1. pojmenování, jímž staří *Řekové označovali indické svaté muže, kajícníky a myslitele odmítající *oděv a pěstující odříkavý způsob života, přeneseně i provádějící specifické cvičební praktiky k trénování ducha i těla.$První literární zmínky o „nahých sofistech“ //(gymnoi oi sofistai)// proslulých moudrostí a sebeovládáním pocházejí z doby tažení *Alexandra Velikého do Baktrie a Indie (330–325 př. n. l.). Jeden z účastníků výpravy – Onésikritos (asi 360–290 př. n. l.), filozof ze školy kynika *Diogena ze Synópy, navštívil na Alexandrův příkaz skupinu asketů usazených nedaleko Takšašily (Taxily). Zaznamenal, že po celý den nehnutě stáli, seděli či leželi v prudkém slunečnímu žáru a teprve k večeru se vraceli do *města, aby si vyprosili potravu. Z popisu Onésikritova setkání s těmito mudrci vyplývá, že v jejich názorech nalezl řadu podobností s kynickou filozofií.$Dalším z členů Alexandrova doprovodu, jenž vedl filozofické rozpravy s takšašilskými mudrci, byl zakladatel skeptické školy Pyrrhón z Élidy (asi 360–275 př. n. l.). Podle mladších autorů si osvojil některé jejich obyčeje a pravděpodobně pod jejich vlivem zformuloval základní postuláty *pyrrhonismu: protože poznáváme jen jevovou stránku věcí, měli bychom se zdržet všech úsudků //(epoché)// o jejich podstatě, která je nepoznatelná; proto bychom k nim měli zaujímat lhostejný postoj //(adiafora)//, zbavit se tak vášně, úzkosti a dosáhnout naprosté duševní vyrovnanosti //(ataraxia)//.$Setkání makedonského vládce se spoře oděnými //sofistai //popisuje ve svých //Bioi paralléloi// (Souběžných životopisech, česky: //Životopisy slavných Řeků a Římanů//, I, II. Praha: Odeon, 1967) *Plútarchos (asi 50–120 n. l.), stejně jako Arriános (asi 95–175 n. l.) v 7. knize historického spisu o průběhu Alexandrova tažení //(Alexandrú anabasis)//. Podle těchto autorů na Alexandra hluboce zapůsobilo sebeovládání oněch mudrců a zatoužil mít jednoho z nich ve své společnosti. Jejich duchovní vůdce a učitel Dandamis (či Mandanis) se k panovníkově *družině odmítl připojit a nedal k tomu svolení ani ostatním. Jeden z jeho učedníků, Řeky přezdívaný Kalanos, ale nabídku přijal a doprovázel makedonské vojsko až do *Persie. Když pak cestou vážně onemocněl, rozhodl se dobrovolně skoncovat se životem: dal si postavit pohřební hranici a v únoru 324 se na ní upálil. Na přítomné Makedonce silně zapůsobila síla jeho vůle a odhodlanost – i když se k němu blížil oheň, zůstal až do konce nehybně ležet v poloze, v níž ulehl.$Obdivně se o vytrvalosti indických mudrců //(sapientes)// při překonávání fyzických útrap zmiňuje rovněž Marcus Tullius *Cicero (106–43 př. n. l.) v //Tuskulských hovorech// //(Tusculanae disputationes)//: přestože žijí nazí //(nudi)//, bez bolesti snášejí sníh a zimní chlad, a když se přiblíží k plameni, nechají se bez zasténání popálit (5. 27).$Řecký geograf, cestovatel a vyslanec syrského krále Seleuka I. na dvoře maurjovského vládce Čandragupty Megasthenés (asi 350–290 př. n. l.) ve svých torzovitě dochovaných zápiscích zvaných //Indika// rozlišuje dvě skupiny indických filozofů: první nazývá //brachmanes// (*bráhmani), druhou označuje jako //sarmanes// (ze sanskrtského //šramana//, „potulný asketa, mendikant“). Bráhmani podle Megasthena vedli prostý způsob života, přespávali na rohožích či antilopích kůžích, vyhýbali se masité stravě a smyslovým požitkům a trávili čas rozpravami o duchovních otázkách. Mezi šramany se největší úctě těšili //hylobioi// („žijící v lesích“), odění do stromové kůry, kteří se živili listy stromů a divokými plody, dodržovali pohlavní zdrženlivost a odmítali *alkohol. Podle některých badatelů patřili do této skupiny hinduističtí kajícníci či *jógini, kteří odešli do lesů, aby tam jako //áranjakové// přísným pokáním hledali *ezoterické vědění, případně bráhmanští //*vánaprasthové//, lesní poustevníci, kteří dosáhli třetího ze čtyř životních stadií //(*ášrama)//, spojeného s rozjímavým způsobem života v lesní pustině, podle jiných se jednalo o příslušníky mnišské obce *buddhistů, *džinistů či jiné z heterodoxních sekt (například //ádžíviků//).