umělecký směr, který se projevil hlavně v *malířství a odvozeně v *literatuře a *architektuře. Vznikl v Paříži kolem roku 1910, v atmosféře dychtivosti po nových poznatcích. Mladí umělci netoužili tvořit díla hodná muzeí, vydali se tedy na cestu experimentu. O charakteru kubismu, jehož zakladateli byli španělský výtvarník Pablo *Picasso (1881–1973) a francouzský malíř, grafik a sochař Georges Braque (1882–1963), nelze soudit z jeho pojmenování (původně posměšného), kubisté rozhodně netvořili v krychlích. Odmítli všechny dosavadní malířské normy a představy, klasickou krásu a klasické proporce. Jejich *inspirací byl viditelný *svět, ale ten přetvářeli, rozkládali na elementární geometrické tvary, které v nových souvislostech kladli vedle sebe v plochách, rozbili iluzi prostoru (viz *perspektivismus), barvy omezili na šedou, černou, hnědou. Tato metoda se stala základem kubismu. Přibližně ve stejné době jako *dadaismus přišel kubismus též s metodou *koláže. Z českých výtvarných umělců se prosadili zejména Emil *Filla (1882–1953), Otakar Kubín-Coubine (1883–1969) a Bohumil Kubišta (1884–1918).$Literární kubismus vznikl ve Francii v návaznosti na malířský. Jeho hlavní představitel Guillaume Apollinaire (1880–1918) ve sbírce //Kaligramy// (1918) vytvořil básně-obrazy, v nichž se pomocí typografické úpravy pokusil „spojit a ztotožnit *poezii a malířství“. Ve své nejslavnější sbírce// Alkoholy// (1913) použil objevného řetězení a prolínání rozličných postřehů, připomínajícího koláže. Pro českou moderní poezii mělo mimořádný význam Apollinairovo „Pásmo“ (úvodní báseň sbírky //Alkoholy//), uvedené k nám ve vynikajícím překladu Karla *Čapka. Kubismus se zajímavě uplatnil v české architektuře, zejména v dílech Josefa Gočára (1880–1945) a Josefa Chochola (1880–1956). (Jaroslav Malina)