1. v širším smyslu každý vývojový proces v *přírodě a ve *společnosti;$2. v užším smyslu *vývoj lidské společnosti;$3. humanitní věda, která zkoumá a rekonstruuje (částečně modeluje) sociálně kulturní minulost lidstva v čase jako *konkrétní proces a odhaluje v tomto procesu příčinně-důsledkový vztah mezi událostmi a vzájemné působení sociálně-historických *zákonitostí a náhodností, uvažuje objektivní nutnost a subjektivní faktor, účast lidových vrstev a úlohu vynikajících osobností. Historie přitom přistupuje k faktům selektivně: široce osvětluje hromadné jevy, v nichž se projevují zákonitosti – tendence, z individuálních jevů vybírá především ty, které měly vliv, stěžejní, stereotypní (pro ilustraci), klíčové (typické) a ukazující cestu (v podmínkách zlomkovité *informace), ale také jevy individualizované (*antropologie, historická, *metoda orální historie). Při této práci historie používá informace získané z *historických pramenů, a tedy potřebuje vyhledávání, shromažďování a předběžnou přípravu této informace, tj. těchto pramenů.$Historií se rozumí stejně tak minulé události, jako jejich zkoumání a prezentování (tím je synonymní s historickou *vědou), historie tedy spojuje *objekt a *subjekt, zkoumané i badatele. Tento dvojí smysl znamená, že minulost nemůže být prezentována jako nezávislá na historikovi, nýbrž že existuje jen jeho poznávací činnost; historie představuje historické myšlení. Existuje suma vědění o minulosti, protože se nám stále nově zpřítomňuje: problém nebo zájem, naše stálá potřeba orientovat se skrze historickou podmíněnost v současnosti, dovědět se, odkud pocházíme, abychom posoudili, kam jdeme. Historie je aktem lidského sebepoznání, sebeporozumění – identifikace. Proto nemůže existovat kompletní a definitivní historie, nýbrž jen různé historie, které jsou určovány právě platnými *paradigmaty a historiky.$V současné historické vědě existuje mnohotvárnost tematických a metodických přístupů, a tím i mnohotvárnost možných historických problémových okruhů: světové dějiny, národní dějiny, regionální dějiny, sociální, hospodářské dějiny, kulturní dějiny, dějiny politických teorií, racionální pojetí dějin. Všechny tyto formy mají svůj původ v různých zájmech poznání. Pojem historie zůstává omezen na historii lidstva. Skrze perspektivu dějin ostře vyvstává problém historické objektivity. Od počátku nechyběli skeptici, kteří upírali historii možnost objektivity a tím i charakter vědy. Ve skutečnosti byla historie až do *osvícenství převážně pragmatická, to znamená poučná. Příklady pragmatické a stranické historie existují i v současnosti. Nicméně moderní *historiografie (z přelomu 18. a 19. století) disponuje řadou postupů, které v co největší míře zaručují objektivitu. V centru vědecké praxe stály zejména jisté principy kritiky a interpretace *historických pramenů. Rozhodujícím kritériem je však opět subjektivní faktor: postoj a *světový názor historika. Historická objektivita je především podmíněna zájmem historika o objektivitu, která sleduje jeho potřebu historické orientace. (František Čapka, Jaroslav Malina)