1. plastický, mnohovýznamový, specificky lidský způsob činnosti individuí, fixovaný *normami, shromažďovaný, uchovávaný, utvářený a předávaný *společností na základě společenské praxe, především společenské výroby. Vytváří zvláštní umělý systém prostředků, který připouští značnou *svobodu volby a je spojen se *symbolizací. Konkrétně se projevuje ve výsledcích fyzické a duševní práce. Kultura je jednou ze základních kategorií společenských věd, mezi nimi *antropologie, *archeologie, *kulturologie;$2. souhrn duchovních a materiálních *hodnot vytvořených a vytvářených lidstvem v celé jeho *historii;$3. lidské *společenství, charakterizované společnou kulturou (příklad: *kultura s moravskou malovanou keramikou, *kultura, únětická, *kultura, védská);$4. označení toho, co je třeba pěstovat nebo co se pěstuje (příklad: kultura vína, kultura bavlníku, lesní kultura). (Jde o původní význam termínu, jak plyne i z jeho etymologie.);$5. *buňky, *tkáně nebo mikroorganismy pěstované v umělém prostředí pro výzkumné účely.$Pojem kultura má svůj etymologický původ v antickém *starověku; vznikl z latinského //colo, colere// a byl původně spojován s obděláváním zemědělské *půdy //(agri cultura)//. Novou dimenzi pojmu kultura odkryl římský filozof Marcus Tullius *Cicero (106–43 př. n. l.), když v //Tusculanae disputationes ad Marcum Brutum// (45 př. n. l., česky: //Hovory tuskulské věnované M. Brutovi//. Praha: J. Otto, 1921) nazval *filozofii kulturou ducha //(„cultura animi autem philosophia est“)//. Tím položil základ pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti. Pojem kultura tak získal selektivní funkci – odděloval ty, kteří prostřednictvím filozofie rozvíjeli své intelektuální schopnosti, od všech ostatních, kteří setrvávali ve filozofické nevědomosti. Kultura již tehdy vystupovala jako hodnotící pojem vázaný na *osobnost, neboť jejím vlivem se *člověk povznáší k vyšší formě individuální i sociální *identity. Zároveň je zřejmé, že pojetí kultury jako kultivace člověka //(cultura animi)// a *přírody //(agri cultura)// od samého počátku označovalo aktivní lidskou činnost.$Ve *středověku se pojmu kultura jako charakteristiky kultivace lidských schopností příliš neužívalo. Pokud se přece jen s pojmem kultura v tomto období setkáme, pak má silný náboženský obsah. V dílech některých křesťanských autorů vystupuje dokonce jako ekvivalent pojmu uctívání //(cultus deorum)//.$Nástup *renesance a *humanismu znamenal i znovuzrození antického významu pojmu kultura. Filozofie, *věda i *umění se orientovaly na existenci člověka, na rozvoj jeho tvořivých schopností a subjektivní moci. Ve spojitosti s kultivací a vzděláním člověka se znovu setkáváme s užíváním pojmu kultura pro označení sféry pozitivních hodnot, které přispívají k zdokonalování lidských schopností. Renesanční návrat k člověku však vtiskl pojmu kultura novou funkci – vést hraniční čáru mezi člověkem a přírodou. Člověk je chápán jako aktivní tvůrce kultury. Jejím prostřednictvím neustále překračuje kruh svých existenčních možností a přetváří tak přírodu i sebe sama. Mezníkem v chápání rozsahu pojmu kultura je spis německého právníka a historika Samuela von Pufendorfa (1632–1694) //De jure naturae et gentium libri octo// (Osm knih o právu přirozeném a právu národů, 1672). Tím, že Pufendorf vymezil kulturu v důsledné kontrapozici k přírodě, silně ovlivnil osvícenské pojetí kultury. Jeho zásluha spočívá také v tom, že pojem kultura, který do té doby vystupoval vždy s předmětem v genitivu („cultura iuris“, „cultura scientiae“, „cultura litterarum“), osamostatnil jako nezávislou lexikální jednotku. Pro Pufendorfovu koncepci kultury je charakteristický důraz na sociální aspekt kultury. Podle jeho názoru tím, že člověk přetváří své přírodní i sociální prostředí, povyšuje sám sebe nad změny, jichž je původcem. Individuální existenci člověka tak nelze oddělit od existence sociální. Pufendorf zahrnul do kultury všechny lidské výtvory a společenské *instituce – *jazyk, vědu, *morálku, *zvyky, odívání i bydlení. V centru vědeckého zájmu tedy již není pouze problematika kultivace schopností člověka, ale také rozsáhlá oblast produktů lidské činnosti.