stejnopohlavní láska, sexuální náklonnost k osobám téhož *pohlaví. Název zavedl Richard von *Krafft-Ebing, který do něj zahrnul nejen pouze sexuální vztahy mezi muži, jak bývá homosexualita často chápána, ale i styky lesbických žen (*lesbismus) a stejnopohlavní styky (velmi četné) ve světě zvířat. V době páření se zvířata často obracejí k jedincům vlastního pohlaví, zejména když partneři druhého pohlaví nejsou k dispozici; vzácností nejsou ani homosexuální vztahy mezi dvěma různými druhy zvířat. Homosexuální kontakty byly popsány u různých druhů *primátů, běžně se vyskytují pouze u šimpanze *bonobo. U bonobů jsou četnější mezi samicemi a mají zjevně sociosexuální charakter. Nejčastější formou homosexuálního kontaktu mezi samicemi je *G-G rubbing, u samců pak dorzální krátké tření skroty //(*scrotum)// a vzácně takzvané šermování *penisem. Homosexualita má u nehumánních primátů především sociosexuální charakter, homosexuální kontakty analogické k lidské homosexualitě nebyly v *přírodě ani v zajetí nikdy pozorovány.$Četné studie založené na konkordanci dvojčat a *familiálním výskytu homosexuální orientace u *člověka odhadují *dědivost homosexuality na 0,5. Homosexualita je rozšířena ve všech kulturních areálech světa. Například v antickém Řecku existovala homosexualita ve formě *pederastie, zdůvodňované v aristokratických kruzích etickými motivy. Ženská homosexualita se nemohla v Řecku vzhledem k postavení žen výrazněji projevit. Její patronkou se později stala *Sapfó, ačkoli její vřelý vztah k dívkám je spíše znakem aiolské kultivovanosti. Antická homosexualita tak, jak ji známe z historie, literatury i umění, nepředstavovala výlučnou erotickou orientaci. Ta zůstávala v podstatě bisexuální a závisela na přijatém systému *hodnot (oddělovala ideální *lásku a nezbytné plození dětí).$Od konce 19. století, kdy pojem homosexualita (nikoliv jím označovaná skutečnost) vznikl, zhruba do třetí čtvrtiny 20. století byla rozhodujícími oborovými *autoritami považovaná za *nemoc nebo poruchu, v současné době ji nejvýznamnější zdravotnické a psychologické instituce považují za vrozenou odlišnost, která není poruchou *zdraví. Homosexuální založení se obvykle projevuje celoživotně v citové, vztahové i genitální rovině. Za příznivých okolností bývá spojeno se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou nebo osobami téhož pohlaví srovnatelný s citovými vztahy heterosexuálně zaměřených osob různého pohlaví. Ve většině evropských *států, mezi nimi i v České republice, byly v posledních letech uzákoněny společenské instituce pro párové vztahy osob stejného pohlaví. V České republice takzvané „*registrované partnerství“. Tyto instituce mají pomoci řešit praktické sociální problémy soužití *gayů či lesbiček. Za nepříznivých okolností, zejména je-li homosexuální orientace odmítána *subjektem, nebo jeho okolím, může vést k neurotizaci, asociálnímu způsobu života nebo *sebevraždě homosexuálně zaměřené osoby a různým formám společenského odmítání, stigmatizace nebo i k vážnému ohrožení jejího života ze strany společenského okolí.$Tak tomu bylo například v silně konzervativní společnosti starého *Egypta, důsledně řízené božím principem pravdy, práva, spravedlnosti a mravního řádu //*maat//; zde nezbývalo příliš prostoru pro chování a postoje, které by se nějak vymykaly tradičnímu pojetí vztahu muže a ženy. Podle tohoto principu uzavřeli muž a žena rovnocenný manželský svazek, který měl trvat věčně, tedy i po *smrti. Jeho hlavním účelem bylo zplození a společná výchova potomků, kteří měli zaručit trvání *rodiny. Z dochovaných (výhradně) písemných pramenů také vyplývá jednoznačné odmítnutí homosexuality staroegyptskou společností. Mužská homosexualita podle nich vyvolává zděšení bohyně (Mýtus