věda, která se zabývá chováním živočichů, jakási „psychologie zvířat“. Analyzuje zejména vztahy vrozených a naučených faktorů v motivačních a komunikačních strukturách jednotlivých živočišných druhů v průběhu *ontogeneze a *fylogeneze. V užším smyslu zoologický směr výzkumu chování, založený Konradem *Lorenzem a Nikolaasem Tinbergenem ve 30. letech 20. století.$S kořeny etologie neboli biologií chování zvířat se setkáme již v pracích starověkých přírodovědců a filozofů jako byli *Aristotelés (384–322 př. n. l.) a Gaius *Plinius Secundus (23–79 n. l.). Aristotelés ve svém díle //Historia animalium// (Přírodopis zvířat) například rozpracoval problematiku fungování smyslů u zvířat a člověka a anticipoval psychologii zvířat. Plinius ve spisu //Naturalis historia// (Přírodopis, 37 knih, česky: //Kapitoly o přírodě//. Praha: Svoboda, 1974) zase uvádí řadu popisů chování zvířat, které jsou založeny na empirickém pozorování. V období *středověku se zájem o výzkum chování zvířat příliš nerozvíjel. Přesto i v této době vzniklo několik prací věnovaných studiu chování ptáků. Za průkopníka výzkumů chování zvířat v novověké přírodovědě je možné považovat německého učence Johanna Pernauera z Rosenau (1660–1731), který prováděl systematické studium sociálního chování ptáků, zejména jejich potravní strategie, rozmnožování a projevů teritorialismu. V 19. století, které lze oprávněně označit za „století biologie“ se výzkum chování zvířat prováděl jak ve volné *přírodě (Étienne de Saint-Hilaire *Geoffroy), tak prostřednictvím laboratorního výzkumu (Georgie Léopold *Cuvier). S výzkumy biologických základů chování zvířat se setkáme v díle Jeana-Baptiste *Lamarcka (1744–1829), který se zabýval studiem nervových center hmyzu.$Pojem etologie jako biologické kategorie užil jako první francouzský přírodovědec Isidor Geoffroy Saint-Hilaire (1805–1861). Není bez zajímavosti, že používal tento pojem podobným způsobem jako současní biologové, kteří jím označují studium chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. Bohužel v roce 1843 navrhl John Stuart *Mill (1806–1873), aby byl pojem etologie užíván pro označení nové vědy, jejímž cílem mělo být studium rozdílných individuálních a národních charakterů a utváření morálního charakteru člověka. Saint-Hilairovo vymezení pojmu etologie proto na čas upadlo v zapomnění a k jeho renesanci došlo až ve 20. století v souvislosti s pochopením významu, který má studium chování zvířat pro vědy o člověku. K oživení původního přírodovědného obsahu pojmu etologie přispěl v roce 1902 americký entomolog William Morton Wheeler (1865–1937) v článku „Natural History“, „Oecology“ or „Ethology“? (Přírodopis, ekologie nebo etologie?, //Science//, N. S. 15, 1902, 971–976), který zde uvedl tento pojem do moderní přírodovědy.$Za inspirační zdroj moderní etologie a srovnávací zvířecí psychologie lze považovat již dílo Charlese *Darwina, zejména jeho práci //The Expression of the Emotions in Man and Animals// (1892, česky: //Výraz emocí u člověka a u zvířat//, 1964). Mezi předchůdce etologie patřili také americký zoolog Charles Otis Whitman (1842–1910) a německý biolog Oskar Heinroth (1871–1945), kteří nezávisle na sobě v letech 1898 a 1910 objevili a popsali typické pohybové vzorce a motorické sekvence, které se vyskytují v téměř identické podobě u všech příslušníků téhož živočišného druhu. Toto zjištění vedlo vědce k závěru, že tyto sdílené vzorce chování vznikly v průběhu fylogeneze daného druhu, podle stejných *zákonů jako tvary a *funkce tělesných orgánů, a proto je lze použít ke klasifikaci existujících živočišných forem jako taxonomická kritéria.