$Pro představitele *osvícenství je kultura jednoznačně sférou lidské existence, která stojí v protikladu k světu přírody. Toto pojetí kultury, které akcentuje spíše zušlechťování, zjemňování lidských schopností nežli stav a podmínky sociálního života, dále rozvíjeli v 1etech 1770–1801 němečtí badatelé, zejména Karl Franz von Irwing (1728–1801) a Johann Christoph Adelung (1732–1806), který v roce 1793 definoval kulturu jako třídu pozitivních hodnot.$Předpoklady k překonání osvícenské koncepce kultury položil ve svém čtyřsvazkovém díle //Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit// (Myšlenky k filozofii dějin lidstva, 1784–1791, česky: //Vývoj lidskosti//. Praha: Laichter, 1941) Johann Gottfried von *Herder (1744–1803), podle něhož člověk v existenčním zápase nahrazuje své fyzické nedostatky kulturou jako specifickým lidským nástrojem adaptace k prostředí. V dějinách kultury, které Herder chápe jako neustálý nárůst *humanity a sebeutváření člověka, přisuzuje rozhodující úlohu *kulturní tradici. Herder odmítal teorii o nekulturních *národech, neboť kulturu považoval za všeobecný *atribut sociálního soužití všech národů *světa. Připouštěl, že existují více či méně kulturní společenství, ale kulturu jako takovou považoval za *univerzální lidský fenomén. Herderovu koncepci lze považovat za vyvrcholení teorií kultury, které syntetizují filozofickou a speciálně vědní povahu pojmu kultura.$Od Herderova vystoupení však dochází k stále narůstající divergenci mezi všeobecně vědní (filozofickou) a speciálně vědní dimenzí tohoto pojmu. Další vývoj pojmu kultura je proto nutné sledovat ve //dvou paralelních liniích//. Na počátku první linie stojí německá klasická filozofie, jejíž představitelé dále rozpracovali filozofickou dimenzi pojmu kultura. Druhá linie, zpočátku reprezentovaná pracemi historiků, vytváří v polovině 19. století široké spektrum pohledů složené z rodící se antropologie, archeologie, *etnografie a *etnologie.$//První linie// (filozofická) rozvíjí zejména axiologické (hodnotící) pojetí kultury. V pracích německých filozofů 18. století je pojem kultura používán především jako charakteristika pozitivních hodnot, které přispívají k humanizaci a zdokonalování člověka. Východiskem koncepce kultury Immanuela *Kanta (1724–1804) je kategorický *imperativ, *mravní zákon. Kant zahrnuje do kultury především *ideu morálnosti, jíž určuje úroveň svobody dosažené společností i jednotlivcem, úroveň vědy, umění, práce, ale také disciplíny a sebeomezování vypěstovaného *výchovou. Cíl kulturního vývoje vidí ve vytvoření mravně dokonalé bytosti. V díle Georga Wilhelma Friedricha *Hegela (1770–1831) dostává pojem kultury zřetelně ontologický význam a jako takový slouží k vyjádření celku lidského světa. V souladu se svou teorií vývoje absolutní ideje Hegel považuje kulturu za výsledek a specifický stupeň vývoje absolutního ducha, jeho sebepoznání a sebeuskutečnění, které probíhá formou lidského poznávání. Německý filozof a historik Wilhelm *Dilthey (1833–1911) přejal od Hegela pojem objektivní duch, nepovažuje jej však za jeden z momentů vývoje absolutní ideje, nýbrž za integrovaný obraz společenského a historického života, strukturovanou *totalitu, sociální prostředí. V něm vyčlenil jako zvláštní oblast zkoumání tzv. systémy kultury, které tvoří jazyk, morálka, umění, *náboženství a věda. Proces konstituování pojmu kultury byl v německé filozofii dovršen v poslední třetině 19. a na počátku 20. století představiteli novokantovské školy Wilhelmem Windelbandem (1848–1915) a Heinrichem Rickertem (1863–1936), který navrhoval vybudování „vědy o kultuře“ (Kulturwisschenschaft). Na půdě německé filozofie tak byla de facto konstituována *filozofie kultury, pro kterou je charakteristická tendence interpretovat kulturu jako jev abstrahovaný z celku společenského vývoje. Setkáváme se s ní ve všech následujících etapách kulturologického myšlení. Ve 20. století je problematika kultury, zvláště otázka kulturních hodnot, nedílnou součástí většiny filozofických škol a směrů. S nejrůznějšími koncepcemi kultury se setkáme na půdě *fenomenologie (Edmund *Husserl aj.), *existencialismu (Martin *Heidegger, Karl *Jaspers, Jean-Paul *Sartre), *filozofické antropologie (Arnold *Gehlen, Karl Löwith, Helmuth *Plessner, Max *Scheler), *personalismu (Pierre Maria-Joseph *Teilhard de Chardin, Jacques Maritain, Jan *Patočka), *pragmatismu (John *Dewey), *realismu (Alfred North Whitehead, George Santayana), přičemž tyto směry nedospívají k jednoznačnému vymezení rozsahu a obsahu pojmu kultury nebo sjednocení způsobu studia sociokulturních jevů.