typ sochy stojícího nahého mladíka charakteristický pro archaické *řecké umění. S určitým zpožděním navazuje na typ stojící ženské sochy //*koré//, který je o něco starší.$Nejstarší sochy tohoto typu se objevují kolem roku 600 př. n. l. Jejich tvorba byla pro sochaře náročnější než v případě ženských soch. Vyžadovala již jisté znalosti *anatomie a systém rozvržení proporcí těchto námětů podle pomocné grafické sítě, odvozené z pozdního egyptského umění. To se později projevilo ve snahách umělců o vytvoření jednotného proporčního *kánonu (*Polykleitos v //Doryforovi//). Ve stylu a proporcích se od sebe liší také jednotlivé místní školy: dórští kúrové jsou mohutnější, členitější a expresivnější ve výrazu obličeje (//Kleobis a Bitón// z argejského okruhu, kolem 590 př. n. l.). Iónský okruh dával přednost štíhlým a splývavějším sochám a nezvýrazňoval příliš anatomii (doklady jsou poněkud mladší, například kúros z Mélu z doby kolem roku 550 př. n. l.). Attičtí kúrové jsou charakterizováni svou solidní *konstrukcí a zároveň i snahou o celkovou *harmonii (kúros z New Yorku, kolem roku 600 př. n. l). V průběhu 6. století př. n. l. sochaři zdokonalili svou technickou zručnost a pokročili ve znalosti anatomie. V iónském prostředí vznikly i první kolosální sochy (kúros ze Samu, torzo z Délu aj.). V pozdně archaickém období se sochy kúrů stavěly na *hroby zemřelých mladíků (kúros z Anavyssu, kolem roku 530 př. n. l.). Posledním z řady kúrů a zároveň prvním z řady klasických kontrapostových soch atletů je socha takzvaného //Krítiova eféba// (*Krítios) z athénské *Akropole (490–480 př. n. l.). Ukazuje, nakolik se tradiční typ kúra proměnil uvolněním a převedením námětu do reálných prostorových vztahů. Pro archaické řecké sochy a motivy kúrů zvlášť je typická soustředěnost, energie a *optimismus, které z nich vyzařují. Jsou specifikem vitality rané řecké kultury v jejích počátcích a v po nich nastávající strmé fázi vzestupného vývoje *řecké civilizace. (Marie Pardyová)