrstvy. Panovník si jich vážil z důvodů ekonomických i proto, že obchodníci, cestující různými kraji, vykonávali zároveň jistý druh vyzvědačství, když podávali cenné zprávy vojenského charakteru. Poslední vrstvou aztéckého obyvatelstva byli *otroci – //*tlatlacotin//. Jejich postavení se však výrazně lišilo od *údělu, který si běžně představujeme pod pojmem otrok. Aztécký otrok bydlel, oblékal se a živil se jako každý jiný příslušník obce. Mohl se oženit se svobodnou ženou, jeho děti byly svobodné, a dokonce sám směl vlastnit další otroky. V diametrálně odlišném postavení se zpočátku nacházeli otroci, kteří se rekrutovali z řad válečných zajatců. Ti byli většinou obětováni na *oltářích aztéckých božstev.$S ekonomicko-společenskou strukturou aztécké společnosti úzce souvisí kultura. Celý komplex aztéckého umění je možno rozdělit do několika kategorií: *architektura, *sochařství, *malířství a drobnomalba, umělecká řemesla (zlatnictví a cizelérství), *literatura, *hudba a *tanec.$Představu o aztécké architektuře si můžeme udělat pouze podle popisů a nákresů soudobých zpravodajů, protože všechny stavby v Tenochtitlánu byly zničeny v roce 1521. Španělé současně s dobýváním systematicky bořili město a jeho troskami zasypávali kanály a laguny. Kromě zničeného Tenochtitlánu se dochovalo jen několik málo staveb vybudovaných Aztéky. *Sakrální architektura měla nejčastěji formu *pyramidy se svatyní na vrcholu, v profánní architektuře dominovaly honosné paláce, mnohdy obklopené překrásnými zahradami. Důležitou úlohu hrála také architektura vojenská – *pevnosti, opevněné věže, chránící důležité komunikace.$S aztéckou architekturou úzce souvisí *skulptura. Celá řada aztéckých sochařských děl však byla zničena v období conquisty i v pozdějších staletích. Díla, která se dochovala, udivují různorodostí a kvalitou uměleckého provedení. Bohatě bylo také rozvinuto umění *inkrustace, úzce související se specifickým odvětvím sochařství – zhotovováním obličejových masek. Sochařských prací ve dřevě se zachovalo poměrně málo, jsou to hlavně *reliéfní *ozdoby na bubíncích – //teponaztle//.$Malířství se u velkých klasických civilizací Mexika vyvíjelo dvojím směrem: jednak to bylo malířství nástěnné – vynikají mayské *fresky z *Bonampaku nebo nástěnné malby ze zapotéckých *hrobek v *Monte Albánu, jednak psaní a *iluminace knih – *kodexů Mayů, Mixtéků a Aztéků. Iluminaci a drobnomalbu aztéckých mistrů můžeme obdivovat v kodexech, které se dochovaly do současnosti – //*Codex Borbonicus, *Codex Mendoza// a další.$Rovněž aztécká umělecká řemesla jsou bohatě rozvrstvena. Rozvíjelo se zlatnictví a cizelérství, zpracovávalo se peří ptáka //*quetzala//, tkala se bavlna. Umělecké zpracování nádherných aztéckých skvostů okouzlilo nejen španělské conquistadory, ale i věhlasné umělce té doby. O aztéckých uměleckých předmětech se s obdivem vyjadřoval například německý malíř Albrecht *Dürer (1471–1528), vzletné popisy aztéckých klenotů nalezneme i v dopisech Hernána Cortése a v dílech mnoha španělských kronikářů.$Důležitou součástí aztéckého umění byla literatura, přestože aztécká společnost na přelomu 15. a 16. století nedospěla ještě k vytvoření hláskového písma. Aztékové používali ve svých slovesných projevech spojení obrázkového písma s ústní tradicí. Kodexy jim sloužily pouze jako pomůcka, podpora paměti při memorování textů: aztécké písmo nezachycuje řeč a zvuk, ale pouze významy slov. Tento druh písma byl znám ve Střední Americe již kolem počátku našeho *letopočtu. Sami Aztékové pokládali za jeho vynálezce boha //Quetzalcóatla //(Opeřený had). Ovšem písmo a kodexy převzali až ve 14. století od Mixtéků, kteří byli opravdovými mistry v jejich vytváření. Aztékové psali své záznamy buď na vydělanou jelení *kůži, nebo na listy *papíru vyrobeného z vláken agáve. Popsané listy se lepily k sobě – vznikla tím jakási leporela, dosahující délky až kolem deseti metrů (kodexy).