$//Druhá linie// vývoje pojmu kultury se utvářela ve značně širokém spektru na půdě rodící se antropologie, etnografie, *psychologie, *sociologie a dalších speciálních disciplín. Na rozdíl od tradičního axiologického přístupu, který za kulturu považuje především třídu věcí a jevů humanizujících a kultivujících člověka, nemá antropologické pojetí kultury hodnotící význam; předpokládá mnoho specifických kultur příslušejících různým společenstvím (definovaných v *čase a *prostoru) a poskytuje možnost srovnávacího výzkumu jednotlivých *sociokulturních systémů. Zrození moderního antropologického významu pojmu kultury anticipoval německý historik, etnolog a archeolog Gustav Friedrich *Klemm (1802–1867) v pracích //Allgemeine Cultur-Geschichte der Menschheit// (Všeobecné kulturní dějiny lidstva, 10 svazků, 1843–1852) a //Allgemeine Culturwissenschaft// (Všeobecná věda o kultuře, 2 svazky, 1854–1855). Jeho způsob užívání pojmu kultura ke studiu *obyčejů, zvyků, znalostí a dovedností různých společností v sobě již zrcadlí požadavky rodících se empirických věd. Po Klemmově vystoupení již nemůže být pochyb o uznání pojmu kultura v pracích německy píšících historiků. O popularizaci pojmu kultura na půdě dějin kultury se vedle G. Freitaga a Wilhelma Heinricha Riehla (1823–1897) zasloužil především švýcarský historik Jacob Christoph Burckhardt (1818–1897), který pod vlivem Hegelovy filozofické koncepce postavil kulturu jako ducha epochy do centra zkoumání světových dějin.$Za vlastního tvůrce moderní globální vědecké definice kultury je však považován britský antropolog Edward Burnett *Tylor (1832–1917), který v úvodu své práce //Primitive Culture: Researches into the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Art, and Custom// (Primitivní kultura: Výzkumy vývoje mytologie, filozofie, náboženství, umění a zvyků, 1871) kulturu definoval jako „(…) komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti“. Tylorova definice vtiskla pojmu kultura novou gnozeologickou funkci a umožnila jeho prostřednictvím *holisticky a komparativně studovat pluralitu lidských společností v čase a prostoru. Původní axiologický (hodnotící) význam pojmu kultura byl zásadním způsobem rozšířen tak, aby sloužil k označení veškeré sféry lidských nadbiologických (superorganických, metabiologických) věcí a jevů typických pouze pro rod //*Homo//. Studium kultury z antropologického hlediska není tedy již omezeno pouze na oblast pozitivních hodnot, které kultivují a humanizují člověka, ale zahrnuje třídu všech produktů lidské činnosti, jejichž prostřednictvím se člověk adaptoval na vnější prostředí. Kultura z tohoto hlediska vystupuje jako specificky lidský nadbiologický adaptační nástroj přetváření světa člověkem. S odstupem času lze konstatovat, že Tylorova definice kultury nikdy nezestárla, ale naopak se stala výchozím bodem většiny antropologických teorií kultury.$V průběhu 20. století se antropologický pojem kultura stal součástí kategoriálního aparátu archeologie, *prehistorie, etnografie, etnologie, *sociální a *kulturní antropologie, sociologie, psychologie a dalších vědních disciplín. K dynamickému rozvoji obecné teorie kultury došlo především v rámci *difuzionismu (*škola kulturních okruhů, *heliotická teorie kultury, americký historismus), *funkcionalismu a strukturálního funkcionalismu, *konfiguracionismu, *strukturalismu, *neoevolucionismu, *kulturní ekologie, *kulturního materialismu, *psychologické antropologie, *kognitivní antropologie, *symbolické antropologie, *dialektické antropologie, *etnosémantiky, *etnovědy, *nové archeologie, *analytické archeologie, *sociobiologie a postmoderní *interpretativní antropologie. Osobitou variantu výzkumu sociokulturních jevů představuje koncepce kulturologie Leslieho Alvina *Whita, který navrhl studovat kulturu jako autonomní třídu věcí a jevů závislou na lidské schopnosti symbolizace a posuzovanou v extrasomatickém kontextu.