$Charakteristiky indických sofistů či filozofů, převzaté z nedochovaných spisů starších autorů a členů Alexandrovy družiny Aristobúla, Kleitarcha, Nearcha či Onésikrita, stejně jako od Megasthena, shromáždil v 15. knize svého zeměpisného kompendia //Géografika// (Zeměpis) Strabón (64 př. n. l.–19 n. l.). V oddílu 15.1.70 zmiňuje potulné léčitele, zaříkávače a mágy, jež nazývá //pramnai//; název bývá odvozován ze sanskrtského //prámánika//, „hlasatel pravého poznání“ či „věrohodná autorita“, méně pravděpodobně z //prádžňa//, „mudrc, učenec“ (přes nedoložený tvar //praknai//), případně z pořečtělého (opět nedoloženého) tvaru //sram(a)nai < šramana//. Odívali se do antilopí kůže, tropili si posměch z bráhmanů pro jejich hloupost, chvastounství a zálibu ve *fyziologii a *astronomii, znali různá farmaka a při léčení používali zaklínadla, *amulety a *magii.$Zvláštní úctě se podle Strabóna těšili nazí asketové označovaní jako //gymnétes//, kteří žili pod širým nebem a po dlouhé desítky let se cvičili v sebekázni. *Plinius Starší (23–79 n. l.) s odvoláním na Kratéta z Mallu (2. století př. n. l.) v 7. knize *encyklopedie //Naturalis historia// (Přírodopis, 37 knih, česky: //Kapitoly o přírodě//. Praha: Svoboda, 1974) vyzdvihuje dlouhověkost indických asketů, kteří se dožívají více než sta let, což jim vysloužilo název //makrobii//. Šramany Strabón nazývá (možná v důsledku záměny písmene „pí“ za „gammu“) //garmanes//, v dalších pramenech nacházíme rovněž tvary //samanaioi//, //semnoi//, případně //gennoi//. $Fragment z díla Alexandra Polyhistora, citovaný ve spise Klementa Alexandrijského (asi 150–211/216 n. l.) //Strómata// (Koberce), označuje termínem //semnoi// (řecky též „ctihodní, úctyhodní“) společenství *mnichů a mnišek, přísně dodržujících *celibát, jejichž předmětem uctívání byla jakási *pyramida; vzhledem k podobnosti pyramidy s buddhistickou *stúpou, monumentální schránou na ostatky, text zmiňuje nejspíše buddhisty. Pro ně sice bylo spíše než nahota typické šafránové roucho, ale antičtí autoři je stereotypně řadili ke gymnosofistům z přesvědčení, že všichni indičtí mudrci bývají nazí. Naproti tomu //gennoi//, jež Hesychiův řecký slovník z 5. století glosuje jako //oi gymnosofistai//, badatelé ztotožňují s džinisty, jejichž sekta //digambarů// („prostorem oděných“) odmítala veškeré oblečení.$Flavios Filostratos (asi 160/170–244/249) ve své pseudobiografii (aretálogii) divotvorce a novopýthagorovského myslitele Apollónia z Tyany (1. století n. l.) použil označení //gymnoi //pro spoře oděné askety žijící na horním toku Nilu, na pomezí dnešního Súdánu a Etiopie, kam Apollónius údajně zavítal po návštěvě Kavkazu, *Babylonu a Indie. Tito myslitelé se zřekli všech světských statků a požitků, živili se jen rostlinnou stravou a plně se oddávali studiu nejvyšších pravd; moudrostí se ale zdaleka nevyrovnali svým indickým protějškům, od nichž se v minulosti údajně inspirovali. Někteří autoři připouštějí, že se mohlo jednat o potomky buddhistických *misionářů, jež ve 3. století př. n. l. do různých koutů světa vyslal indický císař *Ašóka. Zdá se však pravděpodobnější, že Apollónius Indii ani Afriku nikdy nenavštívil a že líčení jeho fiktivních výprav na krajní konce (tehdy známého) světa, kde vychází a zapadá slunce, tvoří jen metaforický obraz hrdinovy duchovní pouti za svrchovanou moudrostí. Ve společnosti „nelíčeně moudrých“ indických bráhmanů, znalých umění levitace, jasnozření a sebepoznání, se prý rozpomněl na své předchozí životy, získal zázračné léčitelské schopnosti, poznal sebe sama a vstřebal božské vědění *Východu, jímž měl napravit západní svět.