pseudovědecká koncepce o ovlivnění vzniku a vývoje *světa a *člověka a lidských dějin *katastrofami. Kořeny má v roce 1812, kdy uveřejnil francouzský přírodovědec Georges Léopold de *Cuvier dílo Recherches sur les ossements fossiles de quadrupèdes (Výzkumy fosilních kostí čtyřnohých). Založil tak *srovnávací anatomii obratlovců a uvedl ve známost svou proslulou korelační metodu („Dejte mi několik kostí a já zrekonstruuji celé *zvíře,“ tvrdil baron Cuvier; a dokázal to), kterou úspěšně rekonstruoval vymřelé kopytníky, třetihorního ptakoještěra pterodactyla a jiné živočichy. Ale ještě větší proslulost si získal geologickým úvodem své knihy, který později vydal samostatně pod názvem Discours sur les révolutions de la surface du globe, et sur les changements qu’elles ont produits dans le règne animal (česky již v roce 1834: Rozprava o převratech kůry zemní, a o proměnách v živočišstvu jimi způsobených, v ohledu přírodopisném a dějopisném). Podal v něm novou teorii o historii *Země a života: tvorstvo bylo původně jiné a zahynulo při obrovské katastrofě, kataklyzmatu. Pak byli stvořeni noví živočichové, dokonalejší než předchozí, aby opět zahynuli při příští katastrofě. Takových katastrof bylo v minulosti Země několik a poslední z nich byla *biblická potopa.$Cuvierova teorie o kataklyzmatech, *katastrofismus, až do roku 1830 úspěšně soupeřila s dalšími základními nebo dílčími představami o původu a vývoji světa – neptunismem, plutonismem, prvními zárodky aktualismu a mozaistickou hypotézou. V tomto roce vydal totiž anglický geolog Charles *Lyell první díl knihy Principles of Geology (Základy geologie), ve kterém podrobně zdůvodnil aktualismus. Odmítl náhlé a rozsáhlé katastrofy; všechny veliké změny, které se udály v minulosti Země, byly způsobeny silami, které jsou činné i nyní, jenže během nesmírně dlouhých dob. Poněvadž jsou procesy, které působily v minulosti, stejné – uniformní, jako procesy, které působí v současnosti, nazývá se Lyellova teorie také uniformismus. Uniformismus neboli aktualismus se stal od té doby základní teorií geologie, která pak byla postupně modifikována a dnes se připouští i jisté extrémy nesouměřitelné s lidskými zkušenostmi, včetně velkých katastrof.$Vítězství aktualismu nad katastrofismem není však úplné a definitivní. Čas od času se katastrofismus objevuje jako základ celostního výkladu vzniku a vývoje *vesmíru, světa a *člověka, nebo alespoň jako hlavní *příčina některých významných událostí v lidských dějinách.$„Byl jsem osvícen, když jsem jako mladý inženýr pozoroval jednoho dne, jak se roztavená ocel rozlévá po vlhké zemi pokryté sněhem. Země vybuchla s jistým zpožděním, ale nesmírně prudce“ – pak už rakouský inženýr Hanns Hörbiger (1860–1931) (Maschineningenhieur und Liebhaberastronom [strojní inženýr a amatérský astronom] – tak stojí na titulní straně jedné jeho knihy) jen zjevenou a bleskovou *intuicí pochopenou pravdu o ledu a ohni rozvíjel ve světovou nauku (Welteislehre – WEL); uveřejnil ji v roce 1913 (Hörbigers Glazial-Kosmogonie: Eine neue Entwicklungsgeschichte des Weltalls und des Sonnensystems [Hörbigerova glaciální kosmogonie: Nové dějiny vývoje Země a Sluneční soustavy], 1913). Hörbiger se domníval, že vesmír, Země a její obyvatelé tvoří vzájemně propojený organismus, který je ovládán a řízen proměnlivostí trvalého zápasu mezi ledem a ohněm a silou přitažlivou a odpudivou. Takový stav vznikl už při zrodu vesmíru, kdy na obloze žhnulo obrovité těleso, do něhož pronikl velký *objekt složený z kosmického ledu. Dlouho se nic nedělo, pak však vodní pára způsobila výbuch, který do mrazivého prostoru rozmetal obrovité kusy hmoty. Některé z nich byly zachváceny chladem, za čas se pokryly ledem a staly se mrtvými; jen na Zemi probíhá dál zápas mezi ledem a ohněm. Ale všechny planety bez výjimky se chovají podle působení prvotních a slábnoucích sil výbuchu a gravitace, která je v určitém období konstantní. Každá z planet se proto po spirále přibližuje k svému hmotnějšímu sousedu, aby nakonec celá soustava spadla jako veliká ledová hmota do *slunce a aby po čase nastal nový výbuch a nový počátek.