$Každá nová antropologická škola přišla s novou definicí kultury, jejímž cílem často bylo specializovat antropologické zkoumání nebo redefinovat pojem kultury v rámci nového vědeckého *paradigmatu. Zamyslíme-li se nad nejvlivnějšími teoriemi kultury 20. století, můžeme konstatovat, že sociální a kulturní antropologie nabídla několik základních paradigmat:$1. Koncepci kultury jako funkcionálního systému (rozvíjenou směry funkcionalismu a neofunkcionalismu).$2. Koncepci kultury jako strukturálního systému (rozvíjenou směry *strukturální a *poststrukturální antropologie).$3. Koncepci kultury jako adaptivního systému (rozvíjenou směry kulturní ekologie, kulturního materialismu a nové archeologie).$4. Koncepci kultury jako *kognitivního systému (rozvíjenou směry kognitivní antropologie, etnosémantiky a etnovědy).$5. Koncepci kultury jako symbolického systému (rozvíjenou školou symbolické antropologie).$6. Koncepci kultury jako sémiotického textu (rozvíjenou v rámci interpretativní antropologie).$7. Koncepci kultury jako multidimenzionální, kaleidoskopické reality (rozvíjenou v rámci *postmoderní antropologie a *kulturálních studií).$Všechny výše uvedené teorie nesporně přispěly k hlubšímu poznání člověka a kultury. Díky nim se nedílnou součástí antropologických výzkumů kultury staly pojmy funkce, struktura, *adaptace, *symbol a význam.$O sjednocení různých přístupů k vymezení pojmu kultury se v roce 1952 pokusili američtí antropologové Alfred Louis *Kroeber a Clyde Kay Maben *Kluckhohn. Na základě rozboru více než 150 definic dospěli k názoru, že kultura je produkt, je historická, zahrnuje *ideje, *vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je založena na symbolech a abstrahována z chování a produktů chování. Tuto koncepci kultury, typickou pro sociální antropologii a kulturní antropologii, je současně možné chápat jako shrnutí dominantních tematických okruhů studia kultury v kulturní antropologii.$V roce 2000 analyzoval pojem kultura německý badatel Klaus P. Hansen (//Kultur und Kulturwissenschaft// [Kultura a kulturologie]); podle něho má výraz kultura v běžné *komunikaci čtyři základní významy. Za prvé se vztahuje na produkty kreativní a umělecké práce – například *hudbu, divadlo, film, literaturu a výtvarné umění. Za druhé charakterizuje určitý způsob života. Osoby, které nedisponují vzděláním, *vkusem, správným chováním nebo duchovními zájmy, se zpravidla označují jakožto nekulturní lidé. Kultura je zde tedy chápána jako civilizovanost. Třetí význam pojmu kultura se užívá pro vymezení skupiny lidí s určitými vlastnostmi a zvláštnostmi. Jiné národy, jiná *etnika proto v tomto smyslu označujeme jako cizí kultury. A konečně se čtvrtým významem slova kultura se můžeme setkat v *zemědělství, *biologii nebo v *medicíně a dalších oborech. Hovoří se tam o *kulturních rostlinách, o lesní kultuře, o kulturách v zemědělské produkci, o kulturách *bakterií apod. Kultura je zde výsledkem pěstitelské činnosti. $Při vymezování národů se v souvislosti s kulturou poukazuje zpravidla na její stabilní a navenek zřetelně vyjádřené komponenty, jako jsou jazyk, náboženství, obyčeje, *obřady, ústní lidová slovesnost, lidové výtvarné umění, *mýty, hodnoty, *konvence, normy chování apod. Toto pojetí je důležité i pro *interkulturní komunikaci, neboť všechny tyto skutečnosti ovlivňují komunikativní jednání, a tedy i komunikativní jednání probíhající mezi různými kulturami. Obecně řečeno vymezuje interkulturní komunikace jako komplexní orientační systém, který ovlivňuje *myšlení, cítění a zejména chování členů určité kulturní skupiny.