označení bytosti nebo předmětu, případně označení určitého souboru, celku či skupiny bytostí. Jméno *osobu identifikuje ve skupině a zároveň poukazuje na její původ (místní, *příbuzenský, etnický, …), případně ji symbolicky spojuje s jinou nepříbuznou osobou (například *světcem), *zvířetem, jednáním. Původní domněnka o souvislosti jmen s náboženským charakterem „*primitivních společností“ se nepotvrdila; označování osob a skupin jmény vychází z neobyčejně složitých klasifikačních systémů. Pozorovatele udivovalo, že *přírodní národy mnohdy používají velký počet jmen identifikujících jednu a tutéž osobu.$Jméno se v těchto společnostech získává při nejedné příležitosti, například při *narození, *iniciaci, *sňatku nebo *smrti příbuzného, ale může se také ztratit, změnit, získat opakovaně. Například v tradiční čínské a korejské společnosti dostal *novorozenec po prvním, respektive třetím měsíci života často nelichotivé „dětské jméno“ („pes“, „kočka“, „prase“), které mělo odradit zlé duchy, pro dospělé jméno sloužily nejrůznější příručky s doporučenými znakovými kombinacemi. Podle složitého systému souvisejícího s prenatálními sny, datem narození, popřípadě *fyziognomií dítěte se stanovuje konečné jméno, které lze za nepříznivých okolností změnit. Také indiánští Tiwiové z Kanady uplatňují řadu jmen: každý jednotlivec jich má několik, musí být navzájem odlišná; kdykoliv se žena znovu provdá, musí všechny její děti dostat nová jména, smrt jedince s sebou přináší zákaz nejen jeho jména, ale i těch, která sám někomu dal. Nejznámější systémy jmen pocházejí od etnik, která vytvářejí totemické klasifikační soustavy (*totem). V tvorbě židovských jmen dlouho převládaly totemické tradice: //*Léa//, „kráva“, //*Ráchel//, „ovce“, … Mnohá jména vycházejí z *genealogie a sledují příslušná příbuzenská pravidla (*patrilinearita*matrilinearita), v Koreji se velmi často opakuje první slabika vlastního jména u sourozenců. Například *Arabové k jménu přidávali „syn toho a toho“, „otec toho a toho“. Podobně tomu bylo ve starověkém Řecku, kde však součástí jména bylo ještě označení *obce. Římské jméno se od dob *republiky skládalo ze tří částí: vlastní jméno //praenomen// bylo vyjádřeno jen iniciálou, //nomen gentile// (označovalo příslušnost k *rodu) a //cognomen// přezdívku konkrétní *rodiny (například jméno //Cicero// bylo odvozeno od slova //cicer//, „hrách“ a jeho vznik se vysvětluje tak, že jeden z původních představitelů rodiny byl nápadný tím, že jeho pleť byla postižena vřídky či bradavicemi). Přezdívka byla původně pouze součástí jména *patricijů, ale později ji používali všichni *občané (za *císařství jich mohl mít jedinec i několik). Jména prvních *křesťanů se vztahovala k *liturgii.$V //*Mezopotámii// panovala jednojmennost, v úředních dokumentech a někdy také v dopisech se udávalo rovněž otcovo jméno nebo povolání, aby nemohlo dojít k záměně dvou osob se stejným jménem. Jména sumerského a akkadského antropoonomastikonu lze dělit na jednočlenná a vícečlenná. K jednočlenným patří například různá přízviska, poměrně frekventovaná jsou přízviska ze světa zvířat: například akkadsky //šélebum//, „liška“, sumersky //mašda//, akkadsky //chuzálum//, „gazela“, sumersky //pirigkura//, „tygr z hor“, akkadsky //arnabum//, „zajíc“ apod. K původním