výzkumná orientace, studijní obor a formující se holistická, komparativní a interdisciplinární věda o *kultuře. Její kořeny je možné vidět již v pracích kulturních historiků 18. a 19. století (Johann Christoph Adelung [1732–1806], Johann Gottfried von *Herder [1744–1803], Gustav Friedrich *Klemm [1802–1867]), kteří usilovali o konstituování filozofie dějin kultury. Kulturologický přístup ke studiu sociokulturní reality anticipovali ve druhé polovině 19. století také němečtí filozofové novokantovské školy, kteří otevřeli prostor pro utváření filozofie kultury. Významnou roli z tohoto hlediska sehrál zejména Heinrich Rickert (1863–1936), který vymezil kulturu jako vše, co vytvořil *člověk, a vymezil jako specifickou oblast společenskovědního poznání takzvané vědy o kultuře (německy: //Kulturwissenschaft//). Paralelně se snahou filozofů a historiků kultury se ve druhé polovině 19. století etablovala jako věda o kultuře také *antropologie. Velkou zásluhu na tom má britský antropolog Edward Burnett *Tylor (1832–1917), který v knize //Primitive Culture: Researches into the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Art, and Custom// (Primitivní kultura: Výzkumy vývoje mytologie, filozofie, náboženství, umění a zvyků, 1871) předložil širokou antropologickou definici kultury, v níž vymezil základní předmět výzkumů moderní *sociokulturní antropologie. Na počátku 20. století se pokusil vytvořit komplexní vědu o kultuře také německý chemik a filozof Friedrich Wilhelm Ostwald (1853–1932). Ve své práci //Energetische Grundlagen der Kulturwissenschaft// (Energetické základy věd o kultuře, 1909) v souladu se svou filozofickou koncepcí energeticismu požadoval studium a interpretaci kultury jako projevu *transformace a kontroly energie. Jeho klasifikace věd a pojetí kultury se však nesetkaly s všeobecným přijetím. Ve 20. století lze identifikovat linii kulturologického myšlení zejména v pokusech některých sociologů koncipovat *sociologii jako vědu o sociokulturních jevech (Talcott *Parsons [1902–1979], Pitirim Alexandrovič Sorokin [1889–1968] aj.) a dílech sociálních a kulturních antropologů, kteří aspirovali na výzkum kultury jako relativně autonomní vrstvy reality – jevu //sui generis// (Ruth Fulton *Benedictová [1887–1948], Franz *Boas [1858–1942], Marvin *Harris [1927–2001], Alfred Louis *Kroeber (1876–1960), Leslie Alvin *White [1900–l975] aj.).$Nejvlivnější koncepci kulturologie jako relativně samostatné vědní disciplíny v rámci americké *kulturní antropologie vypracoval Leslie Alvin White. Díky němu pojem kulturologie (anglicky: //culturology//) pronikl do společenských věd a stal se součástí prestižních slovníků a *encyklopedií, jako jsou //Encyclopaedia Britannica, Webster’s International Dictionary, Encyclopedia of the Social Science// aj. Whitova snaha využít kulturologické perspektivy při studiu *evoluce *kulturních systémů výrazně ovlivnila kulturní antropologii a archeologii druhé poloviny 20. století. White také výrazně přispěl k rozpracování *neoevolucionistické antropologie, která kulturu studuje jako nadbiologický systém prostředků a mechanismů, jehož prostřednictvím se příslušníci určité společnosti adaptují k vnějšímu prostředí. Toto vymezení kultury bylo uplatněno zejména v *kulturní ekologii, *kulturním materialismu, *analytické archeologii a *nové archeologii. Vliv Whitovy kulturologie, která aspirovala na studium kultury jako třídy věcí a jevů, závislých na lidské schopnosti symbolizace a posuzovaných v extrasomatickém kontextu, překročil rámec kulturní antropologie a ve druhé polovině 20. století výrazně ovlivňoval i evropskou teorii kultury.