jedna ze základních identifikačních metod *forenzní antropologie*kriminalistiky, pomocí které na základě studia vizuálních záznamů (fotografie, videozáznam) potvrzujeme (pozitivní identifikace) nebo vyvracíme (negativní identifikace) totožnost srovnávaného jedince. Proces identifikace využívá individuálně a skupinově specifické somatické ukazatele na těle. Znaky individuálně specifické jsou znaky, jejichž kvalita a kvantita je u dané osoby zcela jedinečná, nebo pravděpodobnost výskytu znaku stejných vlastností je v *populaci velmi nízká. Znaky skupinově specifické jsou charakteristické pro biologickou nebo sociální skupinu, do které jedinec přirozeně spadá svým *fenotypem, nebo s níž se sám identifikuje (například *tetování). Identifikační znaky jsou přítomné po celý život nebo je lze získat přirozeně v průběhu života procesem stárnutí nebo vědomým zásahem do struktury a morfologie tělesné stavby (*mutilace). Patří sem znaky kvalitativní (deskriptivní, morfoskopické, popisné) a znaky kvantitativní (biometrické). Nejvíce somatických znaků vhodných pro vizuální komparaci se nachází na hlavě a v obličeji. Mezi kvalitativní znaky patří například tvar obličeje, obočí, ušního boltce, průběh vlasové linie aj. Kvantitativní znaky určují velikostní a proporční vztahy mezi standardními *antropometrickými body. Jsou obecně označovány za objektivnější než metody kvalitativní, ale při jejich univerzálním použití je nutné brát ohled na možné mezipopulační rozdíly. (Miroslav Králík, Petra Urbanová).