$Výklad kodexů byl udržován ústním podáním ve školách //(*calmecac)//. Některé z textů byly po conquistě opatřeny vysvětlivkami psanými latinkou, ať již ve španělštině či //*náhuatlu// (jazyce, kterým hovořili Aztékové a jim příbuzná etnika patřící do yutoaztécké jazykové skupiny). Jak bylo zmíněno, důležitou úlohu pro uchování aztéckých textů sehrál calmecac. V aztéckém státě existovaly dva druhy škol: //calmecac// a //*telpochcalli//. Obě se od sebe lišily obsahovou náplní. Zatímco telpochcalli, škola pro nižší vrstvy, zařazovala do svých učebních osnov hlavně nauku o zacházení se zbraní, o řemeslech a zemědělství, byly osnovy calmecaku mnohem bohatší: čtení, psaní, *astronomie, *rétorika a další předměty. Jedním z vyučovacích předmětů v calmecaku byla i výuka v psaní veršů, dalo by se říci výuka praktickému básnictví.$Aztécká literatura zahrnuje tři hlavní útvary: První obsahuje //zprávy předků//, to znamená ústní tradici opřenou o rukopisy a přenášející z pokolení na pokolení náboženské záznamy, *mýty, popis rituálních ceremoniálů, znalosti z medicíny a vzpomínky na historické události. Druhou skupinu tvořily //morálně-filozofické texty//, které Aztékové chovali ve velké oblibě. Třetí součástí aztécké literatury byla //*poezie//, úzce spjatá s hudbou a tancem. Básně se často přednášely za zvuku rytmických hudebních nástrojů. Básníka a zpěváka označuje slovník náhuatlu stejným slovem //*cuicani//, což je dokladem, že tato umění spolu souvisela. Právě v poezii se výrazně uplatnilo poetické *nadání Aztéků. Aztécká literatura nezanikla s pádem Tenochtitlánu v roce 1521, stejně tak jako nezahynuli Aztékové. Zůstala zachována péčí španělských *misionářů, kteří za pomoci dnes již mnohdy anonymních indiánských *informátorů sbírali a shromažďovali aztécké texty a zároveň vzdělávali první představitele indiánské inteligence.$Kvetoucí hlavní město, nádherné paláce a chrámy, rozsáhlé náboženské slavnosti spojené s krvavým obětním ritem, imaginativní náboženství (*náboženství, aztécké) stojící na hrozných katastrofických základech, zjemnělá křehká poezie … až do těchto krajních úvratí dospěli Aztékové ve svém prudkém expanzivním růstu. A pak se objevila první znamení příchodu něčeho nového, neznámého – vpadli sem Španělé …$//Andské civilizace://$Andské civilizace se úspěšně rozvíjely tam, kde výškový rozdíl mezi nebetyčnými vrcholy hor a bezednými hloubkami v jejich těsné blízkosti je na celé zeměkouli největší. V nepříliš příznivých, či dokonce krutých přírodních podmínkách rostla způsobem v mnoha ohledech svébytným, a přesto dosáhla jednoho z vrcholů lidského úsilí v celé dosavadní historii.$Na svazích středních And, především v jejich údolích, v úzkých povodích krátkých sezonních horských říček navzájem oddělených pustinou, ale i na suchém a chladném pobřeží v sousedství jedněch z nejrybnatějších vod světa, v dnešní vnitrozemské Bolívii a v přímořském Peru, též v Ekvádoru a v severním pouštním Chile vznikaly a zanikaly kultury a civilizace jako výsledek důmyslného využívání místních zemědělských zdrojů. Byla to společenství zeměpisnou rozlohou většinou tak malá, že existovala natěsnána vedle sebe, aniž se ovšem příliš ovlivňovala či vůbec dotýkala. Těch drobných bylo daleko více, než kolika zde můžeme byť i jen ve stručném přehledu věnovat pozornost.