*vědomí sebe sama jako *ženy či jako *muže; koncept korespondující s důrazem na individualizaci v moderní *společnosti.$Genderová identita představuje součást osobní *identity *člověka. Jedná se o koncept rozvíjený v *psychologii a *sociologii v souvislosti s moderní společností, přičemž oba přístupy akcentují jeho odlišné stránky (vnitřní prožitek jedince versus zakotvení v sociálních strukturách).$Identita představuje pocit totožnosti jedince se sebou samým. Tento pocit se buduje v *ontogenetickém vývoji; klíčové období přichází v batolecím období (přibližně kolem tří let věku) a následně v *pubertě. V těchto fázích vývoje si dítě uvědomuje svoje jedinečné znaky prostřednictvím neshod s okolím (Erikson, 1975). *Konflikty slouží k ověřování hranic, které oddělují dítě jako samostatnou bytost od ostatních.$Uvědomování si své osobní výjimečnosti v porovnání s druhými lidmi, kteří jsou viděni jako svébytné a odlišné *osoby, je jednou z charakteristik identity. Druhou je pak kontinuita, která člověku dovoluje vnímat se jako stále tentýž, ačkoliv se v řadě oblastí proměňuje (Ricouer, 1994).$Genderová identita je považována za klíčovou část osobní identity. Ve společnostech, které jsou silně organizovány podle genderového principu, je pro identitu člověka určující, zda se vnímá jako žena či jako muž. U většiny osob odvisí genderová identita od jejich genitálně určeného *pohlaví (tj. prožívají se jako ženy, protože mají ženské vnější pohlavní orgány). V raných definicích se proto genderová identita chápala jako biologicky determinovaná a ztotožňovala se s pohlavní či sexuální identitou (Kessler, 1998).$Pro samotné vědomí sebe sama je však podstatnější, jak člověk vystupuje a je vnímán v interakcích s druhými. V pozdějších definicích, které jsou platné dodnes, se proto genderová identita vymezuje jako sociálně konstruovaná (tj. člověk se cítí jako žena, protože se chová jako žena a okolí na něj reaguje jako na ženu). Ačkoliv u velké části lidí i při tomto pojetí dochází ke shodě s jejich genitálním pohlavím, dovoluje toto pojetí uvažovat i případy lidí, u nichž existuje nesoulad mezi osobním prožíváním a pohlavím.$Psychologické teorie nabízejí různá výkladová schémata budování genderové identity. Nejdůležitějšími byly: a) psychoanalytické pojetí zdůrazňující úlohu *Oidipova a Elektřina komplexu (Sigmund *Freud), b) neopsychoanalytické pojetí využívající kulturní interpretace tradičních psychoanalytických konceptů, jako byla *kastrační úzkost či závist *penisu (Nancy Chodorowová, Jacques *Lacan), c) neobehavioristické pojetí akcentující sociální učení prostřednictvím odměn a trestů, případně nápodoby a identifikace (Bandura, 1986), d) kognitivně-psychologické pojetí předpokládající přirozenou lidskou potřebu vnímat řád v sociální realitě (Jean *Piaget), e) neokognitivně-psychologické pojetí kombinující principy sociálního učení s klasickými představami *kognitivní psychologie (Bem, 1993).$Mezi teoriemi genderové identity existuje polemika o stabilitě a vnitřní konzistentnosti identity. Dřívější přístupy předpokládaly, že genderová identita je monolitická, vyvíjí se lineárně a je relativně neměnná. Pozdější přístupy zdůrazňují mnohočetnost identit, které nese jeden člověk. Rozvíjí se koncept fluidní genderové identity či kolážovité identity. Společným jmenovatelem současných vymezení je aktualizace různých aspektů genderové identity konkrétního člověka v závislosti na jeho/jejím vnímání určité sociální situace. (Irena Smetáčková)