$Země si tímto způsobem v průběhu své historie přitáhla postupně tři satelity – měsíce; náš *Měsíc už je v pořadí čtvrtý. Tak se utvářely čtyři geologické doby, jejichž ráz určovala vzdálenost Měsíce od Země: při největší vzdálenosti a tedy malé gravitační síle Měsíce se objevovali živočichové středního vzrůstu a průměrné inteligence a tehdy, na konci třetihor, vznikli i naši předkové. Při nejmenší vzdálenosti a zároveň největších gravitačních silách Měsíce vznikaly obří bytosti nadané mimořádnou inteligencí, dlouhověkostí a civilizačními schopnostmi (povědomí o jejich existenci se údajně dochovalo v četných *mýtech, a jak zjistil jeden z Hörbigerových stoupenců Hans Schindler Bellamy [Moons, Myths and Man; Měsíce, mýty a člověk, London 1936], zůstaly i hmotné pozůstatky civilizačního působení posledních druhohorních obrů mezi třetihorními lidmi – monumentální *stavby v *Tíwanaku v Andách). V mezidobích, kdy neexistoval žádný Měsíc, žili na Zemi bezvýznamní nepatrní živočichové. Působení Měsíce při spirálovitém přibližování se ovšem podle Hörbigera projevuje v různých oblastech Země různě, a proto dnes žijí lidé malí i nadlidé ve smyslu fyzickém, psychickém i kulturním (ti „velcí“ dokáží svou energií ovlivnit i vesmírné síly). Hörbigerův výklad světa zneužila ve svůj prospěch i nacistická ideologie (*nacismus).$V roce 1950 zveřejnil svou katastrofickou vizi americký badatel Immanuel Velikovsky (1895–1979). Jeho kniha Worlds in Collision (Srážející se světy) se vzápětí stala světovým bestsellerem. Velikovsky svou koncepci vystavěl na doslovném znění *Starého zákona a využívá některých poznatků z astronomie, geologie, archeologie, historie i *mytologie. Zakládá si na tom, že jeho přístup je „interdisciplinární“. Především však vychází z víry, že činy lidí a dění ve vesmíru se vzájemně ovlivňují – Slunce se skutečně mohlo na obloze zastavit, když si to *Jozue přál. Výchozí hypotézou Velikovského je, že se před 3500 lety Venuše nebezpečně přiblížila k Zemi, což je prý přesně doba *exodu *Izraelitů z Egypta. Důsledkem byla ohromná přírodní katastrofa, kterou Velikovsky popisuje takto (ve volném překladu): „V několika hrozných okamžicích se *civilizace rozpadly. Živočišné druhy byly ničeny, když se přes pevniny přelilo moře, proudy bahna a kamení. Přílivová vlna usmrtila i největší živočichy a smetla jejich *kosti do *vrstev, které pak byly překryty dalšími usazeninami. Mamuti na Sibiři zmrzli během okamžiku. Ve stejné chvíli byl Egypt napaden morem a *faraonova armáda se utopila v Rudém moři, když slapové síly způsobily, že voda Rudého moře napřed ustoupila a pak se vrátila. Zemi zahalila tma. Poté se Venuše uklidnila a vzdálila se. Za dvaapadesát let se znovu k Zemi vrátila a došlo k další katastrofě. Všechno se to odehrálo za života Jozue. Zemská osa se naklonila a Slunce stálo nehybně na obloze, jak popisuje *Starý zákon. Přešla staletí, Venuše ovlivnila oběh Marsu, který se vyšinul z dráhy a ohrozil Zemi. Nastaly nové katastrofy, které zaznamenává *bible a které známe z *mytologie národů *Středního východu.“$Podobných katastrofických hypotéz a vizí vznikla pak celá řada. Jacques Bergier a Louis Pauwels uvažovali v roce 1960 (Le matin des magiciens [česky: Jitro kouzelníků. Praha: Svoboda, 1969]) o existenci velmi pokročilých civilizací v dávné minulosti využívajících *ezoterických a pro nás enigmatických principů a vysoce účinných *technologií, které je pak mohly zničit: „Nic není snadnějšího než uvolnění atomické energie. Stačí rozpustit sůl čistého urania v těžké vodě, a těžkou vodu lze obdržet, když opětovně destilujeme po pětadvacet nebo sto let vodu obyčejnou. Stroj na předpovídání přílivů lorda Kelvina (1893), z něhož vzešly naše analogové počítače a celá naše kybernetika, byl složen z kladek a kousků nití. I Sumeřané by ho byli mohli sestrojit. To je zorný úhel, který dodává nové dimenze problému zmizelých civilizací. Jestliže byli v minulosti lidé, kteří dosáhli stavu prozření, a jestliže své schopnosti nevyužívali jen v oblasti náboženství, filozofie a mystiky, ale též v oblasti objektivního poznání a v technice, pak je naprosto přirozené, racionální a rozumné připustit, že mohli dělat ,zázraky‘ dokonce s vybavením nejjednodušším.“$Ruský badatel a publicista Alexandr Alfredovič Gorbovskij (narozen 1930) vydal v roce 1966 knížku Zagadki drevnějšej istorii (Záhady starší historie). Na základě údajů z astronomie, geografie, geologie, paleontologie, archeologie, historie, etnologie, mytologie a řady dalších věd „zrekonstruoval“ Gorbovskij velice vyspělou civilizaci (možná srovnatelnou s naší). Předpokládá, že tato civilizace zanikla v důsledku světové katastrofy. Ta vypukla kolem roku 11 650 př. n. l. a skončila roku 11 542 př. n. l.; změnila jak osudy lidstva, tak tvářnost a obrysy pevnin. Zachránili se lidé v odlehlých krajích na nižším kulturním stupni a jen několik málo příslušníků vyspělé civilizace. Ti uchovávali některé pokročilé znalosti a po čase je začali šířit a zakládat novou civilizaci. O tom prý svědčí jisté technologie a znalosti, které se objevují paralelně v mnohých kulturách a nedají se vysvětlit z jejich vnitřního vývoje.