$Snad čtyři a půl tisíce let je v naší době ranému zemědělskému osídlení v //Huaca Prieta//. V 9. až 1. století př. n. l. se //Chavín de Huantár// v horách vyznačoval vedle impozantních staveb z kamene zlatými ozdobami, jakož i reliéfně provedenými levharty, pumami, kondory nebo hady. Pouze o několik století mladší jsou nálezy z poloostrova //Paracasu// – dobře zachované *mumie v jeskyních oděné do kvalitně tkaných a bohatě zdobených látek.$V průběhu 1. tisíciletí našeho letopočtu andský člověk zcela ovládl pobřeží i vysoké hory. Na pobřeží v severním Peru vynikla v prvních devíti stoletích //*mochická kultura//: vysokou úroveň vykazovala v mnoha řemeslných oborech i v uměleckém projevu. Jejím nositelům Mochikům dali jméno Španělé – odvozením od názvu řeky Moche. Tato civilizace představovala klasickou kulturu městského typu s rozvinutým zemědělstvím, silně militarizovanou a otrokářskou. Výnosy z dosti úrodné půdy dokázali ještě zvýšit důmyslným systémem zavlažování a hnojením guanem; zatímco města šetrně budovali v neúrodných částech země. Maso získávali nejen z domestikovaných zvířat a ptáků (hlavně *lam a krocanů), ale také lovem a rybolovem.$V údolí řeky Moche nedaleko dnešního peruánského města Trujillo se nalézají významné archeologické památky – Chrám slunce //(Huaca del Sol)// a Chrám *Měsíce //(Huaca de la Luna)//. Základna první stavby má rozměry 228x136 metrů a do výšky 18 metrů se pne v pěti terasových stupních. Byla vybudována ze 130 milionů nepálených cihel sušených na *slunci //(*adobe)// a spojovaných cihlářskou hlínou. Druhý z těchto významných architektonických skvostů stojí na mnohem menší bázi (80x60 metrů). Uvnitř byly objeveny fresky zobrazující zajímavou legendu o vzpouře zbraní proti lidem. Stejně jako u mnoha obdobných staveb či *hrobů v Egyptě byly pyramidy citelně poškozeny lupiči, ale tak jako v Egyptě existuje jediný doklad nevyloupené *hrobky *faraona *Tutanchamona, známe podobný příklad bohaté hrobky významné osobnosti mochické kultury, která byla objevena v roce 1987 u Sipánu poblíž Lambayeque; tento snad nejbohatší hrob Nového světa bude možná po zhodnocení všech aspektů mít pro předkolumbovskou archeologii podobný význam jako Tutanchamonova hrobka pro egyptologii.$*Mochikové obývali řadu údolí na severním pobřeží dnešního Peru. Dodnes lze také obdivovat mnoho pozůstatků, dalo by se říci mochických technických staveb, především zavodňovacích systémů nebo akvaduktů i architektonických děl, například pyramid s barevnými freskami, které zachycují válečné scény. Mochikové dávno před Inky stavěli důkladné silnice, sloužící k přesunům rychlých poslů //(chasqui)// se zprávami, malovanými znaky – //pallares//.$Obdivuhodné úrovně dosáhli Mochikové v keramice, která v duchu „naivního *realismu“ podává působivé *svědectví o jejich každodenním životě. Z mochické keramiky poznáváme, jak se lidé milovali, jak vypadali kněží, lékaři nebo válečníci, vidíme, že příslušníci vysokých vrstev společnosti si malovali tváře, tělo i chodidla, zdobili uši a nosy …$Současníci tvůrců mochické kultury, lidé //*nazcaské kultury//, žijící ovšem na opačném konci peruánského pobřeží, vynikali zvláště v *tkalcovství a v keramice, tvarově velice rozmanité a pestře polychromně zdobené, avšak především prosluli vytvářením obrovitých obrazců na planině El Ingenio.$Teprve ve 20. století začali archeologové zkoumat a na pravé místo zařazovat tyto starobylé kultury, které o tolik staletí, či dokonce tisíciletí předcházely známou klasickou dobu incké říše.