1. druh výtvarného umění (anglicky: //body art//), které využívá jako základní prostředek lidské tělo; je možné sem zařadit malbu na nahé lidské tělo, *piercing, *tetování aj. (viz *animality, *Ateliér tělového designu Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, *mutilace, *skarifikace);$2. označení pro společenský trend zdůrazňování (až zbožštění) významu lidského těla (krásy, *zdraví, výkonnosti) pro život *člověka, spojený v naší *společnosti většinou s následováním a napodobováním ideálních tělesných vzorů prezentovaných v tisku a *televizi za pomoci moderních prostředků úprav těla (například plastické chirurgie) a speciálních tělesných cvičení. Výraz kult těla je užíván v celé škále akcentů, od pozitivního zdůraznění zdravého *životního stylu a životosprávy až po negativní moralizující postoj vůči nežádoucím důsledkům nekritických a nepřirozených zásahů do lidského těla.$Kult těla v západní *civilizaci nenaplňuje povahu religionistického pojmu ve smyslu explicitního komplexu *symbolů vztažených k posvátnému, včetně *rituálů, formálních pravidel atd. (viz *kult), nýbrž kult (v některých aspektech) pouze vzdáleně připomíná. Blíže ke kultu snad měly *státem organizované tělesné aktivity a sport v nacistickém Německu (viz *antropologie, nacistická, *naturismus, německý). Dnešní kult těla má řadu podob a v některých z nich mu nelze upřít minimálně parareligiózní (či kvazireligiózní) povahu (například vztah fanoušků k mediálním hvězdám, reprezentujícím tělesné *ideály, viz *kult osobnosti). Řada náboženských kultů také začínala spontánními nereflektovanými projevy *religiozity a teprve později došlo k reflexi a formalizaci rituálů. Jiné, i když příbuzné téma představuje „tělo v kultu“; většina kultů v religionistickém slova smyslu zahrnuje nějaký tělesný prvek, ať už z hlediska věrouky (tělesné aspekty *bohů), povahy rituálů (Tělo Kristovo, *votivní předměty ve tvaru nemocné části těla) nebo specifických nároků na tělesnou stránku zastánců/věřících (*askeze, cvičení, *půst aj.). Tuto problematiku zde ponecháváme stranou (některé z jejích dílčích témat jsou zpracovány ve sborníku: Doležalová, Iva – Hamar, Eleonóra – Bělka, Luboš, //Náboženství a tělo//. Brno – Praha: Masarykova univerzita – Malvern, 2006).$Péče o vlastní tělo (viz též *grooming, *chování, komfortní) patří k základním a fyziologickým formám chování savců. Má zdravotní a sociální význam, stejně jako zkoumání a zájem o těla druhých (péče o mláďata, sexuální interakce, péče o nemocné a staré jedince, pozorování a interakce s rivaly aj.), zejména u *primátů. U člověka jsou společenské vlivy vždy spojeny s *kulturou, navzdory své biologické podstatě je tělo a zacházení s ním kulturně specifické, hovoříme o //tělesné kultuře//. V jejích základech je kulturně specifické chápání (*filozofie) vztahu těla a *duše, sahající od úplného *dualismu (viz též *albigenští, *Descartes, René, *filozofie mysli, *nirvána, *orfismus) po chápání holistické, celostní, snažící se o překonání dualismu (viz též *okasionalismus, *přirozenost, lidská, *tantrismus). Obraz vlastního těla (anglicky: //body image//) má u člověka vrozený podklad v podobě obrazu vlastního tělesného schématu, což je patrné z jevů známých jako fantomy – lidé, kteří ztratili končetinu, si ji mohou stále uvědomovat a cítit (fantomové bolesti) a ve snech vidět svoje tělo jako kompletní. U každého člověka je pak obraz těla dotvořen konfrontací vzhledu a funkcí vlastního těla s reakcemi okolí na něj a srovnáváním s tělesnými vzory předkládanými společností, což ovlivňuje způsob nakládání s tělem (výživa, práce a pohybové aktivity, *hygiena, odpočinek a relaxace, úpravy