$Není vyloučeno, že jediné pojítko mezi „indickými“ a „etiopskými“ gymnosofisty pro Filostrata tvořily skrovné oblečení, asketický způsob života a snaha o dosažení vyššího poznání; spojení jejich nauk do jediného myšlenkového proudu pak lze považovat za výsledek přetrvávajícího sklonu antických autorů směšovat Etiopii s Indií – oba kraje omýval oceán, oběma protékal mohutný veletok (údajně sám Alexandr Veliký zprvu považoval Indus za horní tok Nilu), oba obýval lid tmavé pleti (*Etiopové), pro oba byla typická tropická *flóra i *fauna. (Ještě v 16. století byla stará etiopština – geez – mylně řazena mezi „indické“ jazyky.)$Pro některé autory představovali gymnosofisté dokonce samostatné etnikum: podle *Ptolemaiovy //Geografiké hyfégésis// (Zeměpisný úvod, 7. 1. 51) to byl kmen žijící v oblasti mezi Indem a Gangou, Curtius zmiňuje „divoký a strašlivý lid“ //(unum agreste et horridum gens)//, který se nazývá //Sapientes//. Podobně je tomu i s bráhmany – Ptolemaios (7. 1. 74) klade //ethnos// označovaný jako //Brachmanai// do jižní Indie.$Zatímco v období *helénismu byli indičtí „nazí filozofové“ chápáni jako nositelé prapůvodní primitivní moudrosti lidstva, kterou Řekové ztratili a znovu se snaží najít, v literatuře pozdní *antiky a raného *středověku vystupují jako hlasatelé vyšších morálních hodnot, kteří se postupně mění ze zastánců kynických ideálů v předobraz křesťanských anachorétských a monastických tendencí. Oslavně se o způsobu života a názorech bráhmanských gymnosofistů zmiňuje latinský traktát //De moribus Brachmanorum// (O obyčejích bráhmanů), připisovaný sv. *Ambrožovi (Ambrosius, asi 339–397). Při líčení rozhovoru Alexandra Velikého s asketicky založeným Dandamisem, nadaným duchem Božím, vkládá indickému mudrci do úst poučení o pokoře před Bohem spolu s varováním před přílišnou ctižádostí a ulpívání na světském životě.$V pozdně středověkých textech se gymnosofisté (a bráhmani) objevují ve výčtech lidských monster žijících na Východě, jimž jsou někdy připisovány protokřesťanské názory. Tomáš z Cantimpré (asi 1201–1270/72) ve svém spise //De natura rerum// (O přírodě, část spisu v českém vydání: //De monstris marinis – Mořská monstra//. Praha: Oikoymenh, 2008) uvádí, že bráhmani uctívali slovo boží ještě před samotným *Kristovým vtělením, vyznávali jednoho *Boha a věřili ve spojení otce se synem. Jejich žák Dindimus pak na Alexandrův dotaz údajně uvedl, že Bůh je slovo, jeho slovo stvořilo svět, my pak toto slovo uctíváme a klaníme se mu. V seznamech monster se gymnosofisté objevují i ve staročeských rukopisech a slovnících. Glosář mistra Klareta, stejně jako Rajhradský slovník z poloviny 14. století, překládají výraz //gymnosophista// novotvarem „chudomudrak“, slovo //bragmannus //se (v důsledku mylného ztotožnění kořene //brag//-///brach-// s řeckým //brachys// „krátký“) objevuje v překladu //kratennyk//.$Pro stoupence teozofického hnutí (*teozofie) a další příznivce ezoterických nauk se gymnosofisté na přelomu 19. a 20. století stali (v protikladu k poznatkům akademických věd) jednou z nejstarších okultních sekt, ztělesňujících úsilí o mysticko-intuitivní poznání božské podstaty, jejíž členové působili od Indie až po Egypt a Etiopii. Základem jejího učení měl být ezoterický *bráhmanismus spojený s praktickou magií a její *iniciační obřady se měly odehrávat ve skalních chrámech v Élóře a na ostrovech Sálsat (Salsette) a Elefanta (v indickém státě Maháráštra);$2. eufemistické pojmenování, jímž se britští a američtí naturisté (nudisté) na počátku 20. století snažili vyhnout nepřátelským reakcím pruderně smýšlejících spoluobčanů. Gymnosofií (či gymnosofismem) nazývali myšlenkový směr, který kult nahého lidského těla považoval za návrat k přirozenému stavu věcí a za prostředek povznesení společnosti. V Británii působily //English Gymnosophist Society //(1905) a //English Gymnosophical Society //(1922), později přejmenovaná na //New Gymnosophy Society// (1926), ve Spojených státech zhruba ve stejné době //American Gymnosophical Association//. (Jan Filipský, Jaroslav Malina, Marie Pardyová)