chceme-li zkoumat, zda nějaké znaky (nebo vlastnosti) jsou podmíněny geny, které předávají rodiče svým potomkům, pak je třeba takové znaky jasně vymezit a najít metodu jejich zkoumání. Ke zkoumání vlivu dědičné složky na chování je však třeba vybrat si konkrétní způsoby chování. Tak tomu bylo v padesátých letech minulého století, kdy vědci začali zkoumat dědičnost chování u živočichů. Dnes již klasické pokusy se prováděly u myší, krys a u //Drosophila melanogaster// (moucha octomilka). Metodika výzkumu dědičnosti chování byla založena na zkoumání a) odlišného chování různých *inbredních linií živočichů (tedy genotypově odlišných homozygotních *kmenů) ve stejném prostředí, b) úspěšnosti vyselektovat linie (*genotypy) s odlišným chováním z heterogenní populace a c) vlivu *mutací jednotlivých genů na chování.$Například dědičnost záliby *myší v alkoholu se zkoumala tak, že čtyři geneticky rozdílné kmeny myší měly k dispozici 7 nádob se zvyšujícím se obsahem alkoholu, od čisté vody až po 15 % alkohol a u jednotlivých kmenů se po dobu tří týdnů měřil podíl přijatého absolutního alkoholu k celkovému množství přijaté tekutiny. Výsledek ukázal, že dva kmeny myší preferovaly alkohol a druhé dva naopak k němu měly averzi. Tyto rozdíly byly jasně připisovány rozdílům v genech mezi kmeny a ukázaly na dědičné založení záliby v alkoholu.$V pokusu, při kterém se sledovala učenlivost orientace *krys v bludišti se vycházelo z heterogenní populace krys, které se postupně pouštěly do bludiště, na jehož konci byla potrava, a měřil se počet omylů, kdy se jedinec dostal do slepé uličky. Poté se vybraly krysy „chytré“, které se rychle naučily dostat se k potravě co nejkratší cestou a krysy „hloupé“, které stále stejně bloudily. Do další generace se křížily mezi sebou zvlášť krysy „chytré“ a zvlášť krysy „hloupé“ a v jejich potomstvu se zase z chytrých vybraly ty nejchytřejší a křížily se mezi sebou a z hloupých se mezi sebou křížily ty nejhloupější a ty se mezi sebou křížily. Tento postup se opakoval po dobu šesti generací a výsledkem byly dvě jasně odlišné linie myší: „chytré“ a „hloupé“ s ohledem na učenlivost orientace v bludišti. Zajímavé bylo pokračování pokusu s těmito dvěma liniemi, kdy krysy obou linií byly od narození umístěny do třech různých prostředí: normálního, deprivujícího (obyčejné klece, špatná *strava, malá péče) a stimulujícího (barevné klece, pravidelná strava, pomůcky pro rozvíjení pohybu jako rampy, tunely, zrcadla apod.). V dospělosti byly pak testovány na schopnost naučit se orientovat v bludišti. U jedinců vyrůstajících v normálním prostředí byl zachován velký rozdíl v učenlivosti mezi chytrými a hloupými liniemi. Jedinci obou linií vyrůstající v deprivujícím prostředí se však v dospělosti od sebe nelišili a všechny krysy se jevily jako hloupé. Naopak prostředí stimulující mělo mírně pozitivní vliv na chytré krysy, které se jevily jako ještě o trochu chytřejší; velký pozitivní vliv však mělo toto prostředí na krysy hloupé, které se v dospělosti velmi přiblížily krysám chytrým. Tyto výsledky jsou důležité i pro závěry o schopnostech *člověka učit se. Člověk má určité vlohy či limity udávající jeho možnosti, avšak v rámci těchto limitů může být výsledný znak ovlivněn prostředím.$V těchto prvních pokusech, které jasně ukázaly, že dědičnost hraje důležitou úlohu v chování, však nebyly identifikovány konkrétní dědičné jednotky – geny, zodpovědné za daný znak. Další výzkumy u pokusných organismů už byly zaměřeny na hledání takovýchto genů. Bylo to například zkoumání hygienického chování včel. Včelí chovy jsou často napadány mikroorganismem //Bacillus larvae//. Proti této chorobě působí hygienické chování dělnic, které rozeznají komůrky s napadenými larvami, odvíčkují je a napadené larvy odstraní z úlu. Bylo zjištěno, že toto hygienické chování je podmíněno dvěma geny; jeden z nich je zodpovědný za odvíčkování a druhý za odstranění larev. Křížením hygienických a nehygienických včel byly získány dělnice s různými kombinacemi těchto dvou genů; buď byly hygienické a dovedly odvíčkovat buňky i odstranit larvy, nebo neuměly ani jedno, nebo dovedli buď jen odvíčkování, či jen odstranění larev.$U myší byla nalezena mutace (dědičná změna) jednoho genu, která způsobila, že myš tančila – běhala v úzkém kruhu a třepala hlavou. Takovýchto mutací bylo pak nalezeno velké množství a byly mezi nimi i myši třesoucí se, skákající apod. Zodpovědné geny byly poté podrobně popsány.