$Vývoj se nezastavil ani v severním Peru, kde se zaskvěla, již v našem tisíciletí, //*chimúská říše// (stát dovedných zemědělců, chovatelů, stavitelů chrámů i měst a tvůrců velice krásné keramiky) s výstavným hlavním městem *Chan-chanem. *Chimúové byli obyvateli chimúské říše (nazývané také „Království Chimor“) (1250–1465), která vyrostla na území Mochiků pod silným vlivem kultury Huari a Tíwanaku. Podle legendy připlul první chimúský vládce Naymlapa se svým dvorem po moři ze severu, snad z Mezoameriky. Pod vedením panovníka Nansena-pinka Chimúové ovládli mochické území a malé panství Lambayeque. Za vlády Minchana-samana opanovali všechna pobřežní údolí od Túmbezu až po dnešní Limu v celkové délce asi tisíc kilometrů. Nejjižnější pevnost říše představovala stupňovitá pyramida Paramonga. Chimúská města, postavená na neúrodné půdě a chráněná silnými zdmi, spojovaly až šest metrů široké silnice, sloužící (stejně jako u Mochiků a později u Inků) poslům. Chimúové prosluli obchodováním s pobřežními osadami jižního Peru a severních And. Obchodníci se plavili na balzových vorech s plachtami, zatímco k mořskému rybolovu stačily rybářům totorové čluny. Chimúská říše byla dobyta *Inky v roce 1465.$*Půda u Chimúů, stejně jako u Mochiků či Inků, patřila vládci a byla přidělena jednotlivým rodinám. Zemědělci zúrodnili pobřežní pouště pomocí zavlažovacích kanálů a pěstovali tam *kukuřici, tykev, *fazole, *maniok, ananas a další rostliny. Moře bylo zdrojem ryb, chaluh, měkkýšů a také soli. Řemeslníci vyráběli vedle drahocenných *tkanin i ozdoby z peří, odlévali a tepali ze *zlata, *stříbra a *mědi *šperky, obličejové *masky, obřadní nože //(*tumi)// a v Lambayeque je nádherně vykládali smaragdy a *tyrkysy. Nejmocnějším chimúským božstvem byla bledá *luna //Si//. Inkové nazývali obyvatele Chimoru Yunky (kečujsky //Yunca//).$Ve vnitrozemí vznikaly rovněž první státy. K nejvýznamnějším (a z hlediska přírodního prostředí) nejpozoruhodnějším patřila //*tíwanacká říše// s hlavním městem *Tíwanaku, ležícím 16 kilometrů na jih od jezera *Titicaca ve výši téměř 4 000 metrů nad mořem. Civilizace tíwanacké říše se rozvíjela zhruba 1 500 let, od 5. století př. n. l., největšího rozmachu dosáhla ve 4. až 8. století. Prosperita byla zajištěna neobyčejně racionálně rozvinutým zemědělstvím, které (na základě poznatků z nedávno provedených experimentů) převyšovalo dnešní úroveň agrikultury v této jinak málo výnosné a pro život drsné vysokohorské oblasti. A tak měli tíwanačtí //*Aymarové// dobré hospodářské podmínky a zázemí i pro organizování velkolepých megalitických stavitelských projektů, které se uskutečnily zejména v Tíwanaku.$Zrod a následný prudký a expanzivní růst //*incké říše// představuje ve vývoji civilizačních center v jihoamerické andské oblasti závěrečnou epochu, v níž Inkové (Kečuové) navazují na dlouhý sled předcházejících kultur. Počátky jejich pozdějšího mocného impéria jsou velmi skromné. Zdá se, že na přelomu 12. a 13. století tvořili skupinu jedenácti *občin //(*ayllu)// kolem svého kulturního centra Cuzka (*Cuzco). Stejně jako u mezoamerických Mayů a Aztéků, také u Inků bylo základem ekonomiky zemědělství, v tomto případě založené především na pěstování *brambor, chovu lam a alpak. V incké říši rovněž existovala povinnost účastnit se veřejných prací, především při budování silnic, chrámů nebo pevností.