přízviskům patřila také jména označující nějakou tělesnou zvláštnost nebo abnormalitu: akkadsky //gašrum//, „silák“, //uznánum//, „mající velké uši“ apod. Největší část repertoáru osobních jmen je tvořena vícečlennými jmény, která obsahují jméno některého *božstva (tzv. teoforní jména), například akkadsky //šú-Ištar//, „ten, jenž náleží bohyni Ištaře“, //úpi-ilum//, „zjevil se bůh“. Vícečlenná osobní jména byla často zkracována vypuštěním některého členu, například //Sín-acham-iddinam//, „Sín mi dal bratra“ na //Sín-iddinam// nebo //adallal-Ištar//, „chci chválit *Ištaru“ na //adallal.// Užití zdrobnělých podob osobních jmen v akkadském repertoáru osobních jmen mimo rodinný nebo přátelský okruh je bohatě dokumentováno v úředních záznamech, zápisech o prodeji nemovitostí, služebníků apod., ale také v královské korespondenci. K dispozici jsou také doklady paralelního užívání plné i zkrácené podoby vícečlenného jména stejnou osobou: //šalim-pálich-Šamaš//, „zdráv je ten, jenž uctívá Šamaše“ a //šalim-pálich-šu//, „zdráv je ten, jenž jej uctívá“ a také užívání plných a zdrobnělých podob jednou osobou: //Šamaš-mušézib //„(bůh slunce) Šamaš (jej) nechal vyjít“ a //Šamšija//, „slunéčko“. Kromě jmen obsahujících božské jméno byla také v užívání jména vztahující se ke konkrétním událostem, které například postihly rodinu, do které se dítě narodilo. Takovou událostí mohlo být zničení nebo vyplenění *města odkud rodiče potomka pocházeli: //šumrus-álí//, „ustarané je mé město“. Naopak radostnou a významnou událostí, která se promítla do jména pojmenovávané osoby, mohlo být úspěšné vyřešení právního sporu, které bylo patrně vyjádřeno jménem: //úta-míšaram//, „nalezl jsem spravedlnost“. Ztrátu předcházejícího potomka reflektovala jména: //ali-achátí//, „kde je moje sestra“, //ali-achí//, „kde je můj bratr“. Repertoár osobních jmen byl v Mezopotámii velmi rozsáhlý nejen počtem unikátních jmen, ale i různorodostí pojmenovávacích typů, v jednom období čítalo množství užívaných jmen až několik tisíc.$V //evropském středověku// se hlavním jménem stalo jméno získané při *křtu. *Římskokatolická církev požadovala, aby se dítěti při křtu dalo jméno světce nebo jméno vyskytující se ve //*Starém zákoně// nebo jméno anděla či křesťanské události (například francouzské jméno //Noël//). Někdy se ke křestnímu jménu připojilo jméno otce – například v irské a britské tradici //(Fitz Gerald, Mac Intosh, O’Brien, John son)//, někdy také jméno obce nebo místa, odkud člověk pocházel (například Jan Jakoubek ze Stříbra). Přezdívky či patronyma (jména po otcích) se staly v Evropě dědičnými: tento jev lze pozorovat od 10. století, ve 14. století již byla dědičnost jména obecná a od 16. století se tento *zvyk přenesl do církevních *matrik a později do civilního práva evropských *států.$Důležitou roli hraje jméno v //čínské kulturní oblasti//. 1) V následujícím výkladu bude řeč toliko o jménech, která mají, nebo si dávají *Chanové, tj. příslušníci nejpočetnější složky čínské populace, čítající zhruba 94 % z přibližně 1,314 milardy všeho obyvatelstva Čínské lidové republiky (ČLR). 