počátky lékařství, respektive léčitelství, se objevují již v raných pravěkých obdobích, kdy se vycházelo z poznatků léčitelství, které se snažilo pomocí přírodních *léčiv (rostlin, minerálů, vody, krve a částí zvířat) i chirurgických operací (*trepanace) odstraňovat následky úrazů a onemocnění (včetně duševních). První písemné záznamy pocházejí z prostředí starověkého *Předního východu. Onemocnění zde byla považována za „trest bohů“, kteří na člověka nechali působit moc zlých *démonů. Nemoc tak byla často chápána jako důsledek *hříchu, například zanedbání kultovních povinností, *incestu, *nevěry. Prameny poznání mezopotamského lékařství tvoří klínopisné texty s návody postupů léčitelů při běžných *symptomech nemocí (horečka, zimnice, bolest hlavy, kašel), vzácněji se setkáváme i s diagnostikou konkrétních onemocnění (například kurděje, žloutenka, spála, záškrt, mor). Největší soubor lékařských textů //sa-gig = sakikkú// („nemoc svalů“) na 40 tabulkách pochází z *Aššurbanipalovy knihovny v *Ninive. Zvláštní péče byla věnována onemocněním rodiček, nemluvňat, batolat a dětí, o čemž svědčí sbírka tabulek, opisovaná pod názvem „Spi, děťátko, spi!“. *Léčení zajišťovala zpravidla tříčlenná skupina „odborníků“, kterou tvořil „vodičkář“ (sumersky: //a-zu//, akkadsky: //asú//) a dvojice *kněží //(ášipu//, „zaříkávač“ a //barú//, „věštec“), s rozdělenými úkoly diagnostickými, terapeutickými a prognostickými. Od 2. poloviny 2. tisíciletí př. n. l. vystupuje často terapeut //asú// samostatně jako lékař se vzděláním, které získával pouze praxí pomocníka. Léčitelské „povolání“ přecházelo obvykle v rodině z otce na syna. Lékař ručil za své výkony (*právo, trestní). Lékařské terapeutické texty obsahují vzácně název nemoci, jinak si všímají spíše její léčby (farmaceutické návody), spojené s magickým zaříkáváním (*amulet, *magie) a s *rituály. Identifikace konkrétních léčiv i terapeutických postupů je doposud obtížná. Prognóza nemoci se omezuje na výrazy „uzdraví se, zemře“.$Léčitelství a lékařství dosáhlo na Předním východě pozoruhodné úrovně. Kromě trepanací lebek, doložených již v pravěku, dokázaly chirurgické zákroky odstranit některé oční a ušní vady, srovnávat distorzní *zlomeniny. Léčiva byla podávána ústně, obklady, tampóny, mastmi a vzácněji i čípky a výplachy (klystýr). Střediskem léčitelství bylo v *Mezopotámii *město Isin a bohyní lékařství byla Gula. Babylonští a asyrští léčitelé dokázali úspěšně léčit zvláště nemoci kožní (plísně a vředy, plané neštovice) a poranění po kousnutí obtížným hmyzem (štír, tarantule), dále i parazitární infekce (malárie). Při komplikovaných porodech byly přítomny i porodní báby, které mohly ve vzácných případech vyvolat podáním „vína s osmi rostlinami“ *potrat. Léčitelé se věnovali i nemocným zvířatům a pomáhali například při složitých porodech skotu, *oslů a *koní. Specializaci na veterinární léčitelství však nepředpokládáme. Lidé s vrozenými vadami a lidé nemocní byli považováni za „jiné“ a stávali se spíše předmětem útrpnosti, než předmětem zájmu a účasti. Nemocní s kožními *chorobami (vyrážky, „prašivina“, snad lepra) byli ve starověké Palestině (Lv 13–14, Nu 12,1–15) izolováni, protože se dbalo na „čistotu příbytku“ (Dt 23,15).$Vážná nemoc byla v Mezopotámii důvodem k rozvodu. Muž však musel o nemocnou ženu pečovat ve své domácnosti, i když se znovu oženil, a zajistit ji oddělené obydlí. Jsou známy i případy zaměstnávání slepců v jednoduché řemeslné výrobě a při hudebních a pěveckých vystoupeních. Mezi placenými herci a tanečníky při kultovních slavnostech byli i lidé s vrozenými tělesnými vadami vzrůstu (liliputi). Osud slabomyslných jedinců závisel na rodinných vztazích. Neporušená rodina o své „blázny“ (akkadsky: //sak-ku, lá múdú//) pečovala, ale většinou je skrývala. Obecně platilo, že tělesné a duševní *zdraví bylo vůlí bohů (*Boha) a nezměnitelným *osudem. (Viz též *medicína.) (Blahoslav Hruška)