morálně etické a státoprávní učení o uspořádání vztahů a zájmů jednotlivce, *společnosti a *státu, jež se stalo jedním z nejdůležitějších pilířů čínské *morálky a chování v nejširším smyslu; jsou v něm vzájemně propojeny filozofické, náboženské (pro myslitele čínského *starověku a *Konfucia však nebeský *bůh pozbývá svého náboženského charakteru a stává se *principem kosmického řádu, zárukou morálních *zákonů) a životanázorové aspekty. Konfucianismus se stal v Číně na celá dvě tisíciletí oficiální *ideologií, všeobecně přijímanou soustavou morálních a etických *kategorií a *hodnot, jakož i praktickou státovědou.$Základem konfuciánství je učení staročínského myslitele Kchung Čchioua (Konfucius, asi 551–497 př. n. l.). Kchungova osoba je obestřená *legendami, které měly zvyšovat jeho historický význam. Po chudobném dětství nastoupil prý ve svém rodném státečku Lu na Šantungském poloostrově úřednickou dráhu a vrcholu kariéry dosáhl roku 501 př. n. l., kdy se stal *ministrem veřejných prací a potom spravedlnosti. Intrikou však byl donucen vzdát se svého postavení a od roku 497 př. n. l. se po třináct let toulal po státech východní Číny a živil se poskytováním rad a doporučení místním vládcům. Ve světle moderní kritické *historie se však tato tradice jeví pouhou legendou. Konfucius byl patrně ve styku se vzbouřenci z nižší *šlechty proti různým větvím knížecího rodu, parcelujícím si stát. Snahou nižší šlechty bylo vytvořit *jednotný stát, na jehož řízení by se podíleli všichni podle zásluh, vzdělání a charakteru. Tyto myšlenky formulované Konfuciem se staly páteří byrokratického státu, jenž se začal v Číně tvořit během příštích staletí. Konfuciův postulát „řádu“ //(*li)// jako obdoba řádu vesmírného (*vesmír) má prolínat společnost a upravovat vztahy mezi lidmi. Podstatou Konfuciovy *etiky je „humanita“ //(*žen)// – mravní princip, který má určovat vztahy ve společnosti i v *rodině a který se zakládá na *úctě a *lásce k lidem starším a společensky výše postaveným (teorie //*wu lun// neboli „pěti vztahů“, totiž mezi mužem a ženou, otcem a synem, starším a mladším bratrem, pánem a *poddaným a mezi přáteli). Proti nevypočitatelné zvůli mocných Konfucius zdůrazňoval, aby lidé byli k sobě ohleduplní a zachovávali posvátný *kult předků. Hlásil se rovněž k starším názorům o magické síle panovníkovy „mystické ctnosti“ //(*te)//, jež sama je s to uspořádat *svět, učinit ho humánnějším, bez dovolávání se nadpřirozených příkazů. Pro Konfucia jsou „nebesa“ //(*tchien)// spíše *symbolem či ztělesněním světového morálního řádu než osobním bohem. Od jeho výrazně laické morálky a zdrženlivého postoje vůči tradičním ritům vede pak cesta k obecnému racionalismu *čínské filozofie a k odmítání náboženských nauk, nebo aspoň k zaujímání skeptického stanoviska k nim. Konfuciovy výroky byly po jeho smrti uspořádány jeho žáky do knihy //Hovorů// či //Rozprav// //(*Lun jü//).$Pro formování raného konfuciánství a jeho rozšíření měl velký význam filozof *Meng Kche (Mencius, Meng-c’, asi 372–289 př. n. l.), který vycházel z názoru o vrozené dobrotě. Mínil, že každý člověk je od přirozenosti dobrý a niterně rozeznává, co je správné a co špatné. Kritériem *mravnosti je podle Mencia shoda s nebeským řádem a rozkvět státu je úměrný výši jeho morálky. Menciovy myšlenky jsou obsaženy ve stejnojmenném díle// Meng-c’//, patřícím v Číně mezi nejčtenější, jehož prostřednictvím se také Evropa seznámila s Konfuciovou naukou. Význam Mencia v kontextu čínského filozofického myšlení tkví především v tom, že svým dílem dobyl Konfuciově nauce její dominantní postavení mezi ostatními školami a umožnil jí stát se státně uznávanou doktrínou.$Principy všeobecné lásky vnesl do konfuciánství filozof Mo Ti (*Mo-c’, Micius, asi 479–400 př. n. l.), jen o několik let mladší Konfuciův současník. Jeho názory byly reakcí na tehdejší nekončící *války mezi soupeřícími státy, na všeobecné *násilí a boj o moc.$Dalším významným Konfuciovým stoupencem byl *Sün-c’ (asi 298–238 př. n. l.), který hlásal, že *příroda je hmotná a že neexistuje ani bůh ani jiná nadpřirozená síla, která by mohla v přírodě rozhodovat. Proti Menciovi soudil, že člověk je od narození egoista a že morální zákony nevycházejí z *lidské přirozenosti. Sün-c’ův požadavek jednotné centralizované moci se stal základem školy legistů (//fa-ťia//, „znalci zákona“), jejímž předním reprezentantem byl filozof *Chan Fej (280–233 př. n. l.) (*legismus).$Původní konfucianismus byl posléze povýšen na ortodoxní učení a stal se nejen doktrínou státu, ale znalost konfuciánských klasiků také sloužila k výběru státních *úředníků. Mezi 3. a 8. stoletím proniklo do konfucianismu mnoho prvků jiných učení, především z *taoismu a *buddhismu, což doktrínu obohatilo o *mysticismus. Daleko vlivnější než původní konfucianismus byl pak na *Dálném východě *neokonfucianismus, zvláště *Ču Siho učení. (Josef Kolmaš, Jaroslav Malina)