2) Vysvětlení základních termínů// sing// a// ming//. – V pojmenování Chanů stojí vždy na první pozici //jméno rodové// -// sing//, které může být tvořeno jedním slovem (znakem), například Čang, Li, Wang apod., případně maximálně dvěma slovy (znaky), například Ou-jang, S’-ma, Tuan-mu apod. Za tímto //sing// na druhé pozici následuje jednoslovní, případně maximálně dvouslovní //jméno osobní// -// ming//. Tato terminologie odpovídá zhruba našim pojmům //příjmení// (anglicky: //surname//), tj. rodové jméno po rodičích, a// jméno// (anglicky: //given name//), tj. jméno osobní, respektive rodné či „křestní“ (protože u křesťanské populace udělované při křtu). Jejich pořadí u nás bývá však zpravidla opačné – nejdříve osobní jméno a pak jméno rodové či příjmení (například Bedřich Smetana). (U *Japonců*Maďarů kupříkladu je postup shodný s čínským, srov. Nakano Miyoko, Yuyama Akira, nebo Ligeti Lajos, Uray Géza atd.) 3) Vedle těchto dvou základních kategorií jmen existuje ještě celá řada dalších jmen, jejich modifikací a speciálního určení či užití. Tak například v privátním rodinném úzu je to //žu-ming// („kojenecké [doslovně „mléčné“] jméno“) pro batole či //siao-ming// („malé jméno“) pro dítě předškolního věku. Dále// c’// (tzv. „literátské jméno“), udělované zpravidla při dosažení dospělosti);// chao// (umělecké jméno); pseudonymy //(chua-ming, ťia-ming, ni-ming, pi-ming)//; přezdívky //(waj-chao, čchuo-chao, chun-ming)//; tabuizované – doslova „zapovězené“ jméno (//ťin-ťi//; jméno použité v pojmenování *císaře, které nemohlo být po dobu jeho života použito pro jiné osoby), a konečně u zesnulých císařů ještě// miao-chao //(„chrámové jméno“) a// š’// („posmrtný titul“).$//Pohled do historie:// Biografické slovníky typu „Who’s Who“ mají v Číně dlouhou tradici a první práce tohoto druhu sahají až do dob dynastie *Ming (1368–1644). Jsou to jednak obecné životopisné slovníky významných osobností od dob nejstarších až do nejposlednější doby, jednak různé specializované slovníky osobností podle jejich profesí (spisovatelé, umělci atd.), případně uvádějící jména významných osobností za jednotlivých *dynastií, či v jednotlivých teritoriích (lokální celebrity) apod.$Z 20. století je standardním čínským biografickým dílem Cang Li-cheův// Čung-kuo žen-ming ta cch’-tien// (Velký čínský biografický slovník) z roku 1921, který vyšel v několika vydáních a reprintech (poslední z roku 1981). Toto 1807 stran čítající dílo plus desítky stran dodatků a oprav k němu obsahuje více než 40 000 jmen významných osobností z celých čínských dějin. Každá z nich je uvedena svým rodovým jménem, kterých tento slovník zná něco přes 1 550, a její stručnou biografií. K nejčastěji se vyskytujícím slovům (znakům) ve funkci rodového jména v různých znakových a tím i fonetických a významových podobách patří například Čchi, I, Jü, Jüan, Li, Si, Š’, Ťi, Wej, Wu ad. Naproti tomu k nejméně frekventovaným znakovým podobám rodových jmen patří například A, En, Fa, Cha a další.$Druhé vydání Iľji Michajloviče Ošanina Rusko-čínského slovníku (//Kitajsko-russkij slovar’//, Moskva 1955) vyjmenovává 894 rodových jmen, ze kterých je 860 jednoslovných a 34 dvouslovných. To však ještě nic nevypovídá o konkrétních počtech nositelů těchto rodových jmen. K vůbec nejfrekventovanějším rodovým jménům patří Li („Švestka“), Wang („Král“), Čang („Napínat luk“), tvořící mezi všemi čínskými rodovými jmény 7 až 8 %, což v absolutních číslech představuje jména 70 až 80 milionů obyvatel ČLR.