$Velmi podrobně byly zkoumány biologické rytmy u mouchy //Drosophila//. Je známo, že člověk a mnoho jiných organismů vykazují pravidelný denní rytmus spánku a bdění, který je obtížné změnit. Je to výsledek *adaptace na rotaci zeměkoule a její oběh kolem *Slunce. Vědci odhalili, že tyto biologické rytmy jsou pod *kontrolou genů a jsou tedy dědičné. Nejpodrobnější výzkumy se prováděly u drozofily, která vykazuje jak 24 hodinové (cirkadiánní), tak krátkodobé (ultradiánní) rytmické chování.$Cirkadiánní rytmy u drozofily se zkoumaly zaznamenáváním pohybové aktivity a doby, kdy se z kukly vylíhne dospělá moucha. Normální mouchy vykazují v těchto znacích 24 hodinový pravidelně se opakující cyklus, kdy největší aktivitu projevují v dopoledních hodinách a minimální pak v noci. Tyto *biologické hodiny nejsou porušeny ani při umístění drozofil trvale do tmy. Podařilo se však získat mutanty, jejichž chování bylo zcela arytmické a také mutanty, kteří měli cyklus kratší (19 hodin) nebo delší (28 hodin). Poté byl nalezen i gen a jeho produkt (*bílkovina), který je zodpovědný za toto chování; gen byl nazván //per// //(period)// a mutace (trvalé dědičné poškození genu) způsobila neobvyklé arytmické chování. Podobné geny a jejich vliv na cirkadiánní rytmy byly nalezeny u myší i u člověka.$Narušení „biologických hodin“ u člověka bylo zjištěno například v jedné početné rodině v USA. Její členové rychle usínali již v půl osmé večer a zase se náhle probouzeli v půl páté ráno. Výzkum ukázal, že u těchto členů rodiny je na *chromozomu 2 změna v DNA v oblasti, kde se nachází stejný gen jako gen //period// u drozofily. V jiných rodinách s podobnými změnami spánkového rytmu byly nalezeny změny i na jiných chromozomech – jde tedy o geneticky heterogenní poruchu.$U drozofily byly také studovány ultradiánní rytmy, které se týkaly jejich *sexuálního chování. Normální mouchy vykazují při námluvách předcházejících *kopulaci složitý rituál s pravidelnými fázemi: sameček nejprve následuje samičku zezadu, v pravém úhlu k jejímu tělu; ve druhé fázi se přiblíží k samičce a začne vibrovat křídlem, které je blíže samičky; ve třetí fázi se dotkne sosákem zadní části samičky a poté dochází ke kopulaci. I v tomto případě byli nalezeni mutantní samečci, kteří měli například velmi prodlouženou první fázi na úkor fází následujících, což vedlo k jejich neúspěšnému páření.$Jiné příklady změny chování a *identifikace zodpovědných genů se studovaly za pomoci nejnovějších technik genového inženýrství. Například byly získány myši, u kterých byl vyřazen z funkce určitý gen //(fosB)//, který je normálně aktivní v mozku. Myší samičky, které měly dvě nefunkční *varianty uvedeného genu, ztratily schopnost pečovat o potomstvo. Zatímco normální samičky tvořily hnízdo, čistily mladé, zahřívaly je, kojily a vracely zpět do hnízda, samičky s upraveným genem žádnou takovouto péči o potomstvo nevykazovaly.$Výše uvedené příklady tedy u různých živočichů prokázaly, že určité složky chování jsou dědičné a v mnoha případech byly objeveny i zodpovědné geny. To naznačuje, že i při zkoumání lidského chování nutně musíme objevit geny, které chování předurčují. Z různých důvodů je však studium chování u člověka mnohem složitější než u jiných organismů: člověka nemůžeme použít jako pokusný objekt; znaky jako například *inteligence, osobnostní charakteristiky, emoce apod. jsou sociálně velmi citlivé a jejich studium je na hranicích porušení osobní svobody a práva na soukromí; typy chování je těžké studovat, poněvadž je obtížná jejich objektivní definice a kvantitativní měření; znaky chování jsou velmi ovlivněny prostředím; nemoci spojené se změnami v chování jsou často podmíněny více geny malého účinku.$V 60. letech minulého století byly učiněny určité *pokroky ve studiu lidského chování, avšak dosud jsou výsledky studia stále v začátcích. Metody studia, které se v těchto případech používají, jsou založeny jednak na studiu dvojčat, kdy můžeme odhadnout dědičnou složku daného chování, dále na *analýze specifických mutací genů u jedinců s neobvyklým chováním, na asociačních studiích aj. Je zřejmé, že hledání genů zodpovědných za způsob chování se soustředilo na geny, které hrají roli v nervovém systému, zejména v mozku. Jak známo, v mozku je aktivních většina našich genů, asi 18 000 z odhadovaných asi 20 500 genů.