*člověk, který z různých důvodů (biologických, psychologických nebo sociokulturních) nedosáhl normality v citové a hodnotové oblasti, nebo o ni přišel. Nejedná se o člověka nemocného ve smyslu diagnostické lékařské (neurologické, psychiatrické) kategorie, nýbrž o člověka citově a morálně neúplného, nepovedeného či zmrzačeného. Za řadou negativních jevů dnešní společnosti je možné vidět epidemický výskyt deprivantů. Koncepci deprivace a deprivantství u nás prosazují František Koukolík a Jana Drtikolová (//Vzpoura deprivantů: O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci.// Praha: Makropulos, 1996).$Deprivant je kategorií antropologickou a sociologickou. Pokud psychicky nemocní lidé představují příslovečnou špičku ledovce, deprivanti jsou tělem ledovce pod hladinou, šedou zónou mezi psychicky nemocnými a zdravými, zanořenou do „těla“ společnosti. Velký rozdíl mezi nemocným a deprivantem je však v možnostech ovlivnění chodu společnosti. Deprivantem se člověk může stát v důsledku porušené vazby vůči matce v raném dětství (do osmnáctého měsíce věku dítěte), jednorázovým či opakovaným duševním poraněním během života (zneužívání, život v bídě, tragická událost, *válka a jiné), nesprávnými způsoby ve výchově v dětství nebo v důsledku zneužívání *drog a psychoaktivních látek. Působením uvedených externích faktorů se z člověka //může// stát deprivant, ale //nemusí//. Poškození emoční a hodnotové stránky osobnosti nemusí znamenat nedostatečnou *inteligenci, mnohdy je pravdou spíš opak. Různé aspekty/projevy deprivace jsou také v různé míře dědičné. Deprivantství se však mnohdy přenáší transgeneračně; je například známo, že matky, které mají nejistou vazbu se svým dítětem, měly nejistou vazbu se svou vlastní matkou (viz *rodina – základní funkce, *vývoj dítěte, socioemocionální).$U deprivantů se projevují společensky nežádoucí poruchy chování a poruchy osobnosti, a to jak v dětství, tak v dospělosti. Pro děti je typická opoziční porucha a porucha chování s protispolečenskými rysy (antisociální chování). Dospělí se mohou jevit jako lidé excentričtí, podivínští, úzkostní a ustrašení (defenzivní deprivanti), nebo mohou mít naopak rysy lidí emočních, dramatických a proměnlivých (ofenzivní deprivanti). František Koukolík a Jana Drtikolová (1996) se domnívají, že při studiu deprivantů je vhodnější operovat s jednotlivými „rozměry“ patologické osobnosti, nikoliv s uvedenými „čistými“ typy. Pro všechny poruchy osobnosti je typická nízká úroveň sebezaměření a ochoty spolupracovat. U deprivantů z nedědičných příčin je v jádru osobnosti úzkost, snadno také podléhají vlivu jiných lidí, zejména organizací. Deprivanti proto snadněji vytváří seskupení, jimž jde o *moc, než normální lidé. Programy těchto organizací přináší deprivantům naplnění a umělý přesah („pro dobro celku“), které jim samotným chybí. Hlavním rysem těchto deprivantských seskupení je parazitismus – jediným cílem se stává přežití a udržení na úkor jiných. Vzhledem k velkému rozsahu skupinového deprivantství v dnešní společnosti autoři hovoří o jejich vzpouře (uvádějí příklady z dnešních průmyslově rozvinutých zemí: bezdomovci, šíření absurdity, nárůst sebevražednosti, uprchlíci, epidemie některých podob *alternativní medicíny, zmnožení násilnických sklonů, šíření různých *sekt aj.). Největší nebezpečí deprivantů spočívá v tom, že poškozují samy biologické kořeny lidství a díky vymoženostem moderní vědy a techniky deprivaci šíří dál. (Miroslav Králík)