$Většina čínských rodových jmen je velmi dávného původu a souvisí se jmény starých *klanů //(š’-cu)//, rodů //(cung-cu)// či *velkorodin //(ťia-cu)//. Jsouce psána čínskými znaky, mají tato jména, či aspoň měla, i jistý konkrétní význam, dnes ovšem místy již těžko rozpoznatelný a vysvětlitelný.$//Postup při dávání osobních jmen:// Zatímco s rodovým jménem //(sing)// přichází *člověk narozením na *svět, neboť je dědí po rodičích a předcích a je tudíž dáno každému jednotlivci předem, osobní jméno //(ming)// je pro každého jedince vymýšleno a vytvářeno buďto ještě před narozením, či //ad hoc// po narození. A protože slovní materiál, který je k tomu účelu k dispozici, poskytuje nevyčerpatelné bohatství existující čínské slovní zásoby, je i možnost tvorby osobních jmen prakticky neomezená.$V Číně se osobní jména vytvářejí a zároveň dávají souběžně s příchodem jedince na svět a jejich podoba se zpravidla řídí momentální situací, okolnostmi, *invencí či přáním rodičů apod. Jméno dítěti obvykle vybírá otec, dědeček, strýc (otcův bratr) apod. Někdy se při výběru jména zvažuje *horoskop, nějaká blahověstná či naopak zlověstná znamení, aktuální událost v rodině, okolí či v *zemi, nebo se jím chce prostě vyjádřit nějaké přání pro budoucnost dítěte (srov. latinské// nomen-omen//, „jméno-předzvěst“). Volba jména není nijak ovlivňována gramatickými zřeteli či pravidly čínské slovotvorby, a přihlíží se při ní nanejvýš k významové stránce věci a někdy i k fonetické libozvučnosti. Rozhodnutí o použití jednoslovného či dvouslovného osobního jména je zcela ponecháno na svobodné vůli každého rodiče, tvůrce osobního jména dítěte.$//Příklady výběru a dávání osobních jmen:// U jednoslovných osobních jmen se zpravidla zvažuje použití vhodného chlapeckého, případně dívčího jména. U chlapců se volí slovo s významem jako síla, odhodlanost, pracovitost apod., u dívek zase půvab, květina, vůně apod. Prostí venkované se někdy omezí pouze na vyjádření číselného pořadí přírůstku do rodiny (Čang I, „Čang První“, Čang Er, „Čang Druhý“ atd.).$U dvouslovných osobních jmen se může uplatnit některá z níže uvedených kombinací:$a) Jednoduchá juxtapozice dvou samostatných morfémů. Například Chuej-jen (chuej, „moudrost, inteligence“ + jen, „divoká husa“), v překladu asi „Moudrost [šířící se jako let] divokých hus“.$b) Spojení předmětu s tranzitivním slovesem. Například Ťi-cu (ťi, „pokračovat“ + cu, „předkové“), v překladu asi „Pokračovat [v díle] předků“.$c) Vyjmutí části z původně delšího větného celku. Například Jung-tao (jung, „stále, pořád“ + tao, „cesta“, stažením z jung [-jüan cou čeng-čchüe-ti] tao [-lu) = „Kráčet stále správnou cestou“.$d) Narážka na nějakou historickou událost či postavu, její vlastnosti s přáním jejich převzetí či napodobení apod. Například Šao-liang (šao, „předávat, pokračovat v …“ + liang, „dobrý, skvělý“) v připomínce čestnosti starověkého Wang Lianga – „Převzít Liangovy [dobré vlastnosti]“.$//Vysvětlivka:// Wang Liang byl vozatajem ťinského šlechtice Čao Ťiena z doby *Válčících států (480–222 př. n. l.) a proslul obratností a čestností. Filozof *Mencius (372–288 př. n. l.) o něm má následující příběh:$„Dříve šlechtic Čao Ťien ustanovil jistého Wang Lianga vozatajem svého oblíbence Si [lovce ptáků], ale ten za celý den neulovil ani jednoho ptáka. Si o tom podal Čao Ťienovi zprávu, řka: ,Liang je nejhorší vozataj na celém světě.