$Moderní etologie však vzniká až ve 30. a 40. letech 20. století a je programově koncipována jako empirický, přísně popisný, výzkum chování zvířat v *kontextu jejich přirozeného prostředí. U zrodu této interdisciplinárně koncipované vědy stála vedle klasické *zoologie také živočišná fyziologie a psychologie. Pro rozvoj etologie byly přínosné také výzkumy *behaviorálních a *kognitivních psychologů. Etologové v tomto období v přírodě studovali širokou škálu živočišných druhů a skupin bezobratlých i obratlovců, včetně hmyzu, ryb a ptáků. V ohnisku jejich zájmu byl zejména výzkum příčin druhově typického chování a *analýza proměn chování v závislosti na stavu organismu a ekologickém kontextu v průběhu ontogeneze i fylogeneze. Charakteristickým rysem etologického přístupu ke studiu chování je důraz na dodržení následujících metodologických postulátů:$1. Důsledně kauzální přístup k chování, pokoušející se zjistit, proč se v určité situaci a konkrétním čase realizuje daný vzorec chování.$2. Zasazení jednotlivých vzorců chování do širších souvislostí s cílem objasnit, jakou plní funkci.$3. Studium příčin a způsobů fungování vzorců chování v individuálním ontogenetickém vývoji, zvláště v raných etapách vývoje mláďat.$4. Výzkum vzorců jednání na fylogenetické úrovni v kontextu evoluce druhů.$Zakladatelé etologie Konrad Lorenz, Karl von Frisch a Nikolaas Tinbergen ve svých výzkumech kladli důraz na popis, klasifikaci a komparaci druhově i mezidruhově typických adaptivních modelů chování živočichů v evoluční a srovnávací perspektivě. Zvláštní pozornost při studiu zvířat věnovali výzkumu jejich komunikačních systémů, vzorců sociálního chování, *sexualitě, agresivitě, formám a mechanismům učení atd. Pro studium *antropogeneze má význam zejména snaha etologů objasnit biologické základy lidského chování a prokázat iluzornost tradičních představ o nepřekročitelných hranicích mezi člověkem jako biologickým druhem a ostatními živočichy.$Základy klasické etologie svým dílem položil zejména rakouský biolog a zoolog Konrad Zacharias Lorenz (1903–1989). Ve svých výzkumech Lorenz využíval rozsáhlých znalostí z oblasti *medicíny, *zoologie, *paleontologie a *psychologie. Jeho myšlení bylo na jedné straně ovlivněno *neodarwinistickou novou syntézou, na straně druhé teorií systémů a kybernetikou. Předmětem jeho výzkumů bylo zejména studium chování ptáků (hus, kavek, kachen aj.). Rok vydání jeho práce //Der Kumpan in der Umwelt des Vogels// (Společník v ptačím životě, 1935) lze považovat za počátek éry moderní etologie, neboť přináší nový výklad programovaných instinktivních mechanismů. Vrozené spouštěcí schéma je zde popsáno jako specifický typ „zámku“, který mohou otevřít pouze specifické „klíče“ – podněty („spouštěče“) analyzované a akceptované *centrální nervovou soustavou nebo smysly. Ve svých dalších výzkumech, realizovaných ve spolupráci s Nikolaasem Tinbergenem, teorii „spouštěčů“ Lorenz testoval na *sociálním a *sexuálním chování. Dospěl přitom k *názoru, že některé shodné podněty, na rozdíl od *reflexu, mohou mít i rozdílnou odezvu v závislosti na vyladění organismu k různým okruhům chování (sexuálnímu, obranému, potravinovému aj.). Toto zjištění mělo pro etologické výzkumy zásadní význam, neboť destruovalo tradiční předpoklad, že veškeré zvířecí chování je pouze soubor reflexů řazených do složitých řetězců. Mezi další významné objevy Lorenze patří popis raného a velice rychlého učení u mláďat. Důležité jsou také Lorenzovy studie věnované agresivnímu chování včetně analýzy jeho adaptivních a pozitivních funkcí, které umožňují přežití živočišných druhů, například při obhajobě teritoria nebo obraně potomstva. Na širokou veřejnost měl Lorenz vliv zejména svými knihami //Das sogenannte Böse: Zur Naturgeschichte der Aggression// (1963, česky: //Takzvané zlo//, 1992) a //Der Abbau des Menschlichen// (1983, česky: //Odumírání lidskosti//. Praha: Mladá fronta, 1997), ve kterých aplikoval poznatky etologie živočichů na chování