1. objevovat, vynalézat a v širším smyslu pak schopnost či umění hledat a nacházet něco nového;$2. označení snah o vytvoření jednou provždy daných, spolehlivých metod a postupů vedoucích k objevování, vynalézání a řešení problémů, o což usilovali mnozí filozofové a vědci od starověkých dob až po dnešek.$*Pýthagorás a jeho stoupenci věřili, že vše lze popsat pomocí přirozených čísel a jejich vzájemných poměrů. *Sókratova metoda (//meieutiké techné//, „babické, porodnické umění“; viz *maieutika) spočívala v systematickém kladení otázek, které vedly do rozporu s počátečními výroky, pak většinou k jejich překonání a nakonec k vymezení obecného pojmu. Sókratés tedy spojoval postup tvořivého myšlení s *indukcí (usuzování z jedinečných *premis). *Aristotelés naopak postupoval *deduktivním způsobem (odvozování jednoho výroku z jiných výroků) a zanechal soubor spisů, později nazvaných //Organon// (česky: //Organon I–VI//. Praha: Československá akademie věd a umění, Academia, 1958–1978), tj. nástroj (průkazného myšlení). *Ciceronovy //Topiky// zahrnovaly //ars inveniendi// („umění objevovat“) na rozdíl od //ars iudicandi// („umění usuzovat“), které bylo obsahem jeho //Analytik//.$Učenci ve středověku, pokračující v některých stopách antické filozofie – především Aristotelovy, si pro postup poznávání a uvažování vypracovali v zájmu přesnosti a objektivnosti zcela jednoznačná, formalizovaná pravidla. Tvrzení se v disputacích odůvodňovala *sylogismy. Soupeři si pak dokazovali, že není správná *konsekvence, či není pravdivá některá premisa, nebo že termíny a premisy nejsou jednoznačné. Diskuse se tedy soustřeďovala spíše na formu než na obsah. Byly to patrně také tyto disputace, jež kolem roku 1275 inspirovaly španělského scholastického filozofa, básníka a alchymistu (označovaného jako „doctor illuminatissimus“ [nejosvícenější učitel]) Raymunda *Lulla (1235–1315), někdejšího rytířského dobrodruha a trubadúra k hledání vlastní metody (*ars Lulliana [lulliovská metoda]), kterou by bylo možno po všechny časy stanovit veškeré možné myšlenkové kombinace. K tomu vytvořil a používal čistě mechanický prostředek – soustředné otáčivé desky, první druh logického stroje, tzv. logický mlýnek. To vše je obsahem jeho proslulého díla //Ars Magna// (Velké umění). Postupně však zdánlivě nesmyslné scholastické disputace podryly středověkou víru v neotřesitelnost starých *autorit, takže už na počátku 12. století můžeme u francouzského myslitele Pierra *Abélarda (1079–1142) číst těchto pět bodů kritiky filozofických textů: 1. Je nutno pochybovat o autenticitě textu a důvěryhodnosti autority; 2. Je nutno rozlišovat informace původní a převzaté; 3. Je nutno zjišťovat, co autor řekl, co říci chtěl a co by případně neřekl; 4. Je nutno revidovat smysl pojmů; 5. Při rozdílech mezi autory je nutno vybrat teorii nejlépe zdůvodněnou. Abélardovy myšlenky rozvinul o sto padesát let později anglický filozof Roger *Bacon (1214–1294). Nárokoval dokonce *experiment, jakožto prostředek sloužící k prověřování správnosti postupů a dosažených výsledků. Jeho slova už znějí docela moderně: „V každé vědě musíme postupovat tím nejlepším způsobem, tj. studovat každou věc v patřičném pořádku, zkoumat nejprve začátek, probírat snadnější záležitosti dříve než obtížnější, obecné věci dříve než zvláštní, prosté věci dříve než složité. Výklad musí být dokazatelný. To se neobejde bez pokusů. K tomu slouží trojí prostředek poznání: autorita, přemýšlení a pokus. Autorita nemá váhu, jestliže její tvrzení se nedají zdůvodnit; autorita nic neučí, pouze vyžaduje souhlas. Při přemýšlení obvykle odlišujeme sofizmata od důkazů, přičemž závěry ověřujeme pokusem.