o Horovi a Sutechovi), utajení králem (Povídka o králi Neferkareovi a veliteli vojska Sasenetovi), zavržení a opovržení mudrcem (Naučení Ptahhotepa; Démotické naučení z Insingerova papyru) a odpor lidí (seznam nomů v Horově chrámu v Edfú). Ženské homosexuality se týká jediná zmínka v démotickém snáři (papyrus Carlsberg č. XIII): kdyby se ženě byť jen ve snu zdálo o souloži se ženou, pak ji „stihne zlý osud“ na tomto světě. Případné provozování homosexuálního styku, chápané v //*Knize mrtvých// (125. říkadlo) jako těžký přečin, by člověku znemožnilo věčný život v říši mrtvých, což byl pro Egypťana trest nejtěžší.$Naopak v Japonsku byl postoj k homosexualitě //(dósei)// až do přijetí západních morálních norem po *revoluci *Meidži v roce 1868 značně uvolněný. Homosexuální praktiky lze spolehlivě doložit již v počátcích období *Heian (794–1185), kdy je provozovali buddhističtí mniši vracející se z *tchangské Číny. Homosexualita existovala v Japonsku již před příchodem čínské kultury, ale běžnou součástí každodenního života se stává teprve v souvislosti s *buddhismem, neboť mniši, kteří nesměli udržovat sexuální vztahy se ženami, našli vyjádření svých sexuálních potřeb ve vzájemných homosexuálních vztazích. Jelikož heianská *šlechta udržovala čilé styky s buddhistickým *klérem, homosexuální praxe se postupně rozšířila i mezi dvorskou *aristokracií. V období *vlády císařů Širakawy a Toby byli ke službě u dvora běžně přijímáni mladí hoši, kteří měli bavit hosty a sloužit jim jako sexuální partneři. Tento *zvyk později převzala i kamakurská vojenská šlechta a ničím vzácným nebyl ani v období *Muromači (1338–1573). Když v roce 1549 přijel do Japonska sv. František Xaverský, byl překvapen, do jaké míry a s jakou otevřeností se tehdejší Japonci oddávali homosexuálním stykům. V období *Edo (1600–1868) se homosexuální subkultura těšila mimořádné oblibě a vzkvétala společně s erotickým světem zábavních čtvrtí v Edu, Kjótu i Ósace. Tato éra se často nazývá „zlatým věkem homosexuality“, neboť homosexualita byla praktikována s mimořádným citem pro krásu a našla své vyjádření v literárním proudu zvaném //šudó bungaku// (literatura s homosexuální tematikou). Vrcholným představitelem tohoto směru byl Ihara *Saikaku, který ve svém díle //Nanšoku ókagami// (Velké zrcadlo mužské lásky, 1687) popisuje rozličná homosexuální dobrodružství *samurajů, divadelních herců či buddhistických mnichů. Těsné spojení života uměleckého světa, zejména divadla, s homosexualitou však má podstatně hlubší kořeny. Přízeň, kterou věnoval šógun Ašigaka Jošimicu mladému nadějnému herci Zeamimu, pramenila z jeho silné homosexuální orientace a vyústila v přijetí divadla //nó //jako oficiálního divadelního žánru vojenské šlechty. Fyzická krása mladých herců a jejich sexuální přitažlivost byly nedílnou součástí raného vývoje divadla //nó// a později se staly neodmyslitelným prvkem divadla //kabuki// v období Edo. Herci ženských rolí //onnagata//, kteří vnesli do //kabuki// vzrušující homosexuální náboj, častokrát začínali jako sexuální partneři svých budoucích obdivovatelů. S nástupem období Meidži se formálně mění postoj společnosti k homosexualitě. Nová vláda vedená snahou přizpůsobit se západním morálním normám přijímá trestní zákoník vypracovaný podle pruského vzoru, který považuje *sodomii za zločin //(keikanzai)//. V současné době není homosexualita předmětem právní úpravy a právní postavení homosexuálů je v zásadě podobné jako jinde ve světě. Na druhou stranu je třeba přiznat, že v otázkách sexuálního života je dnešní Japonsko mnohem prudernější než například západoevropské *země, a proto i homosexualita zde existuje v daleko skrytější formě než jinde. (Jaroslav Malina, Jan Sýkora, Břetislav Vachala, Jaroslav Zvěřina)