zevnějšku, zdobení a odívání aj., viz též *adjustace, *úpravy lidského těla, kulturní), způsob zobrazování a popisování lidského těla v *umění a při *komunikaci, vztah k nahému lidskému tělu (viz *nahota, *nudismus, *naturismus, *stud), vztah k mrtvému lidskému tělu (*antropologie smrti, *lov lebek, *mumie) a také možnosti a cíle zkoumání lidského těla (*antropologie, fyzická). Lidské tělo – některé jeho rozměry, tvar i subjektivní pocity – je pak do určité míry produktem kultury, je *artefaktem, podléhá společenským (ideologickým, technologickým) změnám.$Pro běžného člověka jsou kulturně specifické formy biologicky a transkulturně nestandardních způsobů nakládání s vlastním tělem (například vytrhávání vousů, uříznutí článku prstu, péče o tělo v soláriu, aplikace různých diet) vnímány jako přirozené, dokud člověk není konfrontován s odlišností. Tělesná kultura může být interpretována jako kult těla, pokud některé její projevy překročí únosnou míru. Tomu může napomoci reflexe jiné tělesné kultury, buď alternativní tělesnou kulturou téže společnosti, nebo s jinou společností či historickou dobou.$V moderní společnosti nemá kult těla explicitní ideologické pozadí (historicko-politické, etnické a náboženské), nakládání s tělem je opodstatněno/vysvětlováno esteticky a zdravotně, i když zmíněné vlivy mohou být implicitně přítomny (*tradice, *menšiny, cizí vlivy aj.). Kult těla představuje především (podvědomé?) následování idealizovaných tělesných vzorů, včetně vzorů chování, předkládaných v masových médiích. Hlavními aspekty kultu těla v dnešní době je důraz na mladistvý vzhled (kosmetika, facelifting), tělesnou hygienu a zdravý životní styl (bio-potraviny), pevnost a štíhlost těla (bodybuilding, kulturistika, fitcentra, diety), výkonnost a sebekontrolu (například „adrenalinové sporty“), to vše převážně v souvislosti s fenoménem volného času. Tento trend je podpořen jednak sociálními a ekonomickými změnami (ekonomika služeb, *informační společnost), jednak rozvojem příslušných technologií biomedicínského, kosmetického, oděvního, sportovního a zábavního průmyslu a s nimi spojených služeb, jejichž využívání tvoří důležitou složku aktivit volného času, a proto dnes i podstatnou oblast *ekonomiky. Na úrovni příjemců hrají však významnou roli i osobní kontakty a *socializace v dílčích *komunitách/*subkulturách („teeneageři“, gay a lesbická komunita, kulturisté, prostředí modelingu, prostředí fitcenter, sportovní kluby aj.), v nichž má kult těla vždy povahu poněkud odlišnou od běžné normy.$Ideály tělesné krásy má patrně každá společnost a většina jejích členů se jim snaží přiblížit. Problém kultu těla se týká povahy ideálu a způsobu nakládání s ním. Idealizovaná forma lidského těla z hlediska jeho *velikosti a proporcí může mít své biologické a zdravotní opodstatnění; v některých aspektech odráží normu ve smyslu biologické průměrnosti/modality našeho druhu, a odpovídá tedy zdravé nejfrekventovanější formě (zdravý vzhled, nepřítomnost extrémů), v jiných aspektech koresponduje s nároky *pohlavního výběru (dostatečně rozvinuté *sekundární pohlavní znaky: útlý pas u *žen, svalnaté tělo u *mužů aj.), přičemž ideálem jsou znaky viditelně převyšující průměr. V dnešní době se vzory (ideální postavy, obličeje, *vlasů atd.) utvářejí z mnohem rozsáhlejší základny osob (prakticky globální) než kdykoliv před tím a jsou navíc často vylepšovány pomocí počítačové grafiky. Odlišnost od reálných tvarů je proto mnohem výraznější než ve společnostech, v nichž platí přirozená lidská měřítka a jsou tak posunuty dále za rámec reálných možností každého člověka. Škála dnes mediálně předkládaných tělesných forem je příliš úzká (například