$První inčtí panovníci – *Manco Capac, Sinchi Roca, *Lloque Yupanqui, *Mayta Capac, Inca Roca, *Yahuar Huacac – mají zčásti mytický charakter. Jejich *vláda pokrývá poměrně dlouhé období od počátku 13. století do třicátých let století patnáctého. Ani jeden z nich nepodnikal válečná tažení, aby rozšířil vlastní državy. Jednotlivá města sice čas od času organizovala nájezdy a vítězové pak vybírali *tribut od poražených, ale není možné hovořit o žádném politickém sjednocování, jež by směřovalo k založení centralizovaného státu. Základy k němu položil teprve na počátku 15. století *Wiracocha Inca, který upevnil svou moc na území sahajícím do vzdálenosti asi půl stovky kilometrů od Cuzka. Se systematickou expanzí začal až jeho syn *Pachacuti (1438–1471). Dobře organizovaná armáda inky Pachacutiho, jejíž vojáci se rekrutovali především z příslušníků porobených etnik, okupovala nejdříve aymarskou oblast v okolí jezera Titicaca, na severu dospěla až k rovníku a obsadila území dnešního Ekvádoru a část jižní Kolumbie. Pod vládu Inků se dostalo rovněž celé peruánské pobřeží a po tvrdých bojích byla dobyta i významná chimúská říše. Pachacuti dal kolem poloviny 15. století vystavět obrovské pevnosti *Sacsahuamán a *Machu Picchu v oblasti Cuzka, které dodnes udivují svou obdivuhodnou architekturou. Sacsahuamán sloužil zřejmě i jako úkryt pro obyvatelstvo v době válečného ohrožení.$*Inka *Tupac Inca Yupanqui (1471–1493) se pokusil proniknout do tropických pralesů Bolívie, brzy však byl nucen se stáhnout a potlačit aymarské povstání. Pak se zaměřil na expanzi jižním směrem. Jeho vojsko překročilo poušť Atacama a vpadlo do Argentiny, kde porazilo bojovné *Araukány. *Huayna Capac (1493–1527) pak dovršil expanzi v jižních Andách a upevnil celou říši. Po jeho smrti vzplanul prudký boj o trůn mezi jeho legitimním synem *Huáscarem a levobočkem *Atahualpou. V občanské válce posléze zvítězil Atahualpa, který měl k dispozici zkušenější vojenské oddíly a zároveň oba nejlepší *generály tehdejší říše Inků – Quisquise a *Chalcuchimu. Vítězství dosáhl v roce 1532, v době kdy se španělští dobrodruzi v čele s Franciskem *Pizarrem vylodili na peruánském pobřeží. Uprostřed mírového vyjednávání upadl Atahualpa do španělského zajetí a 29. srpna 1533 byl zardoušen. Jeho smrt znamenala konec andské veleříše.$Zdá se, že říše Inků byla jedním z nejlépe organizovaných státních útvarů v tehdejším světě. Bezchybně fungující administrativní *hierarchie (a *byrokracie) se vyznačovala jednoduchostí. Říše byla rozdělena do čtyř provincií: severozápadní (Ekvádor, severní a střední Peru), jihozápadní (jižní Peru), východní (východní Peru) a jihovýchodní (náhorní plošina, jezero Titicaca, převážná část Bolívie, severozápadní Argentina a severní Chile). Toto rozdělení vyjadřoval i oficiální kečuánský název inckého státu – //*Tahuantinsuyu//, „Země čtyř částí“. V hlavním městě každé provincie sídlil *guvernér, spřízněný s panovníkem. Čtyři guvernéři tvořili nejvyšší státní radu, která se scházela v hlavním městě Cuzku a předkládala panovníkovi své návrhy. Guvernérům byli podřízeni náčelníci – //*kurakové//. Svou funkci dědili a jejich význam závisel na počtu obyvatel (10 000, 5 000, 1 000 a 100), jež měli pod svou vládou. Na dolním stupni správního žebříčku stáli předáci pro 50 a 10 lidí; jejich funkce nebyla dědičná. Na vrcholu celé sociální a byrokratické pyramidy měl své místo panovník – //inka//. Od mládí mu kněží vštěpovali, že je přímým potomkem Slunce a že vládne na zemi jako živý bůh. Inka měl absolutní moc a jeho postavení bylo natolik výlučné, že se směl oženit pouze s vlastní sestrou.