$Současná česká kulturologie ale nepředstavuje pouhé oživení teorie kultury Leslieho Whita. Pražská kulturologická škola se zformovala na počátku 90. let 20. století na *Katedře teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty *Univerzity Karlovy v Praze. Na budování studijního oboru kulturologie se podíleli jak čeští reprezentanti věd o člověku, společnosti a kultuře, tak vědci, kteří působili na zahraničních *univerzitách. Založení kulturologie reflektovalo jednak výraznou domácí potřebu studijního oboru, který by integroval poznatky věd zabývajících se studiem člověka, společnosti a kultury, jednak vývoj analogických věd v zahraničí. Tam je věda o kultuře nejčastěji zahrnována pod zastřešující obor antropologie nebo pěstována pod označením *kulturální studie (anglicky: //cultural studies//). Primárním cílem původní české koncepce kulturologie byla reakce na stále větší dezintegraci a diferenciaci vědeckého poznání, nezbytnost nastolení holistické perspektivy při studiu člověka v konkrétním kulturním kontextu a potřeba „nové syntézy“ poznatků přírodních a společenských věd. Předmětem kulturologie je kultura, která je definována jako systém *artefaktů, *sociokulturních regulativů a *kulturních idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti. Na rozdíl od jednotlivých společenských věd, které studují kulturu izolovaně a v různé rovině abstrakce, se kulturologie pokouší překonat úzkou specializaci a odhalit vnitřní vztahy, které mezi jednotlivými dimenzemi kultury reálně existují. Vychází přitom z předpokladu, že kulturu je možné zkoumat komplementárně na třech základních strukturálních úrovních, které by neměly být vzájemně zaměňovány.$První rovinu představuje výzkum kultury v atributivním smyslu, jako systému extrasomatických (superorganických, metabiologických, negenetických) prostředků a mechanismů, které motivují, koordinují a realizují lidskou činnost na úrovni lidského rodu. Předmětem výzkumu je kultura lidstva jako rodový znak – *generická kultura, na kterou je pohlíženo jako na nejvýznamnější *atribut, jímž se rod //*Homo// odlišuje od nonhumánních bytostí. Specificky lidská, na genetické dědičnosti nezávislá schopnost transmise kulturních artefaktů, sociokulturních regulativů a ideových systémů zajišťuje kulturní kontinuitu. Generická kultura umožňuje nepřetržitou kumulaci lidského poznání, a funguje tak jako negenetická kolektivní paměť lidstva. Kultura jako autonomní superorganická sféra představuje specifický typ organizace a adaptace a podléhá jiným zákonům než svět anorganické a organické přírody. Výzkum vedený z tohoto zorného úhlu usiluje objasnit specifičnost kultury jako univerzální technologie lidstva. Úkolem kulturologie z tohoto hlediska je stanovit hraniční čáru mezi kulturou a *přírodou, zejména mezi specificky lidskou činností a protokulturou nonhumánních primátů. Zvláštní pozornost je věnována také analýze vzájemné podmíněnosti biologické a kulturní dimenze lidské činnosti.$Druhou rovinu výzkumu kulturních jevů představuje studium kultury v distributivním smyslu na úrovni konkrétních kultur, *subkultur a *kontrakultur. Předmětem výzkumu již tedy není kultura lidstva jako celek (generická kultura), ale konkrétní sociokulturní systémy, které je možné identifikovat v *čase a *prostoru. Tento přístup vychází z faktu, že generická kultura se aktuálně manifestuje v nesmírné varietě dílčích *lokálních kultur, tj. v odlišném způsobu života různých skupin lidí. Studium kultury na úrovni sociokulturních systémů akceptuje fakt kulturního pluralismu a metodologicky se opírá o koncepci *kulturního relativismu. Kultury z tohoto hlediska představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti. Jednotlivé kultury je přitom možné studovat jako relativně autonomní, vnitřně strukturované a integrované adaptivní systémy, které se transformují a dále vyvíjejí pod stimulujícím, limitujícím a determinujícím vlivem ekologických, technologických, ekonomických a demografických faktorů.