$Také užívání pojmu kultura v archeologii, kulturní ekologii, prehistorii, pedagogice, psychologii nebo sociologii svědčí o preferenci globálního antropologického pojetí kultury. Většina společenských věd užívá pojmu kultura jako označení pro všechny nadbiologicky vytvořené prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se lidé adaptovali k vnějšímu prostředí. Kultura z tohoto hlediska zahrnuje společenské *vědomí lidí, jeho projevy v chování a materiální a duchovní produkci života společnosti. Jedná se o negenetický program činnosti jednotlivců a sociálních skupin, který je fixován sociokulturní samoregulací a kulturními *stereotypy, přetvářen společenskou činností a předáván prostřednictvím *kulturního dědictví. Kultura vystupuje v podobě: a) výtvorů lidské práce (*artefaktů), b) *sociokulturních regulativů (obyčejů, *mravů, *zákonů, *tabu), c) idejí (kognitivních a symbolických systémů), d) institucí (norem a pravidel organizujících lidské chování). Nezbytným předpokladem existence *kulturních prvků a *kulturních komplexů je jejich objektivace (exteriorizace) a následné osvojení (interiorizace) jednotlivcem nebo sociální skupinou. Interiorizace kultury probíhá v rámci procesů *socializace a *enkulturace. Velice účinným mechanismem transmise, který přispívá k zachování kulturní kontinuity a zpevňování kulturní tradice v čase, je endokulturace, tj. předávání kulturních prvků starší *generací generaci mladší. Z tohoto hlediska je nezbytné pohlížet na kulturu jako na kolektivní produkt, výsledek činnosti lidí, kteří v procesu *sociální interakce tvořivě rozvíjejí kulturní dědictví minulosti. *Kulturní změna (transformace kulturních prvků nebo komplexů) přitom může probíhat prostřednictvím *kulturní inovace a *invence (*endogenní změna) nebo *kulturní difuze a *migrace (*exogenní změna).$Kulturu je možné zkoumat z různých zorných úhlů na třech základních úrovních:$První rovinu představuje výzkum kultury jako univerzální technologie lidstva a stanovení hranice mezi specifickou lidskou činností a biologickými formami života. Předmětem výzkumu je zde kultura obecně neboli *generická kultura, jíž se druh //*Homo sapiens// odlišuje od ostatních subhumánních bytostí. Mezi hlavní tematické okruhy spjaté s řešením této problematiky patří geneze, vývoj a fungování kultury v procesech *fylogeneze, *antropogeneze a sociogeneze, otázky vztahu mezi *biologickou evolucí a kulturní evolucí, adaptací a *adaptabilitou apod. Pro současné výzkumy generické kultury je příznačná snaha o integraci poznatků a metod přírodních věd (biologie, *ekologie, *etologie, *genetiky, *fyzické antropologie) a společenských věd (kulturní antropologie, kulturní ekologie, archeologie, psychologie, filozofické antropologie aj.) a vznik nových mezioborových syntetických disciplín (například sociobiologie).$Druhou rovinu výzkumu kulturních jevů představuje studium kultury na úrovni kultur a *subkultur. Předmětem výzkumu již není kultura obecně, ale konkrétní *sociokulturní systémy, identifikovatelné v čase a prostoru. Kultury představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, idejí, norem, *modelů, institucí a kulturních vzorů, typických pro určitou společnost nebo sociální skupinu. Jednotlivé kultury přitom vystupují jako relativně autonomní, vnitřně strukturované a integrované, superorganické adaptivní systémy, které se transformují a dále vyvíjejí pod stimulujícím, limitujícím a determinujícím vlivem ekologických, technologických, ekonomických a demografických faktorů. Předmětem výzkumů je především kulturní dynamika, kulturní procesy a kulturní morfologie, otázky kulturní evoluce a difuze, akulturace, kulturní konfigurace apod.$Třetí rovina výzkumu kulturních jevů se nachází na úrovni jednotlivce. Analyzuje vztah *kultury a osobnosti, jazyka a myšlení v konkrétním sociokulturním kontextu. Předmětem studia je jednotlivec jako tvůrce a zároveň produkt své kultury. Zvláštní pozornost je věnována socializaci a enkulturaci, při nichž dochází k utváření modální (bazální) osobnosti a interiorizaci *kulturních vzorců, vztahu biologické a kulturní determinace lidské psychiky, *kognitivním procesům, symbolické komunikaci aj.