$Český autor Ludvík Souček (1926–1978) v knihách Tušení stínu z roku 1974 a Tušení souvislosti z roku 1978 vytvořil svou koncepci starších dějin lidstva spojením a kombinováním katastrofických a archeoastronautických hypotéz (*hypotéza, archeoastronautická). Domníval se totiž, že do sociálního a kulturního vývoje v prehistorickém a raně historickém období zasáhli jak *mimozemšťané, tak vyspělé pozemské civilizace. Tyto civilizace, které zanikly patrně v důsledku katastrof, „se mohly vyvíjet zcela zvláštním a pro nás nezvyklým způsobem a používat mimořádných prostředků, které navzdory své účinnosti nezanechaly materiální stopy nebo pouze výsledky svého použití“.$Takřka všechny památky, které uvádějí archeoastronautičtí autoři, od kamenných megalitů až po staré mapy, využívají také katastrofisté k podpoře svých hypotéz o existenci Atlantidy a Lemurie, popřípadě jiných dávných a nám už neznámých civilizací, které zanikly za obrovitých celosvětových katastrof. Tyto památky považují za pozůstatky vyspělejších nebo od nás zcela odlišných civilizací. Archeoastronautické teorie obohatily úvahy katastrofistů navíc o možnost, že celosvětovou katastrofu způsobilo střetnutí mimozemšťanů s pozemšťany v obrovském válečném *konfliktu, s použitím ničivých zbraní, atomových, nebo dokonce zbraní ještě vyšších generací. Takže katastrofisté začali kromě důkazů globálních přírodních katastrof hledat důkazy katastrof umělých, atomových válek celosvětových, nebo dokonce i mezihvězdných. Stejně jako tvůrci archeoastronautických teorií i katastrofisté žasnou nad monumentálními památkami minulosti a nad líčeními prastarých mýtů. Obě teorie vycházejí z pocitu moderního člověka, že dokáže ohromné věci a řeší úspěšně velice složité problémy. Technika, kterou vytvořil, znásobuje jeho síly a dodává mu pocit jistoty a velikosti. Technika se mu stala tak běžnou a nezbytnou, že má pocit, že se bez ní neobejde. A nedokáže si představit, že se jiní bez techniky obejít mohou, mohli, či dokonce museli. A už vůbec si nedokáže představit, že by přitom dokázali to, co on, ba dokonce víc. Vlastníma rukama, umem a dovedností. Pouhou silou svalů a pouhým důmyslem. Tvůrci katastrofických teorií na základě těchto pocitů uvažují pak asi takto: Naši předkové byli méně vyspělí než my. My jsme vytvořili a rozvíjíme úžasnou techniku. A přitom se zachovaly z minulosti takové věci, nad kterými žasneme i my. My, kteří bychom totéž dokázali stěží, jen s velkým vypětím sil a s tou nejmodernější technikou. Takže takové památky rozhodně nemohli vytvořit naši přímí předkové, ti, které známe z dosavadních archeologických a antropologických nálezů, v souladu s evoluční teorií lidského vývoje. Muselo se prostě něco stát. Něco velkého. Něco, co změnilo běh světa. Obrovská katastrofa. Zničila všechny lidi s celou jejich vyspělou kulturou a technikou, mnohem dokonalejší, vyspělejší a rozvinutější než naše dnešní moderní civilizace. Jenom pár ojedinělých památek zůstalo: monumentální kamenné *Tíwanaku v nadoblačných výškách dnešní Bolívie, obrovité sochy na *Velikonočním ostrově, kyklopské *pevnosti v peruánských Andách. Možná zanikly celé rozlehlé pevniny a ostrovy, jako například v bájích uváděná *Atlantida, nebo Lemurie či země Mu. Nepravidelné a nesystematické rozložení zbylých památek po celém světě, většinou ve vysokých horách nebo na ostrovech tuto vizi spíše podporuje. Jistá komplikace však přece jen existuje: nedochovaly se žádné stroje. I když to vlastně nevíme. Kdoví, jak stroje oněch lidí vypadaly, vždyť byly mnohem dokonalejší než naše. Možná tehdejší lidé byli tak vyspělí, že dokázali fantastické operace na počítačích, které by nám vůbec jako počítače nepřipadaly. Možná například i *Stonehenge je zbytkem mohutného počítače. Možná jejich počítače byly založeny na principech nám úplně neznámých. Je také možné, že některé jejich stroje katastrofu přečkaly, ale za dlouhou dobu vývoje naší civilizace podlehly zkáze. Vždyť sami dobře víme, jak rychle v nevhodných podmínkách