$Organizovanost byla výrazným rysem historického údobí říše Inků. Územní expanzi doprovázela důsledná *akulturace podmaněného obyvatelstva, jemuž byl vnucen nejen *jazyk dobyvatelů, ale i náboženství a *zvyky. Tento systém byl v některých ohledech téměř dokonalý a incký stát v té době měl jako jediný na světě jasný sociální program: obecný *lid v říši – //*hatunruna// – byl rozdělen do dvanácti věkových tříd. Poslední z nich, lidé starší šedesáti let, byli zproštěni jakékoli práce, lidé nad padesát let pracovali podstatně méně. Kdo nemohl pracovat vůbec – nemocní, vdovy, stejně jako již zmínění „důchodci“ –, dostával od státu veškeré zaopatření, zejména *stravu a *oděv. Paralela s *utopickým socialismem (*utopie, *utopismus) je nasnadě.$Přísná společenská stratifikace se odrážela v rudimentárním školství, podobně jako u Aztéků. Pouze děti *nobility směly navštěvovat jedinou školu v Cuzku. Během čtyřletého studia se žáci v prvním roce učili jednotnému státnímu jazyku //*kečua//, v druhém roce studovali náboženství a rituály, v třetím se seznamovali s mnemotechnickou pomůckou //*quipu//, poslední rok byl věnován studiu historie, *mravů, především však vedení záznamů s pomocí quipu.$Justiční systém přihlížel k původu viníka: čím bylo jeho postavení nižší, tím byl vyšší trest. Spravedlnost byla vždy velmi přísná, často krutá. Velkým proviněním byla vražda, ovšem takřka na stejné úrovni byla i lenost. Rozsudky odsuzovaly, zvláště v případech recidivy, téměř vždy k smrti.$Jedním ze základů hladkého fungování administrativního systému Inků byly dokonale udržované silnice. Hlavní z nich spojovaly Cuzco s pobřežím a s náhorní plošinou. Říční údolí a horské strže byly překlenuty visutými mosty o šířce dvou až tří metrů, upletenými ze silných vláken aloe. Po silnicích dopravovali zvláštní kurýři dnem i nocí zprávy, zaznamenané v quipu. V pravidelných intervalech byly u silnic vybudovány jakési poštovní stanice, kde čekali čerství běžci k plynulé výměně. Silnice také sloužily k rychlé přepravě vojenských oddílů i státních úředníků v nosítkách.$Stejně jako Aztékové, rovněž Inkové byli vynikajícími architekty, zmínili jsme již impozantní stavby *pevností, dokonalé dálnice, opomenout však nelze ani paláce nobility. Megalitické stavby, dokonalé spojování kamenných bloků na sucho a tvarování kamenných monolitů jednoduchými nástroji představují vrchol kamenického umění. Nejlepší ukázky incké architektury se nacházejí na území Peru v Cuzcu (Coriancha, Sacsahuamán, Tambomachay), v údolí řeky Urubamby (Machu Picchu, *Ollantaytambo, Pisac), ale také v Ekvádoru (Inga-Pirka) nebo Bolívii (Incallacta). Více než v *sochařství vynikali obyvatelé And v *keramice, která udivuje různorodostí tvarů i zdobného dekoru, stejně jako pečlivostí propracování. Podobnými charakteristikami vyniká i incké *tkalcovství. Řemeslná výroba se soustřeďovala do měst, kam byli sváženi význační řemeslníci a umělci z celého rozlehlého území *Tahuantinsuyu.$V chrámech Cuzka a celé říše uctívali Inkové řadu bohů přísně hierarchicky seřazených. Nejvyšším z nich byl Con Ticsi Viracocha, stvořitel světa a ostatních bohů. Mezi těmi, které Viracocha stvořil, byl i bůh Tahuantinsuyu, k němuž se věřící bezprostředně obraceli – Inta („Zlaté Slunce“), legendární božský předek panující dynastie. Můžeme předpokládat, že ze jména tohoto zlatého boha je odvozen i název dynastie Inka. V pořadí důležitosti se za Intu řadil Illapa – bůh počasí, hromu a blesku. Lidé jej žádali zejména o déšť. Ženou Inty byla *Mama Quilla – bohyně Měsíce. A stejně byla uctívána Venuše a mnoho dalších hvězd a souhvězdí.$(Viz též *sexualita, erotika, láska a manželství – civilizace předkolumbovské Ameriky, *smrt a pohřeb – civilizace předkolumbovské Ameriky.) (Oldřich Kašpar, Jaroslav Malina)