český autor historické prózy, dramatik i básník, profesor dějepisu. Narodil se v Hronově, pocházel ze starého selského rodu a vztah k rodnému kraji rozhodně ovlivnil Jiráskův zájem o lidové *tradice a o *historii. Ta se stala předmětem jeho studií na *Univerzitě Karlově v Praze; po jejím dokončení působil jako středoškolský profesor, nejprve v Litomyšli, pak v Praze. Za *první světové války podepsal Manifest českých spisovatelů z května 1917, v němž se spisovatelé přihlásili k boji českého národa za samostatnost. Do literatury vstoupil na počátku sedmdesátých let básněmi, ale záhy přešel k próze, v níž se tříbilo jeho vypravěčské umění. Schopností rozvíjet zajímavé náměty v barvitém, dramatickém a přitom srozumitelném vyprávění si získával oblibu čtenářů. Čerpal ze vzpomínek pamětníků a z historických pramenů. Prozaické dílo lze rozčlenit do tří vývojových úseků.$V prvním období psal kratší práce, převážně povídkové, ovlivněné romantikou Waltra Scotta (//Skaláci//, 1875; //Povídky z hor//, 1878; //Na dvoře vévodském//, 1881; //Sousedé//, 1884; //Poklad//, 1885). V tomto období vznikla i //Filosofská historie// (zařazena do cyklu //Maloměstské historie//, 1890), svěží povídka přibližující dobový kolorit revolučního roku 1848 v Litomyšli. V druhém období Jirásek pokračuje v povídkových pracích, zároveň tvoří vlastní metodu historického románu, který podává obraz národních dějin prostřednictvím *typizace společenských sil (//V cizích službách//, 1886; //Psohlavci//, 1886; //Skály//, 1887; //Maryla//, 1887; //Zemanka//, 1887; //Z Čech až na konec světa//, 1890; //Staré pověsti české//, 1894). Postupně dozrává Jiráskova koncepce českých dějin, která vidí zdroj síly, odolnosti a vytrvalosti v lidových vrstvách. V třetím období vznikaly rozsáhlé cyklické romány: Romány //Mezi proudy// (1887–1890), //Proti všem// (1894), //Bratrstvo// (1900–1909) a //Husitský král// (nedokončené dílo o Jiřím z Poděbrad) zobrazují dobu husitskou od společenských předpokladů *husitství přes revoluční boje až k fázi doznívání; působivost těchto „hrdinských“ románů není dána jen napínavým dramatem bojů, ale i dramatem lidských citů a vášní, které Jirásek v řadě případů mistrně vystihl v jejich komplikovanosti a jemných odstínech. Době národního obrození jsou zasvěceny dvě práce: pětidílná *kronika //F. L. Věk// (1888–1906), sledující působení buditelů v Praze, a v prostředí českého maloměsta, a čtyřdílná kronika //U nás// (1897–1903), která si všímá obrození na českém venkově v oblasti Hronovska. K pobělohorské době se Jirásek vrátil v románu //Temno// (1913–1915), který patří k vrcholům jeho díla. Součást rozsáhlého panoramatu české historie tvoří historické hry //Jan Žižka// (1903), //Jan Hus// (1911), //Jan Roháč// (1914). Druhou tematickou oblastí Jiráskovy dramatické tvorby jsou realistická vesnická *dramata //Vojnarka// (1891), //Otec// (1895) a //Samota// (1908). Nejzdařilejší a také nejhranější je romantická báchorka //Lucerna// (1905). Úctyhodné dílo Aloise Jiráska, které přináší nejen obraz, ale i koncepci našich dějin, je dovršením vlasteneckých snah českého národního obrození. (Jaroslav Malina)