zrezaví *železo, až se úplně rozpadne, a klimatické podmínky (*klima) se po katastrofě určitě změnily, takže už nebyly pro jejich materiály tak příznivé. Možná používali hmoty, o nichž nemáme zatím ani ponětí, možná jejich stroje byly neuvěřitelně malé, možná jejich počítače s obdivuhodnou technologií byly tak superminiaturní, že byly už pouhým okem neviditelné a přitom informace rozsahu řádově biliony bitů zpracovávaly rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla. Možná jejich počítače pracovaly na biologických principech a možná byly dokonce v člověku. Člověk byl současně stroj! Dokázal soustředit a ovládat mentální energii tak, že si to dnes dokáží představit jenom někteří z nás. A to ještě v trapně triviální podobě. Při hledání vhodného místa pro studnu, k roztočení vrtulky nebo určení diagnózy z pohledu do očí. Ale soustředit energii celého vesmíru do jednoho bodu či do hrany řezu tvrdé skály, to prostě nedovede nikdo z nás. Stejně tak zastavit Slunce na obloze jako Jozue z biblické zprávy. Zhruba tak uvažovali a uvažují tvůrci katastrofických koncepcí. Uvažují dále, jak vypadaly, a co uměly zaniklé civilizace. Buď to byli lidé jako my, ovšem už na mnohem vyšším stupni vývoje, takoví, že naše stroje a technická zařízení i naše vědecké a technické poznatky by jim připadaly archaické, přinejmenším zaostalé. Naše přístroje páté generace by s jejich pětistoutřicátouosmou generací byly nesrovnatelné. Ale v podstatě všechny výchozí principy by byly stejné. S modelem newtonovské mechaniky i s modely založenými na *Einsteinově *teorii relativity, s týmž principem hmotné podstaty. Anebo to byly civilizace založené na zcela jiných principech, na využití mentální energie, která buď má podstatu nehmotnou, nebo podstatu sice hmotnou, ale v dimenzích pro nás řádově nepostižitelných. To znamená, že tyto jevy jsou pro nás nezaregistrovatelné, neidentifikovatelné, a tedy neměřitelné. My jsme schopni vnímat pouze výsledky a důsledky jejich působení. Zřejmě to muselo být něco strašného. A v této události se odrazilo všechno hrozivé a ničivé, co se kdy v historii Země i lidstva stalo, všechno zlé, co si vůbec dokázali představit. Tuto obrovskou katastrofu, která Zemi potkala, muselo způsobit něco z vesmíru, co bylo mimo Zemi. Bylo to střetnutí vesmírných sil se Zemí. To mohlo být způsobeno přírodními silami, poruchou nebeské mechaniky. Ta způsobila pád obrovského meteoritu nebo asteroidu na zemský povrch, nebo došlo k střetu Země s Měsícem, Marsem, Venuší nebo jiným vesmírným tělesem. Nebo naopak tento pád nebo střet způsobil poruchu nebeské mechaniky. Obojí však mělo pro Zemi nedozírné následky. Ale toto *zlo mohlo být rozpoutáno i záměrně, mohlo být rozníceno expanzí jiné civilizace z vesmíru. Byla to patrně hrůzná mezihvězdná *válka sil, mnohokrát silnějších, než jsou nám známé jaderné zbraně.$V poslední době učinil katastrofismus půdorysem své koncepce americký jazykovědec a kulturní antropolog Roger Williams Wescott (1925–2000). Wescott vytvořil ucelenou katastrofickou teorii biologického, sociálního a psychického vývoje člověka:$„Ze všech záhad lidské prehistorie je na první pohled nejnápadnější rozdíl ve vzhledu člověka a jeho nejbližších živých příbuzných – tj. lidoopů Afriky a Asie. Stejně jako se lidé liší od lidoopů vzhledem, liší se také fyziologickými znaky a rysy chování. Shrneme-li funkční a anatomické znaky člověka, vidíme, že se jedinečnost lidské bytosti uvnitř řádu *Primates soustřeďuje do čtyř oblastí: postoj, hlava, *kůže a urogenitální ústrojí.$1. Člověk jako jediný z primátů má nohy delší než ruce a chodí vzpřímeně. Z funkčního hlediska však na to doplácí bolestmi v zádech a posuny v *trupu.$2. Člověk je jediným primátem s podkožním tukem a s řídkým ochlupením povrchu těla. I když není jediným primátem, který plave ve vodě, činí tak jako jediný hominoidní tvor. Zároveň však je jediným zástupcem řádů primátů, který má bradykardii, tj. automatické zpomalení srdečního tepu při potápění a pohybu pod vodou.$3. Člověk jako jediný primát má lebeční obsah více než 1 000 krychlových centimetrů a jeho čelist obsahuje špičáky, které nepřesahují svou délkou *řezáky a třenovní zuby. Mezi primáty také jako jediný může vlastní vůlí ovládat dýchání a tvorbu i modulaci *zvuků. Jeho velký mozek mu usnadňuje řeč, zacházení s ohněm a výrobu nástrojů.