světové *monoteistické náboženství, blízké dvěma dalším monoteistickým náboženstvím – *judaismu a *islámu. S více než miliardou vyznavačů představuje nejrozšířenější *náboženství na světě; vzniklo v polovině 1. století ve východních provinciích *římské říše jako nové náboženství *otroků a utiskovaných. Zpočátku bylo považováno za jednu ze židovských *sekt, teprve koncem 1. století a začátkem 2. století se vyvinulo v samostatný směr, zbavilo se židovského kmenového partikularismu, získalo nadnárodní charakter, vytvořilo pevnou organizaci a stalo se politickým *hnutím. Postupně se rozšířilo do všech římských provincií (bylo však krutě pronásledováno), stávalo se náboženstvím vládnoucích skupin; roku 313 za *vlády *Konstantina Velikého (asi 272 nebo 273–337) bylo přijato za státní náboženství. Neprosadilo se ve východní a v severní Africe (potlačeno islámem) a ani vůči *buddhismu a *hinduismu v Indii. Svou *autonomii si zachovalo v malých enklávách v Asii (Barma, Čína, Filipíny, Indie, Japonsko aj.) a také v Africe (pomocí misionářské činnosti).$Podstata *křesťanského náboženství je redukována na *víru ve spasení skrze *Ježíše Krista, který svou mučednickou smrtí vykoupil *hříchy lidstva a vrátí se podruhé na zem, a na víru v *Poslední soud a *Boží království. Často docházelo k vnitřním *krizím a rozporům a křesťanství se v průběhu historie rozštěpilo do řady proudů. Největší rozkol byl způsoben rozdělením římské říše na *západořímskou a východořímskou říši (*byzantskou, roku 395), vznikla dvě náboženská centra – *Řím a *Konstantinopolis. K dalšímu štěpení došlo v roce 1054, kdy se od západního křesťanství oddělilo východní *pravoslaví. V 16. století vzniklo protikatolické hnutí, které vedlo ke zrodu třetí varianty křesťanství – *protestantismu. V rámci těchto náboženství existuje celá řada sekt i směrů (*abelité, *agonistikové, *amalrikáni, *beghardi aj.). Do *českých zemí proniklo křesťanství v 9. století (*bavorská misie, *byzantská misie). (František Čapka, Jaroslav Malina)