$U člověka je znám a dobře prostudován příklad výrazně agresivního chování jako výsledek mutace určitého genu. V jedné holandské rodině se často vyskytovali muži, kteří projevovali nevyprovokovanou a nekontrolovanou agresivitu projevující se od výbuchů hněvu a exhibicionismu až po žhářství, znásilnění a přepadení. Zároveň tito muži měli hraniční mentální *retardaci. V rodokmenu zmíněné rodiny bylo celkem v šesti generacích z 27 mužů 14, kteří vykazovali agresivní chování. Ženy v této rodině postiženy nebyly, avšak sestry postižených mužů měly často postižené syny. Tento typ dědičnosti ukazuje na gen vázaný na pohlaví, konkrétně na gen, který se nachází na pohlavním *chromozomu X. Vědci se zaměřili na podrobnější zkoumání tohoto chromozomu a nakonec se jim podařilo objevit gen, který byl u postižených mužů narušen. Zodpovědný gen normálně produkuje protein monoaminoxidázu A (MAOA), který při přenosu nervových signálů mezi neurony pomocí látek zvaných neurotransmitery tyto látky odbourává. U agresivních jedinců se v důsledku poruchy genu netvořil protein MAOA, a každý malý podnět zvýšil hladinu těchto neurotransmiterů. Protože následně nebyly odbourány, nahromadily se, což se projevilo agresivním chováním.$Uvedený případ vyvolává mnoho otázek souvisejících s tím, nakolik je toto zjištění obecné a zda mohou být někteří lidé předurčeni k agresivnímu chování.$Velmi vzácně se vyskytují u člověka stavy spojené se spánkem, tzv. narkolepsie, kdy postižení upadnou několikrát za den náhle do spánku. Nejzávažnějším projevem narkolepsie je kataplexie, kdy u postiženého dojde během těchto krátkých spánkových epizod k náhlé svalové ochablosti, člověku poklesne hlava, poklesnou kolena a upadne. Tyto stavy jsou často vyvolány nějakým silným dojmem, šokem, vzrušením nebo záchvaty smíchu. Podobná porucha se vyskytuje i u psů a konkrétně byla studována u dobrmanů a labradorských retrieverů. Psi si hrají, avšak náhle na minutu zkolabují a poté se zase vzbudí a pokračují v hraní. Stavy kataplexie se u psů navozovaly například tak, že se starším štěňatům dávalo maso a to je vzrušilo natolik, že uprostřed konzumace potravy upadla zvířata do spánku. Velmi těžké je u nich páření, protože to je vzrušuje víc než hraní nebo žrádlo. Výzkum u psů vedl k objevení zodpovědného genu, který kóduje *receptor pro určitý neuropeptid (hypokretin/orexin) a který se nachází u psů na chromozomu 12. Stejný gen se u člověka nachází na chromozomu 6.$U člověka je známo a dobře prozkoumáno mnoho dědičných onemocnění, která se projevují určitým abnormálním chováním a která jsou často spojená i s mentálními poruchami. Je to například fenylketonurie (PKU), *Lesch-Nyhanův syndrom, *Huntingtonova choroba a mnoho dalších.$Dále existuje u člověka mnoho chorob, jejichž příčiny ještě nejsou zcela známé, které se však vyskytují častěji v některých rodinách než v jiných. Tento tzv. *familiální výskyt naznačuje, že v rodinách s častějším výskytem se dědí rizikové faktory pro vznik choroby a tudíž, že alespoň zčásti je zde genetická podmíněnost. Kromě genů hrají však také určitou úlohu i faktory prostředí, ať již známé nebo neznámé. Jde tedy o komplexní znaky podmíněné jak faktory dědičnými, tak faktory nedědičnými. Odhad dědičné složky je založen zejména na studiu dvojčat. Z této skupiny chorob, u nichž postižení vykazují *abnormální chování, můžeme jmenovat například autismus, anorexii, schizofrenii, manickou depresi aj. U všech těchto poruch byla zjištěna větší nebo menší dědičná podmíněnost.$Uvedeme příklad studia dědičnosti inteligence. Přestože inteligence má několik různých složek, je jejím obecně uznávaným měřítkem tzv. *inteligenční kvocient, IQ. Obecně platí, že průměrné IQ je 100 jednotek, 2/3 lidí má IQ v rozmezí 85–115, 1/2 lidí 90 až 110 a asi 2 % lidí dosahuje extrémních hodnot 130 a víc nebo méně než 70. Různé studie u dvojčat zjistily dědičnou složku inteligence nejméně 40 % a nejvíce 70 %.$Máme-li celkově shrnout naše znalosti v oblasti dědičného založení chování, můžeme říci, že jakkoli je chování velmi komplexní znak, je prokázané, že alespoň část rozdílů v chování mezi lidmi je podmíněna dědičnými faktory, geny. (Jiřina Relichová)