český výtvarník, básník, dramatik, překladatel; účastník projektu *Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Jedna z nejpodnětnějších osobností českého i světového umění od 40. let 20. století. V roce 1953 byl uvězněn, v roce 1968 se stal představitelem Koordinačního výboru uměleckých svazů, v 70. letech byl koeditorem edice Petlice, signatářem *Charty 77. V letech 1953–1979 se takřka denně setkával s přáteli v kavárně Slávie u „Kolářova stolu“. Od roku 1980 žil a tvořil v Paříži, po roce 1989 i v Praze.$Kolářovo básnické dílo se úzce prolíná s výtvarným a obě vycházejí z podobného principu: v básních jej dovedl do nejzazších formálních důsledků, až k rozkladu „přirozené poezie“ do typogramů //(Básně ticha)// a ve výtvarné linii dospěl k *asamblážím a *kolážím, využívajícím jak útržků nejrůznějších druhů *písma, tak i obrazový slovník časopisů a především reprodukcí slavných výtvarných děl minulosti. První samostatnou výstavu dvanácti koláží uspořádal v pražském Mozarteu v roce 1937. V roce 1949 se poprvé pokusil o obrazovou interpretaci své básně. Poté experimentoval s různými formami koláže, tvořil například //raportáže// – kontrastující nebo paralelizující dvě nesouvisející zobrazené události. Dále rozvinul celý rejstřík opírající se o dadaistický princip a posléze i o informelní a konstruktivní tendence a o lettristické kreace soudobého umění na přelomu 50. a 60. let. Od té doby vyvinul řadu specifických metod: //roláž// – jedna nebo i několik reprodukcí se rozřeže na stejné proužky, které se, obvykle v pravidelném rytmu výškově posunuty, prostřídávají, vytvářejíce deformovaný útvar rezonující s dobovými kinetickými tendencemi; //chiasmáž// – informelní chaos útržků písma či barevných reprodukcí, nezřídka organizovaný do kontrastních geometrických útvarů nebo kombinovaný s jinými metodami; //muchláž //– ozvláštňuje původní obraz fixováním jeho deformované podoby vzniklé muchláním; aj. V roce 1941, za patronace Františka *Halase vyšla Kolářova první básnická sbírka //Křesťanský list//, shrnující tvorbu z let 1937–1939. V letech 1941–1944 napsal //Ódy a variace//, ovlivněn variacemi Richarda Weinera a v posledních dvou válečných letech vytvořil knihu prvních metamorfózních básní //Limb a jiné básně//. V roce 1949 napsal sbírku-deník //Očitý svědek// a pokusil se o první obrazové interpretace: //Křestní soud// podle své básně //A kamení začalo oživovat//. V letech 1950–1952 dokončil knihu //Prométheova játra// s deníky a prvními cykly dvojbytných básní; vrátil se ke kolážím, využívá analogií se svými dosavadními literárními postupy: konfrontáže, raportáže, příběhy, antianatomie, nalezené koláže. V roce 1954 začal pracovat na knize //Vršovický Ezop//. V letech 1956–1957 napsal knihy //Mistr Sun o básnickém umění// a //Nový Epiktet// a v letech 1958–1961 dramata //Chléb náš vezdejší// (uvedlo je vídeňské divadlo Theater Brett v roce 1986) a //Mor v Athénách//. V letech 1959–1961 se postupně rozchází s verbální *poezií. Napsal //Básně ticha// a vytvořil první verze vizuální evidentní poezie, první řady typoskriptů, cvokogramů, analfabetogramů, rébusů, otvorových, hloubkových, barevných, notových básní, básně erbovní, závěsné, žiletkové; asambláže a objekty. Zúčastnil se nebo uspořádal několik desítek kolektivních a samostatných výstav takřka po celém světě. Jedna z největších výstav //Příběhy Jiřího Koláře// se uskutečnila ve Veletržním paláci v Praze na přelomu let 1999 a 2000. (Jaroslav Malina)