$Třetí rovinu výzkumu kulturních jevů představuje studium kultury na úrovni jednotlivce. Předmětem takto koncipovaných výzkumů je studium mechanismů osvojování si kultury člověkem v procesu *socializace a *enkulturace a analýza kultury jako determinanty lidského chování a prožívání. Zvláštní pozornost je věnována také otázkám individuální tvořivosti, zejména její kognitivní a motivační bázi a vztahu k sociokulturnímu systému. Výzkumný akcent je tedy přenesen z roviny atributivní a distributivní kultury do polohy jednotlivce, který je zkoumán jako tvůrce a produkt kultury.$Kulturologie samozřejmě nepopírá, že studium kultury na všech třech úrovních má dlouhou *tradici. Paradoxem ovšem zůstává, že výzkumy kulturních jevů na úrovni lidského rodu, sociokulturních systémů a jednotlivce jsou často realizovány izolovaně, bez vzájemné souvislosti. Proto kulturologie usiluje o vybudování nosné teoretické báze, umožňující *integraci poznatků, kterých bylo v různých vědách o kultuře dosaženo. Předmětem kulturologie se tak stalo integrální studium kultury na úrovni generické kultury, sociokulturních systémů a *osobnostní kultury. Za základní kulturologické disciplíny, které tvoří jádro obecné kulturologie, je možné označit *biokulturologii a filozofii člověka a kultury (studium kultury v atributivním smyslu), sociokulturní antropologii, kulturální a etnické studie, kulturní ekologii, sociologii kultury a dějiny kultury (studium kultury v distributivním smyslu) a psychologii kultury (studium kultury jako determinanty lidské osobnosti).$//Kultura jako předmět kulturologického výzkumu – model obecné kulturologie//${img{images/kulturologie_tabulka1.png}{alone}}$Paralelně s budováním obecné kulturologie byly položeny také základy aplikované kulturologie, která programově využívá kulturologických poznatků v oblasti řízení sociokulturních procesů. V centru zájmu aplikované kulturologie stojí především problematika managementu kultury, animace volného času, tvorby, distribuce a prezentace kulturních hodnot, ochrany kulturního dědictví, fungování kulturních institucí, šíření kultury prostřednictvím masmédií atd. Aplikovaná kulturologie na jedné straně vystupuje jako řada speciálních tematických oblastí, využívající poznatků obecné kulturologie k praktickým účelům, jako je například řízení procesů kulturní změny, na straně druhé představuje badatelskou oblast, která stimuluje další rozvoj teorie kultury, neboť umožňuje formulovat a prakticky testovat nové *hypotézy, vytyčovat nové problémové okruhy a zdokonalovat metody a techniky kulturologických výzkumů. V průběhu minulého desetiletí byla gnozeologická síla obecné a aplikované kulturologie teoreticky i prakticky testována nejen prostřednictvím akademické výuky, ale i řady dlouhodobých empirických výzkumů lokálních městských kultur, které *Katedra teorie kultury (kulturologie) úspěšně realizovala.$//Aplikovaná kulturologie//${img{images/kulturologie_tabulka2.png}{alone}}$Výše uvedený model obecné a aplikované kulturologie představuje jedno z možných alternativních řešení integrálního studia sociokulturních jevů. Podle našeho názoru tato původní česká koncepce odráží celosvětový trend ve vědách o člověku, společnosti a kultuře. Současně je ale nutné přiznat, že se jedná o nesmírně ambiciózní projekt, jehož plná realizace bude ještě vyžadovat rozsáhlou a dlouhodobou pedagogickou a vědecko-výzkumnou činnost. (Václav Soukup)