“$Baconova odkazu se ujal jeho jmenovec Francis *Bacon (1561–1626). Tento renesanční vzdělanec, spisovatel a v jistém údobí svého života i všemocný politik také zatoužil po kouzelném ideálu ars inveniendi. V roce 1620 vydal spis //Novum organum scientiarum// (Nové vědecké organon, česky: //Nové organon//. Praha: Svoboda, 1990 ad.), kterým chtěl nahradit Aristotelovo //Organon//. Francis Bacon kladl při poznávání hlavní důraz na materiální poznání, a proto stavěl indukci proti aristotelovské a scholastické dedukci; soudil, že dedukce je neplodná, protože může objevit jen to, co je v premisách již obsaženo. Doporučoval svoji cestu za poznáním, na níž „poutník pravý“ zbloudit nemůže, jelikož ho k cíli spolehlivě dovedou tři „orientační tabule“: tabula praesentiae (tabule přítomnosti), tabula absentiae (tabule nepřítomnosti) a tabula graduum (tabule stupňů). Do první tabulky Bacon při každém výzkumu zapisoval případy a jevy, v nichž se určitý studovaný jev vyskytoval, do druhé ty, v nichž se nevyskytoval, a do třetí, kontrolní (experimentální), zjištěné změny, které potvrzovaly, že sledovaného jevu přibývá nebo ubývá, když se zesilují nebo zeslabují zjištěné příčiny. Baconův mladší současník, René *Descartes (1596–1650), ve spisu //Discours de la méthode// (česky: //Rozprava o methodě, kterak správně mysliti a hledati pravdu ve vědách//, 1882) z roku 1637, soudil, že ideál tvořivého myšlení naplní dodržováním čtyř základních pravidel: „(…) tak jsem se domníval, že místo onoho velkého počtu předpisů, z nichž je složena logika, budu míti dosti na čtyřech, jen rozhodnu-li se pevně a nastálo, že se od nich ani jedinkrát neuchýlím. První byl, nepřijímati nikdy žádnou věc za pravdivou, již bych s evidencí jako pravdivou nebyl poznal: tj. vyhnouti se pečlivě ukvapenosti a zaujatosti; a nezahrnovat nic víc do svých soudů než to, co by se objevilo tak jasně a zřetelně mému duchu, abych neměl žádnou možnost pochybovati o tom. Druhý, rozděliti každou z otázek, jež bych prozkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny. Třetí, vésti v náležitém pořádku své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými a stoupaje povlovně jakoby ze stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších a předpokládaje dokonce řád i mezi těmi, jež přirozeně po sobě následují. A poslední, činiti všude tak úplné výčty a tak obecné přehledy, abych byl bezpečen, že jsem nic neopominul.“ Ještě před tímto spisem, v roce 1629, napsal Descartes jednomu svému příteli tento dopis: „Je možné vynalézt jazyky nebo alespoň písmo, jejichž charaktery a kmeny by byly tak utvořeny, aby se jim mohlo naučit ve velmi krátké době, a to pomocí uspořádání, tj. kdyby bylo stanoveno uspořádání mezi všemi myšlenkami, jež se mohou lidskému duchu naskytnout, tak jako je přirozeně stanovený pořádek mezi čísly. (…) Tento univerzální jazyk by byl nápomocný rozumu, neboť by se mu poskytovaly všechny předměty tak zřetelně, že by mu bylo takřka nemožné se zmýlit, kdežto naproti tomu slova, která máme, mají skoro jen zmatené významy … Věřím, že takový jazyk je možný a že může nalézt vědu, na níž závisí; a její pomocí by mohli sedláci lépe usuzovat o pravdivosti věcí, než to činí dnes filozofové.“ Vynikající francouzský matematik René Descartes spolu se svým mladším krajanem Blaisem *Pascalem (1623–1662) se domnívali – ostatně jako celá následující epocha *osvícenství, že základnu k vybudování bezchybných postupů správného myšlení a poznávání jim umožní univerzální matematizace všech vědeckých oborů. Pascal sám zkonstruoval v letech 1642–1643 mechanický počítací stroj, který uměl sečítat a odčítat.$Descartovo a Pascalovo dědictví převzal německý učenec Gottfried Wilhelm *Leibniz (1646–1716), výjimečný zjev v dějinách vědy, „poslední polyhistor“, jak ho označily pozdější generace. Při svém pobytu v Paříži v roce 1672 si jednak téměř doslova opsal zmíněný Descartův dopis a jednak v téže době sestrojil počítač, který – na rozdíl od Pascalova stroje – prováděl všechny čtyři základní aritmetické úkony. Není proto divu, že došlo i na program univerzální vědy s jednotnou matematickou metodou, univerzálním jazykem i danými pravidly při objevování. Leibniz ve svém projektu požadoval: vytvoření „univerzální charakteristiky“ //(characteristica universalis)//, tj. znakového systému, v němž by základní znaky charakterizovaly základní pojmy a jejich kombinace pak všechny ostatní pojmy; vytvoření „logického kalkulu“ //(calculus ratiocinator)//, vztaženého na tvrzení vyjádřená znaky univerzální charakteristiky; vytvoření „metody posuzování“ //(ars iudicandi)//, která by jednoznačně rozhodovala, zda je dané tvrzení pravdivé. „Jestliže by vznikly spory,“ psal Leibniz, „nebude již zapotřebí disputací mezi dvěma filozofy více než mezi dvěma matematiky. Postačí, aby vzali do ruky pera a posadili se ke svým stolům a řekli si: ,Počítejme!