1. princip jednotlivého života (u *Aristotela i zvířat a rostlin), původně souvisí s dýcháním (řecky: //pneuma//, „dech, dýchání“). U Platóna a odtud i v *křesťanství nehmotný a tedy také nesmrtelný princip, oživující lidské tělo, nositel *odpovědnosti. Odtud je „péče o duši“ (*Platón, Jan *Patočka) hlavním posláním člověka. Podle některých *názorů a učení (*upanišady, *buddhismus, *Pýthagorás, Platón) se duše po smrti znovu vtělují do nižších nebo vyšších těl podle toho, jak žily (*metempsychóza); biblická *náboženství tuto myšlenku odmítají. V *novověku je duše „myslící věc“ (René *Descartes), nehmotná stránka lidské bytosti, nebo nositel *svobody a odpovědnosti (filozoficky *existence). Současná filozofie ji někdy nahrazuje myslí;$2. v náboženství: nehmotná podstata lidské bytosti (příklad: nesmrtelná duše); sběrný pojem pro individuální nehmotnou složku člověka, která v něm působí jako oživující princip. Bližší rozbor tohoto pojmu však ukazuje, že představa duše se v různých kulturních a náboženských okruzích zvláště ve staré době dosti podstatně liší. Řecká představa duše, psýché, souvisí s dechem a dýcháním //(psychó)//, kdežto hebrejská //nefeš// označuje nejpůvodněji životní dutinu naplněnou krví. Když z ní *krev, vlastní nositelka života, vyteče, život ustává. Proto se ve *Starém zákoně mluví o „vylévání“ duše (Ž 42,5) o „vyprahlé duši“ (Nu 11,6; Ž 143,6), nebo o „žíznící duši“ (Ž 42,3; 63,2). Teprve později se stává slovo „duše“ označením individua, a to takového, které má v sobě krev, tedy i *zvířete (Gn 1,20.24; 2,7.19; 9,10.16). Teprve v dalších vrstvách označuje //nefeš// jednotlivce, člověka, pak souhrn jeho vnitřních schopností a mohoucností a tím i život individua. V tomto stadiu v *Novém zákoně například „uškoditi své duši“ znamená poškodit svůj život. Teprve průnik řeckých představ do prvokřesťanského myšlení vytvořil obrazy jako například duše mučedníků skryté pod Božím nebeským oltářem (Zj 6,9; 20,4) a čekající na *poslední soud. Učení o nesmrtelnosti duše, převzaté křesťanskou dogmatikou, je řeckého původu. Starý zákon čerpal naději proti smrti z toho, že svrchovaný Hospodin (*Jahve) může znovustvořit (l S 2,6; Ž 104,30), Nový zákon pak ze zvěsti o *Kristově *vzkříšení;$3. vnitřní psychický svět člověka, jeho schopnosti vnímat, poznávat, myslet, cítit a chtít, psychika (v protikladu k tělu);$4. člověk určitých vlastností (příklad: zápas o každou duši);$5. hlavní, určující činitel (příklad: duše celého projektu). (Jan Heller, Jaroslav Malina)