$4. Člověk je také jediným primátem s vystupujícími prsy, prodlouženým přirozením a polštářkovanou zadnicí. Pohlavní styk koná převážně tváří v tvář a během roku nedochází k sezonnímu omezení v páření.$Nejlepším *vysvětlením těchto hominidních anomálií od hominoidní normy je podle mého *názoru hypotéza, kterou od roku 1960 prosazují Alister Hardy, Carl Sauer a Elaine Morganová. Tito autoři soudí, že v *pliocénu, tedy po miocenním rozšíření opic *Starého světa a ještě před začátkem ledových dob (*pleistocénem), vedli naši předkové polovodní život u pobřeží Indického oceánu. Brodění vodou by pak vysvětlovalo náš vzpřímený postoj, plaváním jsme získali lysou a polštářovanou kůži a potápění vedlo k bradykardii a kontrolovanému dýchání. Vystupující prsy samic umožňovaly mláďatům přidržet se při kojení ve vodě své matky, která neměla srst. Prodloužené *genitálie bránily vnikání vody a kalu do oblasti krčku a dělohy. Polštářovaná zadnice usnadňovala sezení na kamenitých plážích. Čelní *kopulace je u mořských savců typickým jevem. Tato skutečnost přesvědčivě navozuje představu o tělesné přeměně našich předků od pobřežních nebo jezerních, ometáků‘ (scavengers) v poklidném pliocénu k stepním lovcům pluviálních období pleistocénu.$Stěží lze tvrdit, že lidská prehistorie začala během dlouhého a bohatě zalesněného *miocénu jen proto, že do této doby žádní hominidé neexistovali. Našimi předky byli patrně dryopitékové a můžeme je považovat za chlupaté, čtyřnohé a býložravé stromové živočichy. Pokud se nemýlím v názoru, že vodní prostředí a *zvyky vedly k oddělení hominidů od *pongidů, pak bychom mohli právem hovořit o tomto období lidské prehistorie jako o prehistorii vrcholné. Po těchto lidských bytostech, jejichž aktivní existenci předpokládáme, nezůstaly žádné stopy – ani kosterní, ani ve formě výrobků. Můžeme se pouze domnívat, že se podobaly svým *fosilním příbuzným ze Starého světa – ramapitékům a oreopitékům.$V pleistocénu se však lidské pozůstatky začínají objevovat stejně jako výrobky. Ve svrchním pleistocénu začíná výtvarná činnost – například krášlení zemřelých, jeskynní malby. I když není pleistocén ještě onou historickou epochou jako pozdější *holocén, není zároveň tak zcela beze stop jako předchozí pliocén. Ve snaze zdůraznit přechodný význam pleistocénu pro lidský vývoj, můžeme ho nazvat protohistorickou epochou. Bylo to období, kdy člověk zanechal po sobě alespoň známky existence. Člověk středního pleistocénu se stal masožravcem a *kanibalem. O masožravosti svědčí četné rýhy po kamenných nástrojích na zvířecích kostech. Důkazem kanibalismu jsou zvětšená foramina magna na lebkách druhu *Homo erectus.$Se vznikem *zemědělství začaly lidské oběti a ujal se zvyk pochovávat živé sluhy zemřelých vládců ve společném *hrobě. Posvátné oběti byly usmrcovány dušením, rdoušením, utopením; byly také řezány na kousky nebo páleny. Důvodem pro tuto zdánlivou krutost byl fakt, že během pleistocenních *zalednění zemřelo čas od času mnoho lidí na následky tektonických poruch. Zabíjení obětí v malém a za souhlasu celého *společenství pak sloužilo patrně k úplatě kohosi neznámého, který má moc zabránit horším neštěstím.$(…) Jeden z rozporů v chování, který jsem označil jako disociativní a který spočívá v rozdílu mezi náboženstvím (vyjádřeným v mýtu, který se projevuje v *rituálu) a vědou (vyjádřenou v technologii a prováděnou v inženýrství) se datuje nejméně od sumerských dob. Během posledních sta let narostl do propastných rozměrů. Pod vlivem uniformistické teorie se totiž vědecký obraz naší minulosti (jako prehistorické evoluce a historického *pokroku) stal neslučitelný s obrazem, jak ho podávají *mytologie všech kontinentů, které lidskou minulost dělí na dvě základní období. První období je relativně neměnný *Zlatý věk, následovaný obdobím druhým, plným změn, které můžeme nazvat Věkem zmatků. Toto období rušivých momentů lze ještě dělit na kratší časové úseky.$Na tuto rozporuplnou situaci odpovídám tím, že přijímám plně vědecký obraz historického vývoje nedávných tisíciletí, avšak pokud se týká *protohistorie, dávám přednost *mytické interpretaci. A to proto, že prehistorický gradualismus, na kterém se dnešní věda shoduje, je podle mého názoru založen na vědomém ignorování minulých katastrof a na odmítání strachu z možných budoucích katastrof. (Před ,Darwinovým stoletím‘ byli, myslím, vědci lépe připraveni přijmout myšlenku minulých katastrof, neboť takové události byly vyváženy náboženskými útěchami, posléze vědou tak zeslabenými, že se dnes již míjejí účinkem.) Mám podezření, že zůstaneme intelektuálně disociovanými dotud, dokud nebudeme opět schopni spojit myšlení mytické s myšlením vědeckým.