nenechává prostor pro všechny zdravé konstituční *typy postavy) a tendenčnost zobrazovaných forem nesouvisí jen s ideálem krásy, nýbrž podléhá i čistě kulturním (arbitrárním) posunům (žije si svým vlastním životem). Například kritický postoj k *obezitě se v západní kultuře opodstatňuje nespornými zdravotními riziky a společenskými náklady s ní spojenými. Méně se však už mediálně akcentuje, že mírná nadváha (v rozmezí *BMI 25–30) nemusí být zdravotně nebezpečná, nebo může být dokonce i prospěšná, zejména u žen. Popularizací některých faktů tak může docházet k posunutí a tím zkreslení jejich významu. Kořeny společenské stigmatizace nadváhy jsou však kromě zkreslených zdravotních hledisek i jiné. Nadváha je vnímána jako projev ztráty kontroly nad vlastním tělem (obdobně jako v případě alkoholismu či jiné drogové závislosti nebo sexuální deviace). Obézní člověk je někdo, kdo se nekontroluje, a tím společnost ohrožuje. V některých arabských nebo černošských populacích je obézní žena považována za krásnou. Naopak vyhublost není v západních zemích vnímána tak negativně jako v zemích s nižší životní úrovní, protože běžně nebývá spojena s vážnými chorobami.$Nadsazené a posunuté vzory se distribuují členům společnosti masovými informačními médii a jejich množství a všudypřítomnost vytváří dojem reálného obrazu škály lidských forem, mezi které má pozorovatel patřit. Konfrontací vlastního těla s všudypřítomnými ideálními vzory vzniká nespokojenost s vlastním tělem, která nutí jedince k řešení. Za prezentovanými ideály následují reklamy na prostředky, jimiž lze (údajně) těchto vzorů dosáhnout. Závažnost dnešní společností propagovaného kultu těla dnešní společnosti proto není ani tak v jeho podstatě (ta je obdobná jako podstata tělesné kultury v tělesné *enkulturaci v jiných společnostech), jako spíše v technologické efektivitě prostředků tvorby vzorů a jejich distribuci a především v efektivním propojení s ekonomikou, které dovádí jinak přirozené jevy (snahu člověka být zdravý a silný, cítit se dobře, líbit se ostatním) někdy //ad absurdum//.$Mezi negativní důsledky dnešního kultu těla patří mimo jiné zvýšený výskyt mentální *anorexie a *bulimie u dívek a žen, nežádoucí důsledky užívání anabolických steroidů u mužů, psychické potíže mužů i žen, zejména v kritických obdobích života (význam vzhledu v *pubertě, ztráta výkonnosti v dospělosti), velké finanční prostředky investované do úprav a zkrášlování těla (plastická chirurgie, kosmetika, móda), nebývalý *individualismus a jeho sociální konsekvence, životní zaměření na prchavé a povrchní tělesné prožitky (globální zážitková turistika) a odklon od hlubších duchovních hodnot. V této souvislosti se užívá výrazu kult těla pro označení celého způsobu existence západní sekularizované společnosti, zbavené křesťanského duchovního rozměru; analogicky je užíváno označení „kult bohatství“ nebo „kult pracovního úspěchu“ ve smyslu „doba“ či „epocha“ nějakého gnozeologicky nepřehlédnutelného/vůdčího fenoménu, na který je tím zredukována. Dnešní *křesťanstvím ovlivněné filozofické myšlení (u nás například Tomáš Halík) vystupuje proti kultu těla jako degradaci člověka, zejména v jeho extrémních projevech. Naráží tím na samu podstatu současného kultu těla, jíž je právě komercializace těla (například komerční vystavování preparovaných lidských těl, *pornografie, lékařské manipulace s lidskými zárodky motivované ziskem aj.). Obdobně extrémní formy nakládání s lidským tělem však měly patrně všechny doby a kultury (ne-li extrémnější), moderní technologie však dnes umožňují jejich nesrovnatelně efektivnější rozšíření, všeobecnější dostupnost a větší publicitu. (Miroslav Králík)