1. obecná tendence *kultury a *umění, která staví na *racionalismu a řádu a opírá se – obdobně jako *tradicionalismus – o osvědčené a zavedené tradiční modely a postupy;$2. evropský umělecký směr 17. až 18. století, který v oblasti výtvarného umění a v *architektuře a obecně ve slovanské kulturní oblasti přesahuje do 19. století. Myšlenkově vycházel z osvícenské představy *světa jako nadosobního objektivního řádu založeného na *rozumu, z *víry v racionalismus a výchovnou sílu vzdělání. Proti *subjektivismu *baroka a *rokoka oživil v umělecké tvorbě některé zásady antického umění, zejména formální a estetické kvality *řeckého umění, jež tehdy Johann Joachim *Winckelmann (1717–1768) označil za klasické (podnětně působily vykopávky v Herculaneu a *Pompejích). Klasicismus jako umělecký směr navazuje též na *ideály klasické *antiky, *renesance a jejího nejvlivnějšího směru *humanismu, a tím se staví proti základním tendencím a směrům prosazujícím se v barokním umění; s barokním uměním jej ovšem spojuje úsilí o monumentalitu. Od poloviny 18. století, kdy baroko dospívá do své závěrečné, manýristické fáze (rokoko), přejímá vývojovou iniciativu a mění se v kulturní a umělecký sloh. Klasicismus napodobuje antické umění a řídí se přesnými normami a pravidly (normativní estetikou). Klasicistické umění napodobuje *přírodu a současně ji rozumově koriguje (podle přírodních vzorů se vytvářejí normy a právě ty se napodobují). Příroda podle klasicistů je „rozumná“ a uměřená, spoutaná člověkem. Dokládají to zahrady a parky, které jsou oblíbeným prostředím klasicistické přírodní lyriky a námětem tvorby výtvarných umělců. Tento pohled na přírodu se projevuje v koncepci takzvaného francouzského parku, představující přírodu jako architektonicky řešený zahradní prostor.$Pevný řád prosazující se v klasicistickém umění odpovídá pevnému řádu dobové *společnosti – centralizovanému, *absolutistickému *feudalismu. Stejně jako byla rozčleněna společnost, byly i literární styly rozčleněny na vysoké a nízké. Jim odpovídala zpracovávaná témata: vysokým stylem se psaly *tragédie a ódy, nízkým stylem *komedie, bajky, satiry apod. Jednotlivé žánry a styly byly až dogmaticky definovány podle antických modelů. V architektuře byla asymetrie a hravost baroka nahrazena geometrií a pravoúhlými tvary, kopírovaly se antické *chrámy a *sochy, v *sochařství byl nejpoužívanějším materiálem bílý *mramor.$V *malířství je pro klasicismus typická čistota obrysů, vyvážená kompozice, reliéfová výstavba obrazového prostoru. V *literatuře klasicismus vyšel z renesančního obdivu k antice, dodržoval její principy, napodoboval ji, ale současně i rozvíjel a přetvářel.$Největšími představiteli literárního klasicismu byli ve Francii autoři tragédií Pierre Corneille (1606–1684) a Jean *Racine (1639–1699), autor komedií *Molière (1622–1673), básník Jean de Lafontaine (1621–1685), v Německu se k tomuto směru hlásili Johann Wolfgang *Goethe (1749–1832) a Friedrich Schiller (1759–1805). Vlivnými osobnostmi etapy osvícenského klasicismu byli v Německu zakladatel *klasické archeologie Johann Joachim Winckelmann (1717–1768), v Anglii filozof John *Locke (1632–1704), ve Francii filozof a spisovatel *Voltaire (1694–1778).$Klasicismus znovu ožívá kolem roku 1900 v neoklasicismu; ve francouzské kulturní oblasti se tato druhá fáze klasicismu nazývá *empír (kromě klasického tvarosloví a tematiky je empír ovlivněn i egyptizující módou plynoucí z výzkumů uskutečněných při napoleonské expedici do *Egypta). Klasicismus se prosadil ve všech druzích umění, tedy i v *hudbě, kde svého vrcholu dosáhl v dílech Josepha Haydna (1732–1809), Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), Ludwiga van Beethovena (1770–1827) aj.; z českých autorů vynikli zejména František Xaver Brixi (1732–1771) a Josef Mysliveček (1737–1781). (Jaroslav Malina)