$Abych se však vrátil zpět k mytickému popisu naší minulosti. Většina mytických tradic světa popisuje původní rajské období, které zahrnuje tyto podmínky:$1. Na nebeském zenitu neustále bylo obrovité a zdánlivě nehybné svítící těleso nazývané ,kosmické vejce‘ nebo ,noční slunce‘, které bylo středem všeobecného obdivu, ale které následkem pohromy zmizelo. (Vědecky řečeno by to znamenalo, že naše sluneční soustava zahrnovala dvě hvězdy, přičemž naše Země byla astrosynchronní družicí menší hvězdy, která zanikla jako explodující nova.)$2. Pozemské podnebí bylo jednotně vlhké a teplé, nebyla zima ani noc.$3. Rostlinstvo bylo bujné a jeho plody byly tak hojné, že bylo možné opatřit si potravu snadno a rychle.$4. Nerovnosti povrchu byly mírné a ojedinělé, hojně vyplněné mělkými vodami; hluboké a bouřlivé oceány neexistovaly.$5. Konflikty mezi jednotlivci a druhy byly vzácnou událostí a málokdy došlo k zranění; masožravci byli spíše mrchožrouty.$6. Sociální struktura lidstva byla matricentrická, otcovství bylo buďto neznámé, nebo nepodstatné. Takzvané „mužné“ *ctnosti útočnost a válečnictví byly zbytečné, zatímco „ženské“ ctnosti něžnost a poskytování útěchy a ochrany byly tak běžné, že byly považovány za samozřejmost.$7. Neexistovala smrt v našem pojetí; tradice nesmrtelnosti mohla sice vycházet z dlouhověkosti, ale pravděpodobnější je vysvětlení, že smrt nebyla něčím obávaným a byla považována za přirozenou součást života.$8. Toto období skončilo zničením, menšího slunce‘; vědecky řečeno, Země byla katapultována z oblasti, které dnes říkáme Jupiterovy planety, do nové oběžné dráhy, bližší Slunci. Zároveň získala sklon rotační osy a takový způsob otáčení, že vznikly denní a sezonní cykly.$9. Vesmír a obyvatelé Země byli čas od času podrobeni různým změnám: povodním, požárům, otřesům, mrazům, bombardování a výbuchům doprovázeným velkými ztrátami na životech lidí i zvířat. Důsledkem novy, která posunula orbitu Země, došlo také k posunu drah ostatních planet: dříve než se ustálily na dnešních drahách, přibližovaly se do vzájemné těsné blízkosti, což mělo ničivé následky.$Ztrátou svého pliocenního ráje byli naši předkové tak vystrašení a zmatení, že se vzdálili nejen okolní *přírodě, ale také své vnitřní přirozenosti, kterou považovali nyní za hrozbu. Jedním z výsledků tohoto procesu byl protichůdný pocit dvojznačnosti – zároveň chtít i odmítat tutéž věc, přičemž si jedinec tohoto vnitřního boje není vědom. Naši předkové pociťovali nostalgii nad ztraceným rájem a snažili se situaci zvládnout tím, že přinášeli neštěstí vnějšímu světu. Jejich myšlenky byly někdy přísně rajské (například vidina nebeského života po smrti), někdy se chovali vysloveně katastroficky (například v nespoutané válce, která nakonec zničila *Kartágo). Většinou však byly kulturní novinky dvojtvářné jako *Janus, čímž zčásti obnovovaly ztracený ráj a zčásti zároveň potvrzovaly ničivé pochody, které tento řád ukončily.$Příklady takových dvojsečných *inovací lze spatřovat v řadě lidských činností. Ovládnutí ohně během *paleolitu vrátilo teplo pliocenního svítícího tělesa, avšak za cenu spálení stromů, někdy dokonce obydlí a lidí. *Domestikace rostlin i živočichů v *neolitu znovu nastolila původní souvládu druhů, ale spíše prostřednictvím vykořisťování než *rovnosti. *Urbanizace v *době bronzové vrátila ztracený planetární řád, ale za cenu stále nepřirozenějšího prostředí pro život člověka. A *imperialismus *doby železné – jehož účelem bylo vytvořit *univerzální řád připomínající původní vesmír – využíval krutého *násilí.$Katastrofické *paradigma není nové. Hlásili se k němu v 19. století Georges *Cuvier a Ignatius Donnelly. Ve 20. století to byli Claude Schaeffer a Immanuel Velikovsky. Přestože většina současných vědců toto vysvětlení popírá nebo přezírá, samo o sobě, podle mého názoru, mnohem lépe objasňuje právě nejzáhadnější historické jevy.