koncepce kultury *chudoby (//The Culture of Poverty//; některými autory překládáno též jako „kultura bídy“), (která je v této souvislosti velice blízká pojetí //*sociální exkluze// [vyloučení] a konceptu //underclass//u) vychází z premisy, že obyvatelé sociálně vyloučených lokalit //jsou nositeli specifického *kulturního vzorce//, který //vznikl v procesu adaptace na dlouhodobou chudobu//, stejně jako sociální, symbolické i prostorové vyloučení (nejčastěji v urbánním prostředí) a jako reakce na tyto skutečnosti. Daný specifický kulturní vzorec konceptualizovaný jako kultura chudoby je, slovy svého tvůrce Oscara Lewise, „jak adaptací, tak i reakcí chudých na jejich okrajovou pozici v třídně uspořádané, vysoce individualizované, kapitalistické společnosti“, přičemž „mnohé znaky kultury chudoby můžeme považovat za lokální, spontánní úsilí uspokojovat potřeby, které chudým *instituce a *orgány většinové *společnosti neposkytují, protože chudí nejsou způsobilí tyto služby užívat, nemohou si je dovolit, nebo jsou nevzdělaní a nedůvěřiví“.$Kultura chudoby je //*subkulturou// moderní komplexní společnosti, na níž je v mnoha ohledech závislá, na druhou stranu však funguje jako relativně autonomní kulturní systém s většinou klasických *atributů takového útvaru, „má vlastní strukturu a vnitřní logiku, a vlastní způsob života předávaný v rodinách z *generace na generaci“. Kultura chudoby tedy „není pouze záležitostí strádání a neuspořádanosti, tedy stavem nedostatku něčeho. Je to *kultura v tradičním antropologickém pojetí, tedy taková, která poskytuje lidským bytostem návod na život, připravený soubor řešení problémů, a plní tedy významnou adaptivní funkci“.$Tento specifický kulturní vzorec, jehož jádrem je soubor alternativních *hodnot a od nich odvozené jednání, pak sice dotyčným lidem umožňuje v dané pozici (pře)žít a obstát, zároveň jim však znemožňuje zpětnou *integraci do struktur majoritní společnosti – tito lidé nejsou schopni „chopit se šance“ na změnu *životního stylu, která se jim naskytne, ani využít programů nabízených jim ať již *státem či *nevládními organizacemi. Dojde-li přitom jednou k etablování vzorců kultury chudoby (tedy k adaptaci na dlouhodobou chudobu jakožto //životní strategii//), mají tyto vzorce tendenci se reprodukovat a mezigeneračně předávat, takže následující generace je do nich již primárně socializována.$Za charakteristické rysy tohoto specifického kulturního systému jsou považovány zejména: nedůvěra ke státním institucím, *solidarita omezená především na *nukleární (respektive *rozšířenou) rodinu, životní strategie zaměřená na přítomnost, absence majetku, uzavřený ekonomický systém charakterizovaný zastavováním věcí a půjčováním peněz na vysoké úroky, tendence a vysoká míra *tolerance k sociálním patologiím, rané sexuální zkušenosti, vysoká porodnost a častý výskyt rodin/domácností matrifokálního typu (tedy „domácností, jejichž životaschopnost závisí zejména na přínosu žen“, přičemž „spojení muže s jeho prokreační rodinou je obvykle volné a nepravidelné; a tak se pro ženaté muže stává domácnost matky ,domovem‘“), časté pocity *fatalismu, v případě mužů slabé ego projevující se vychloubačností a zdůrazňováním vlastní *maskulinity a další.$Základem Lewisova konceptu je též //rozlišení mezi chudobou a kulturou chudoby//. Jak O. Lewis dokládá, existuje či existovalo mnoho společenství, jako například nejnižší kasty v Indii, židovské komunity ve východní Evropě či většina *preliterárních společností, které trpěly značnou materiální chudobou, ale nevykazovaly rysy charakteristické pro kulturu chudoby (tyto společnosti měly například vysoce diferencovanou a bohatou *sociální organizaci s ustavenými kanály reprezentace a *autority [náčelnictví, //paňčájat//, institut *rabína, atd.]). Definičním znakem kultury chudoby a jejím ustavujícím prvkem tedy není chudoba jako taková, měřená například výší průměrné mzdy v dané oblasti, ale charakteristický soubor hodnot a *norem (a od nich odvozené postoje a jednání), které osoby v daném společenství sdílí.$Kultura chudoby vykazuje všude na světě shodné strukturální rysy a to nezávisle na „etnické“, „rasové“, religiózní, jazykové, regionální či národnostní příslušnosti jejích nositelů. Z tohoto hlediska se přitom ukazuje, že //projevy kultury chudoby jsou velice často mylně interpretovány jako důsledky „etnické“ či “rasové“ příslušnosti// a nikoli primárně jako důsledky dlouhodobého sociálního vyloučení. (Marek Jakoubek)