$Spektrum výzkumů moderní kultury rozšířila zejména sociologie, která programově studuje krizi kultury (Hannah *Arendtová, Erich Fromm), vliv masové kultury na způsob života (Theodor *Adorno, Antonina Kłoskowska), nivelizaci kultury (Ernest van den Haag), permutaci kultury (Alvin Toffler), kulturu postmoderního člověka (Zygmunt *Bauman, Bernd Guggenberger), fenomén *kulturního kapitálu (Pierre *Bourdieu), komunikační aspekty kultury (Marshall McLuhan) aj. Prioritními soudobými otázkami se staly problémy kulturní změny a možnosti její *predikce, ochrany kultury, předávání kultury a podpory kultury. Výzkumy osobnosti a kultury dnes představují mezioborovou oblast, na níž participuje *sociální psychologie, psychologie osobnosti, psychologická antropologie, sociologie kultury, psycholingvistika, srovnávací *pedagogika apod. Přestože studium kultury na všech třech úrovních probíhá již mnoho let velice intenzivně, nedošlo dosud k sjednocení přístupů a poznatků. Snaha konstituovat kvalitativně nový *integrální přístup k studiu kultury se odráží v úsilí vybudovat novou vědní disciplínu – kulturologii jako integrální vědu studující kulturní jevy na úrovni lidského rodu (generická kultura), úrovni sociokulturních systémů (kultur, subkultur, *kontrakultur) a jednotlivce (*kultura, osobnostní).$Vznik a expanze antropologického pojetí kultury ovšem neznamená, že došlo k opuštění tradičního axiologického (hodnotícího) významu tohoto pojmu. Ve filozofii, v uměnovědních disciplínách i běžném jazyce se i nadále často používá pojmu kultura v jeho původním, humanistickém hodnotícím smyslu. Obecně lze konstatovat, že v současné odborné literatuře převládají tři základní přístupy k vymezení rozsahu a obsahu pojmu kultura:$I. Tradiční axiologické pojetí kultury vycházející z humanistické a osvícenské tradice používání tohoto pojmu ve filozofii a uměnovědách. Axiologická koncepce kultury je výrazně hodnotící. Omezuje rozsah třídy kulturních jevů pouze na sféru pozitivních hodnot, které přispívají ke kultivaci a humanizaci člověka a k progresivnímu rozvoji lidské společnosti. Do kultury jsou tak tradičně zahrnovány zejména takové oblasti duchovních hodnot společnosti jako umění, věda, literatura, osvěta, výchova, ušlechtilé a pokrokové ideje apod.$II. Globální antropologické pojetí kultury zahrnující do kultury nejen pozitivní hodnoty, ale všechny nadbiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se člověk jako člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí. Antropologické pojetí kultury nemá hodnotící funkci. Díky tomu lze charakterizovat a klasifikovat různá společenství v čase a prostoru podle jejich specifických kulturních prvků a komplexů. To umožňuje komparativní výzkum sociokulturních systémů (kultur, subkultur, kontrakultur) v čase a prostoru. Antropologické pojetí kultury chápané jako systém artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti se prosadilo zejména v sociální a kulturní antropologii, archeologii, etnografii, etnologii, sociologii, psychologii a kulturologii.$III. Redukcionistické pojetí kultury zahrnuje velké množství přístupů, pro které je typická snaha omezit rozsah pojmu kultura pouze na určitý výsek sociokulturní reality. Snaha vymezit antropologický pojem kultury tak, aby zahrnoval méně a odhaloval více, je charakteristická například pro přístupy rozvíjené v rámci směrů současné kognitivní a symbolické antropologie. V protikladu ke globálnímu pojetí kultury jsou rozvíjeny zejména sémiotické přístupy, které redukují pojem kultura na systém znaků, symbolů a významů sdílených členy určité společnosti;$3. lidské společenství, charakterizované společnou kulturou (příklad: kultura s moravskou malovanou keramikou, kultura, únětická, kultura, védská);$4. označení toho, co je třeba pěstovat nebo co se pěstuje (příklad: kultura vína, kultura bavlníku, lesní kultura). (Jde o původní význam termínu, jak plyne i z jeho etymologie.);$5. buňky, tkáně nebo mikroorganismy pěstované v umělém prostředí pro výzkumné účely. (Jaroslav Malina, Václav Soukup)