“$Není sporu o tom, že katastrofy způsobené přírodou a člověkem existovaly a existují, dokonce byly v geologické minulosti Země obrovité katastrofy, které podstatně změnily její tvářnost i podnebí a tvrdě zasáhly do života jejích tehdejších obyvatel. Později na sebe a na své okolí zhoubně působil a působí člověk. V době lidské prehistorie a historie docházelo však pouze k místně omezeným katastrofám, které v žádném případě nemohly zničit celé civilizace a ovlivnit tak běh dějin. Tento výklad je oprávněný, protože je nesprávné tvrzení některých zastánců katastrofismu, že katastrofické události a jejich následky zanechávají málo stop, které jsou navíc jen obtížně odhalitelné. Naopak: katastrofy vytvářejí v geologických útvarech a v archeologických pramenech výraznější stopy než kterékoli jiné procesy a dají se proto dobře rozpoznat. Geologové nicméně nevylučují katastrofy. A totéž stanovisko zastávají archeologové. Dokonce musíme přiznat, přestože to bude znít cynicky, že archeologové mají katastrofy docela rádi: mnohem víc toho totiž naleznou na sídlišti, které například zničila sopka a všechno uzavřela pod nánosy popela, ve *vesnici, kterou zatopila řeka, na lodi, která se potopila s veškerým nákladem za prudké bouře, než ve vesnici, kterou její obyvatelé spořádaně opustili s celým majetkem, třeba z toho důvodu, že pole přestala poskytovat dostatečnou úrodu. (Kdo nevěří, nechť se běží podívat například do *Pompejí.) Existuje proto dostatek pramenů, které opravňují konstatování, že posledních čtyři a půl miliardy let zemské historie už dobře známe.$Geologové a astronomové mají o této době docela dobrou představu. Vědí, co se na Zemi i ve vesmíru dělo. Dovedou rozhodnout, co se udát mohlo a co ne, co se pravděpodobně stalo a co je nepravděpodobné. Dovedou také odhadnout, co se stát může a co by bylo pro nás překvapením. Takže víme, že v minulosti Země mnohokrát došlo k velkým záplavám. Pro tehdejší obyvatele to byly potopy – celosvětové. Zničili všechno, co tenkrát znali, celý jejich svět. Jejich svět totiž sahal za vrcholky nejbližších hor, které nikdy nepřekročili, nebo za moře, které nikdy nepřepluli. Takže místní povodeň znamenala v jejich řeči světovou potopu. I když šlo o rozsáhlejší nebo docela malou záplavu horské kotliny, říčního údolí nebo nížiny. Stejně tak docházelo k větrání a rozpadu skal i k horotvorným procesům, na některých místech moře stále více postupovalo do pevniny, na jiných místech vznikaly náplavy a usazeniny a pevnina se tu šířila do moře. To všechno se však dálo v průběhu staletí, tisíciletí nebo milionů let. Byly to lokální události, s lokálními důsledky. Nešlo o celosvětovou katastrofu, ale o pozvolné změny, kterým se rostliny i živočichové přizpůsobovali.$Kdežto katastrofisté jako důkazy obrovské přírodní katastrofy shledávají všechny geologické a geografické anomálie. Všechny přírodní události, které geologové, astronomové, geografové i biologové v historii světa objevili: střety vesmírných těles, horotvorné procesy, potopy, sopečnou činnost, střídání ledových a meziledových dob i vyhynutí některých živočišných druhů. Všechno to obvykle vztahují k jedinému časovému bodu – světové katastrofě. Dnes o těchto událostech víme, kdy a jak k nim docházelo. Stejně jako Měsíc, Merkur, Venuše a Mars, byla i Země odedávna místem dopadu kosmických těles. Na počátku geologické historie Země, to znamená před čtyřmi a půl miliardami let, dopadalo na Zemi dokonce stokrát až tisíckrát více meteoritů než dnes. Pochopitelně při těchto srážkách vznikaly na Zemi krátery. Jejich velikost byla úměrná velikosti, hmotnosti a rychlosti dopadajícího asteroidu či meteoritu a závisela i na místě dopadu. Některé krátery zničil dopad dalších meteoritů, některé nebyly dosud objeveny, poněvadž jsou vyhloubeny ve dně moří či oceánů nebo na obtížně přístupných místech. Samozřejmě tyto geologické změny ovlivnily i geografické a biologické podmínky, znamenaly vyhynutí některých druhů rostlin, a pak i zvířat, která tak ztratila potravu. K největší známé takové události patrně došlo na přelomu druhohor a třetihor, před šedesáti pěti miliony let. Tehdy pravděpodobně dopadl na Zemi obrovský meteorit o hmotnosti několika milionů tun.$Údaje katastrofistů o celosvětových katastrofách v pozdějších dobách jsou prokazatelně nepravdivé. Pokud se katastrofisté odvolávají na *mýty a *legendy, dopouštějí se nesprávné *generalizace. V mýtech jde totiž o zveličené a dramatické líčení místních událostí, z globálního geologického, geomorfologického, geografického a biologického hlediska nepodstatných. V dobách vzniku a vývoje člověka k žádné celosvětové katastrofě nedošlo. Přírodní ani umělé. Stejně chybné jsou totiž hypotézy a úvahy katastrofistů o možné mezihvězdné válce mimozemšťanů s pozemskou civilizací nebo o jaderné válce mezi pozemšťany. Při těchto úvahách se katastrofisté opírají o legendy a mýty zejména ze staré Indie. Například český stoupenec katastrofismu a archeoastronautismu (*hypotéza, archeoastronautická) Ludvík Souček (1926–1978), aby dodal závažnosti svým argumentům uvádí: „Mluví se doslova o stínech kdysi kvetoucích měst. Pro pamětníky atomových úderů proti Hirošimě a Nagasaki s jejich stíny bytostí, stromů i budov, proměněných výbuchem v prach a popel, je to výraz svrchovaně významuplný.