*rituální *akt přijetí do *církve. V *křesťanství úkon obvykle řazený k *svátostem, v němž *symbol omytí vodou – ponořením //(immersiō)// nebo politím //(aspersiō)// naznačuje a zprostředkovává duchovní očištění. Omytí doprovází *formule, jež mluví o křtu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Někteří *křesťané křtí jako za prvotní církve jen na základě vědomé osobní *víry, u jiných (*katolíci) později uplatňován křest dětí brzy po *narození.$Příprava ke křtu zahrnuje v *křesťanských církvích výchovu a vzdělání ve víře, tzv. katechezi. V antickém křesťanství se lidé na křest připravovali poměrně dlouho, i několik let. Křtěni byli *biskupem, většinou o *Velikonocích. Křestní *kaple tzv. *baptisteria jsou proto jedním z hlavních kritérií pro určení katedrálních *kostelů. Během přípravy, popřípadě po křtu se někteří lidé museli zříci povolání považovaných z křesťanského pohledu za nečestná. To se týkalo *prostituce, výtvarné tvorby, protože se s vírou neslučovalo, aby jako křesťané nadále vytvářeli *sochy, tedy i *idoly pohanských *bohů. Rovněž vysocí *úředníci se soudcovskou pravomocí by nesměli po přijetí křtu udělovat *tresty smrti. Z tohoto důvodu křest oddalovali až na samý konec života a přijímali jej třeba až na smrtelném loži jako například *císař *Konstantinus Veliký. (Jaroslav Malina)