‘ Kdosi to Wang Liangovi řekl a ten pravil: ,Prosím, abych směl řízení vozu zkusit ještě jednou.‘ Na naléhání mu to bylo dovoleno.$A kteréhosi jitra ulovili ptáků deset. Tehdy Si svému pánu ohlásil, že Wang je nejlepším vozatajem na světě. Čao Ťien pravil: ,Zařídím, aby ti pokaždé řídil vůz.‘ Když to sdělil Wangovi, ten nabídku odmítl se slovy: ,Řídil jsem jeho vůz, přísně dodržuje pravidla řízení, a on za celý den neulovil ani jednoho ptáka. Tentokrát jsem mu řídil vůz schválně nedbale, a on za jedno jitro chytil ptáků deset … Nejsem zvyklý vést vůz podlému člověku. Prosím o uvolnění z úřadu.‘$Tak velice bylo vozatajovi stydno sklonit se před vůlí lučištníka. I když, kdyby se byl před ním sklonil, byli by ulovili ptáků a zvěře dostatek k tomu, aby z nich navršili celou hromadu, ale on tak neučinil. ,Za co by asi stálo moje chování,‘ pravil, ,kdybych se vzdal svých zásad a následoval takového prince? Neděláte dobře. Člověk, který se jednou pokřivil, nebude schopen činit jiné rovnými‘“ (//Meng-c’//, Kniha III, část 2, kap. 1, odstavce 4 a 5).$Při překládání čínských rodových jmen do *češtiny s tím nejsou u nás v podstatě žádné větší problémy, vždyť pro mnohá z nich máme v naší mateřštině stejné či podobné ekvivalenty mezi našimi příjmeními. Například C’ (Dítě), Cchao (Tráva), Cuo (Levý), Čen (Jehla), Čchiang (Silný), Feng (Vítr), Chan (Studený, Zima), Chej (Černý), Chua (Květina), Chung (Červený), Ja (Zub), Jang (Topol), Jen (Vlaštovka), Jin (Stříbro), Jing (Hrdina), Jü (Ryba), Jüan (Zahrada), Jüe (Měsíc), Kao (Vysoký), Ku (Starý), Kuan (Úředník), Lan (Modrý), Lang (Vlk), Lie (Lovec), Liou (Vrba), Lü (Zelený), Ma (Kůň), Maj (Pšenice), Mao (Kočka), Mao (Vlas, Chlup), Paj (Bílý), Pchi (Kůže), Pu (Plátno), Siao (Malý), Sin (Nový), Siung (Hrdina), Sun (Vnuk), Sung (Borovice), Süe (Student), Šan (Hora), Šang (Kupec), Šen (Duch), Tchang (Polévka), Tchie (Železo), Tchou (Hlava), Ti (Císař), Ting (Hřebík), Tou (Hrách), Ťin (Zlato), Ťiou (Devátý), Wa (Cihla), Weng (Stařec), Wu (Poledne), Žuo (Slabý) a mnohá další.$Mnohem větší problémy jsou s překládáním čínských jmen osobních, a to pro jejich složitou skladbu a často netušené či těžko dešifrovatelné významové *konotace (viz výše). Jak správně pochopit význam a pořídit odpovídající překlad takových osobních jmen, jako Ce-tung (ce, „jezero, vodní plocha; zářící, lesknoucí se“ + tung, „východ“) v *Mao Ce-tungově jménu, nebo Siao-pching (siao, „malý“ + pching, „mír“) ve jménu Teng Siao-pchingově? V praxi se proto autoři při překládání nejčastěji uchylují k jejich ponechání v původní podobě, pouze foneticky přepsané.$„Bolestí dobře známou sinologům, překladatelům i publicistům,“ praví Hana Třísková v recenzi na Vochalův //Čínsko-český, česko-čínský slovník// (Praha 2003), „je nakládání s čínskými vlastními jmény v českém textu. Tato problematika dosud zdaleka není uspokojivě dořešena (například Mao Ce-tung: bez Maa, nebo Maoa?) … Rozhodně přínosný je tedy Vochalův návrh na skloňování čínských osobních jmen v češtině (míněný především pro psané texty), který najdeme v příloze na samém konci slovníku. Byl konzultován s odbornicí v oboru onomastiky Miloslavou Knappovou. Pojednává se zde odděleně o jménech mužských a ženských. Sinologům i *Číňanům bude jistě sympatické tíhnutí k zachování původní tvářnosti ženských jmen (pokud možno neskloňovat, nepřechylovat, nepřehazovat pořadí složek) … Vochalův návrh představuje cenný odrazový můstek pro budoucí řešení“. – Ponecháváme zde tuto „filologickou lahůdku“ stranou, neboť její pojednání by si vyžadovalo, jak už ostatně i recenzentka naznačuje, mnohem rozsáhlejšího výkladu.