“$Součkova úvaha má však podstatný nedostatek. Srovnává totiž reálnou skutečnost z Hirošimi a Nagasaki s nadsázkou, či spíše s básnickou metaforou ve staroindickém eposu. Je to stejná chyba, jako kdybychom *Picassovy obrazy srovnávali s obrazy v anatomickém atlasu a usuzovali podle nich na existenci lidských bytostí s krychlovou hlavou, jedním okem a dvěma nosy. Umění je a mělo by zůstat obrazem fantazie a fantazii dále rozvíjet. Tak, jak tomu bylo odnepaměti. Je to konečně doloženo mnoha příklady, kdy přesně známe reálnou skutečnost i její umělecký tvar. Uveďme si příklad také válečnický. Čínský básník Čang Sien popsal ve 14. století výstřel z děla, jehož byl sám svědkem, takto: „Černý drak snesl vejce velikosti tou. Vejce praská, drak se vznáší pryč za dunění hromu. Výbuch zazněl, a nebesa a země se otřásla, jakoby se zřítily hory a řeky.“ Čínský básník popsal ve své době velkou událost, výbuch malého dělostřeleckého granátu naplněného střelným prachem, velkými slovy. Stejnými, jaká dnes běžně používáme při popisu nejhroznější události, výbuchu atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki.$Takže paralela se netýká *analogie mezi granátem a atomovou bombou, ale vznikla tím, že v prvním případě jde o uměleckou nadsázku, ve druhém případě o pravdivý popis. Ludvík Souček hledá a nalézá i hmotné důkazy těchto obrovitých umělých katastrof. Považuje za ně ve škváru proměněné hlavní *město *chetitské říše *Chattuša, spečené *hradby pravěkých pevností v Irsku, zesklovatělé plochy žulových bloků incké pevnosti *Sacsahuamán v Peru. Kdybychom postupovali stejným způsobem jako Souček a další katastrofisté, byl by výčet podobných *lokalit málem nekonečný. Takové památníky objevují archeologové často. Jde totiž o pozůstatky ohořelých objektů, což bylo experimentálně prokázáno. Obloží-li se kamenné zdivo hradeb *pevnosti, města nebo *hradiště otýpkami chrastí a zapálí, může se částečně roztavit i kámen. Například zeď z *čediče proložená dřevěnými trámci doslova zesklovatí. Jsou to všechno známé věci, angličtí archeologové prováděli tyto experimenty už před více než půl stoletím. Stejně jako v případě archeoastronautické hypotézy jsme ani u katastrofických hypotéz neprobrali všechny příklady, které katastrofisté uvádějí. Vysvětlili jsme však chyby jejich metody a ukázali princip jejich odhalování. V podstatě jde u katastrofistů jen o různé variace na téma opřené o neexistující skutečnosti.$Katastrofické hypotézy stejně jako archeoastronautické hypotézy vycházejí z vykonstruovaných předpokladů odporujících skutečnosti. Při jejich dokazování používají katastrofičtí autoři nesprávné údaje a nekorektní metody. Docházejí proto často k nepravdivým a nesprávným závěrům. Na rozdíl od archeoastronautické teorie, která vychází z možné existence života mimo Zemi a počítá i do budoucna s rozšířením života na jiné planety, katastrofická teorie žádné rozumné východisko nemá. Navíc archeoastronautická teorie poskytuje člověku alespoň útěchu, naději, že bude-li nejhůř, přijdou znovu dobrotiví mimozemšťané a pomohou. Katastrofisté mohou nabídnout jen další katastrofy. Zatímco archeoastronautická teorie vzbudila obecný zájem o historické památky i o některé vědecké disciplíny, zejména o *historii, *archeologii, *antropologii, *geologii a geografii, knihy katastrofistů působí jako hrůzný horor, s negativními důsledky. I když to patrně nebylo a není úmyslem a záměrem katastrofistů, jsou jejich knihy plné zla. Popisují zlo, které se událo, počítají se zlem v člověku a v budoucnu mohou nabídnout jen nové zlo. Člověk je v jejich pojetí proti tomuto zlu bezmocný. Je pro ně hříčkou zlých sil v něm samém a je vydán na pospas všem zlým silám zvenčí. Všechny snahy katastrofistů dovést tyto hypotézy k optimističtějšímu závěru o potřebě udělat všechno, aby se katastrofy neopakovaly, vyznívají falešně, protože nepravda a zlo jsou v samé jejich podstatě. (Jaroslav Malina)