člověka a anticipoval tak vytvoření *etologie člověka. Za spoluzakladatele etologie je považován nizozemský zoolog a ornitolog Nikolaas (Niko) Tinbergen (1907–1988), který je autorem četných výzkumných prací věnovaných koljuškám tříostným a rackům stříbřitým. V průběhu 50. let 20. století publikoval první učebnici etologie //The Study of Instinct// (Studie o instinktu, 1951) a klasickou etologickou práci //Social Behaviour in Animals //(Sociální chování zvířat, 1953). Na počátku 60. let Tinbergen ovlivnil vědeckou veřejnost zejména svojí studií //On Aims and Methods of Ethology// (O předmětu a metodách etologie, 1963), ve které shrnul specifiku předmětu a cílů etologického výzkumu do čtyř požadavků:$1. Zkoumáme funkci určitého chování, zejména to, jak sledovaný projev živočicha přispívá k jeho přežití a *reprodukčnímu úspěchu.$2. Zkoumáme evoluci určitého chování, především změny, k nimž došlo shodně v průběhu vývoje konkrétních morfologických znaků.$3. Zkoumáme příčiny určitého chování, konkrétně jaké vnitřní či vnější faktory vedou k určitému projevu.$4. Zkoumáme ontogenezi určitého chování včetně toho, jak se konkrétní projevy mění a dozrávají v průběhu vývoje jedince.$Tinbergenovy výzkumy chování živočichů rozšířily sílu etologické explanace tím, že se opíraly jak o přímé pozorování, tak o experimentování v přírodě. Jeho knihy zásadním způsobem přispěly ke konstituování „klasické etologie“ a přispěly k rozrušení striktních hranic oddělujících od sebe zoologii, *fyziologii, *genetiku a *ekologii.$Za třetího zakladatele moderní etologie je považován rakouský zoolog Karl von Frisch (1886–1982). V centru jeho zájmů byla především fyziologie smyslů (vnímání barev, *tónů, zvuků) u ryb a komunikačních systémů u včel. Klasická etologie kladla důraz na podrobný popis, klasifikaci a komparaci chování jednotlivých druhů s cílem vytvořit „etogramy“ – modely chování typické pro konkrétní živočišné druhy. Navzdory polemikám, které etologická perspektiva, zejména její aplikace na člověka vyvolala, etologie přispěla ke sblížení přírodních a společenských věd. O růstu její prestiže svědčí skutečnost, že v roce 1973 byla Konradu Lorenzovi, Nikolaasu Tinbergenovi a Karlu von Frischovi udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství.$Vývoj etologického myšlení druhé poloviny 20. století výrazně ovlivnil britský etolog Robert Aubrey Hinde (narozen 1923), který ve svých pracích integroval poznatky etologie a experimentální psychologie a vymezil jako významný okruh výzkumů ontogenezi jako procesu, v rámci kterého se behaviorální fenotypy utvářejí jako produkt složité interakce *genotypu a prostředí. Z hlediska *fyzické antropologie a *paleoantropologie sehrály ve druhé polovině 20. století významnou roli etologické výzkumy primátů (etologie primátů), které přinesly velké množství empirických poznatků o vzorcích chování našich nejbližších evolučních příbuzných a *protokultuře lidoopů. Etologie primátů se tak společně s paleogenetikou a paleoantropologií stala *primárním zdrojem dat umožňujících provádět *rekonstrukci evoluce lidského rodu.$V dějinách etologického myšlení lze vysledovat několik zásadních vývojových fází. První, raná etapa je spjatá s konstituováním etologie jako deskriptivní empirické přírodní vědy studující chování zvířat v přirozených podmínkách. Ve druhé, klasické etapě došlo k ujasnění a precizaci konceptuálního aparátu etologie a rozšíření induktivních výzkumů chování zvířat o komparativní, mezidruhovou perspektivu. Ve třetí etapě se moderní etologie stala součástí systému biologických věd a svoje teoretická a metodologická východiska ve stále větší míře spojuje s poznatky současné genetiky, neurobiologie, *sociobiologie, *evoluční psychologie a *behaviorální ekologie. (Jiří Gaisler, Jaroslav Malina, Václav Soukup)