‘“ Leibniz totiž znal své Pappenheimské: „Učinil jsem kdysi v průběhu matematické diskuse, kterou jsem vedl s jedním velmi učeným člověkem tuto zkušenost. Oba jsme hledali pravdu a dopisy, které jsme si vyměňovali, byly oboustranně velmi zdvořilé. Přesto jsme si v nich jeden na druhého stěžovávali, že – nepochybně bezděky – vzájemně překrucujeme smysl svých slov.“ Leibniz proto navrhl použít v dopisech disputační formu a oba si porozuměli. „(…) mohlo by se tím velmi často dojít v nejdůležitějších vědeckých otázkách k jádru věci a odstranilo by se tím mnoho klamných představ. Samotnou povahou tohoto postupu by se učinila přítrž opakování, přehánění, odchylování se od námětu, byl by konec neúplným výkladům, zámlkám, bezděčným i záměrným myšlenkovým skokům, chaosu v postupu a ovšem i nepříjemným dojmům, které to vše pak v člověku zanechává.“ K tomuto projektu Leibniz připojil „metodu objevování“ – //ars inveniendi//, jejíž podstatu načrtl roku 1666 v oddíle „De arte combinatoria“ (Kombinatorika) kapitoly //Disputatio arithmetica de complexionibus// (Aritmetická rozprava o souborech). Chtěl, aby se pomocí všeobecné logiky objevování a vynalézání mohlo soustavně objevovat a vynalézat ve všech oborech: „Není nic důležitějšího nad to, pozorovati, jak vznikají vynálezy, je to, po mém soudu, cennější než samy vynálezy, poněvadž ty počátky jsou plodné a jsou pramenem nespočetných vynálezů dalších, které lze z nich vyvodit jistou kombinací (jak mám v obyčeji říkat) neb užitím jich na předměty jiné.“$Jedním z posledních výhonků ideje osvícenského *racionalismu o metodě bezchybného fungování tvořivého myšlení a objevování založené na matematickém základě je dílo českého filozofa Bernarda Bolzana (1781–1848). Bolzanovo //Vědosloví// (Praha: Academia, 1981), spis o téměř 2400 stranách, vyšel roku 1837 a jeho čtvrtý díl byl věnován *heuristice. Ale Bolzano, tento „Leibniz na české půdě“, poučen „*kopernikovským obratem“ Immanuela *Kanta už tak zcela nevěřil ve všemocnost podobných metod: „Protože však dokonce mezi pravidly, která se hodí k objevení více pravd, a to pravd patřících do různých oborů lidského vědění, má jich jenom velmi málo tak všestrannou použitelnost, že se jich užívá u každého druhu zkoumání – lze návod, který teď mám dát, rozložit na dvě části: na //obecnou//, obsahující pravidla, jichž je třeba dbát u každého zkoumání, a //zvláštní//, která učí, jak si máme počínat u nejběžnějších zvláštních druhů zkoumání. (…) A nikomu neslibuji, že se tu setká s něčím úplně novým toho druhu, ale budu se jen snažit, abych různá pravidla a druhy postupů, jimiž se řídí nadaný člověk, většinou aniž si jich vůbec je sám vědom, uchopil zřetelnými slovy.“$Francouzský lékař, fyziolog, filozof a zakladatel fyziologie a experimentální medicíny Claude *Bernard (1813–1878) podobné snahy komentoval: „(…) Jistí filozofové se mýlili, když připisovali metodě v tomto směru přílišnou moc. (…) Filozofové, jako Bacon i modernější myslitelé se snažili vypracovat všeobecná pravidla pro systemizaci vědecké činnosti: není vyloučeno, že to bylo přitažlivé pro lidi, kteří mají k vědě daleko. Hotovým vědcům nebo těm, kteří se jimi chtějí stát, to však nic nepřináší. Vlastně je to jen zavádí: vyvolává to mylný dojem, že vědecká práce je jednoduchá a pro mozek to je zatížení velkým množstvím nejasných pouček, které musí člověk rychle zapomenout, když se chce dát do vědecké práce a chce se stát skutečným experimentátorem.“$Tak tedy v 19. století skončily antické, středověké, renesanční a osvícenské nároky na univerzálně platící a bezchybně fungující metody ars inveniendi. Definitivně zrušil „kouzlo“ axiomatických systémů před více než tři čtvrtě stoletím rakouský matematik, logik a filozof Kurt *Gödel a jiný rakouský filozof, Karl Raimund *Popper, vyslovil požadavek *falzifikace vědeckých *hypotéz a *teorií jako základ moderní vědy. $(Viz též *člověk – mozek, vnímání, spánek a sny, jazyk a řeč, paměť a učení, tvořivé myšlení, *myšlení, jazyk, symboly a rituály archaických lidí, *myšlení, jazyk, symboly a rituály moderních lidí, *myšlení [jeho jistoty a nejistoty].) (Jaroslav Malina)