$//Jména cizinců:// S příchodem evropských *misionářů do Číny v 17. století a později i ostatních cizinců až do současnosti, vyvstala potřeba dát jim v novém prostředí čínská jména. Dálo se tak nejčastěji pouhým fonetickým přepisem jejich původních jmen (například Morrison – Ma-li-sun, *Stalin – S’-ta-lin apod.), anebo vytvořením pro ně jmen nových, čínských. Tak italský *jezuita Matteo Ricci, zakladatel katolických *misií v Číně v 16. století, obdržel krásné čínské jméno Li Ma-tou (Li je za první slabiku Ricciho příjmení, Ma-tou = Matteo). Prezident Eisenhower se čínsky psal a vyslovoval Aj-sen-chao-wej-er atd.$Čeští studenti, studující počátkem 50. let minulého století na čínských *univerzitách, dostávali jména, jako Fu S’-tuan (No**vo**tná **Zden**ka), Š’ I-žuej (**S**pěvák **Jiří**), Teng-na (Vladislav **Dříne**k), Wu Che (**Vocha**la Jaromír), Wu Kchang-ni (D**vo**rská **Xeni**e) atd. Příkladem krásně vytvořeného (vlastně přeloženého) jména je čínské jméno české sinoložky Zlaty Černé – Wu Ťin (wu, „černý“, ťin, „zlato“). V padesátých letech minulého století v Číně vybral čínský lingvista Lü Šu-siang pro tehdejšího stážistu na pekingské univerzitě Josefa *Kolmaše „literátské jméno“ //Šao-liang//, odvodiv je z posledních dvou znaků [ma-š’: ma, „kůň“ + š’, „učenec“ –> „učenec na koni“] jeho čínského jména Kao [kao, „vysoký“]-ma-š’ – „Učenec na vysokém koni“.)$*Antropologie*sociologie zkoumá jména také v souvislosti s labellingem a stigmatizací. Například s nositeli známých slavných jmen jsou spojována určitá očekávání nebo takové jméno působí jako mobilitní kanál. Jmen, na nichž lpí zločin nebo skandál, se lidé často zbavují. Některá jména již pouhou svou symbolickou či zvukovou, estetickou stránkou podporují kariéru (herci, zpěváci, spisovatelé, ale i fotbalisté [zvláště brazilští] se přejmenovávají, vybírají si atraktivnější jména), někdy je naopak žádoucí zatajení jména kvůli anonymitě. Podobný účinek má používání pseudonymů: vyrůstá z potřeby projevit určité vlastnosti *osobnosti, jež může jméno evokovat. Tato potřeba bývá ještě výraznější v souvislosti s *členstvím v nějaké speciální skupině, eventuálně přijetím speciální role v takové skupině. Nová jména lidé získávají například vstupem do *mnišských řádů, ale i do některých gangů nebo part mládeže, kde má jméno charakter přezdívky. Někdy je používání určitého jména výsadní záležitostí omezeného okruhu osob, souvisí s ezoterickou kulturou, speciálním *rituálem, s *magií. Jméno tak překračuje nejen funkci *identifikace, ale i *symbolu.$Pojmenování je v každém případě známkou vzniku či přiznání svébytné a jedinečné entity. To platí i o pojmenování skupin, lokálních *komunit, *organizací, *institucí. V pojmenovávání věcí a přírodních úkazů je obsažen rys *personifikace. (Josef Kolmaš, Jaroslav Malina)