1. pokus, úsilí učinit, získat něco, dosáhnout něčeho;$2. začátečnická práce (příklad: literární pokusy);$3. metoda vědeckého poznání, při které se zkoumají za kontrolovaných a řízených podmínek určité jevy a testují *hypotézy; experiment byl a je základním nástrojem přírodovědy a techniky, záhy vstoupil též do medicíny nebo psychologie, v poslední době se rozšiřuje do dalších společenských věd včetně historických, *archeologii a *antropologii nevyjímaje. „Pokud se zlepšuje naše schopnost interpretovat cizí sociální jevy, pak za to musíme poděkovat právě těm překvapením a rozčarováním, stejně jako metodě učení se z *pokusu a omylu. A to, co v případě historické *interpretace dosahujeme myšlenkovými experimenty, toho dosáhli antropologové praktickou činností v terénu. Každý moderní badatel, jemuž se podařilo proniknout do situace, která nám snad není méně vzdálená než poměry doby kamenné, vděčí za svůj úspěch namátkovým experimentům“ (Karl *Popper, 1969).$Nejjednodušší formy experimentu navazují bezprostředně na každodenní lidskou činnost. Tomu odpovídá už etymologie slova a fakt, že *románské jazyky mají stejné výrazy jak pro experiment, tak pro zkušenost (například ve francouzštině: //expérience//, „zkušenost; pokus, experiment“). „(…) není přesné dělicí čáry mezi předvědeckým a vědeckým experimentováním. Obojí je založeno na stejné metodě, metodě pokusu a omylu. Neregistrujeme jednoduchá pozorování, ale snažíme se aktivně řešit více nebo méně praktické a jasně ohraničené problémy. A pokroky děláme pak jen a jen tehdy, když jsme připraveni se učit z našich chyb. Zdá se to být triviální, ale je to metoda všech empirických věd. Vědečtější je tato metoda tím, čím je uvědomělejší a kritičtější“ (Karl Popper, 1969).$Jednoduché experimenty spojují právě naši každodenní zkušenost s praxí lidstva v minulosti a tvoří předpoklad pro *analogie a *paralely, díky nimž v antropologii a archeologii starou praxi rekonstruujeme, a to tím, že interpretujeme ze svého hlediska nálezy. Naše analogie mohou být a často bývají v mnoha případech mylné, avšak přesto tvoří základ našich srovnání. Užívané experimentální postupy jsou především kvalitativní, jednofaktorové, orientační, materiální, jsou to experimenty-zkoušky a především jsou to experimenty praktické. Experiment představuje vždy jistým způsobem riziko. Právě proto, že je sám vázán ve svých počátcích na bezprostřední praxi vůbec, a na zajišťování životních potřeb zvlášť, muselo se s ním zacházet obezřetně, protože případný nezdar mohl ohrozit přímo existenci „experimentátora“. V technologických postupech docházelo proto v archaických *společnostech k *inovacím jen pomalu a postupně a jen potud, pokud neohrožovaly stabilitu dané společnosti. Známá konzervativnost a tradičnost zemědělských vrstev je toho svědectvím. Archaická společenství rovněž nemohla inklinovat k experimentům, které by narušovaly jejich – většinou velmi *konzistentní – systém *norem. Každý nový výsledek byl akceptován teprve tehdy, až byl úplně zapojen do ideologické sféry. Navíc archaická ekonomika je primitivní jen z povrchního, moderního pohledu. Ve skutečnosti je to velmi jemný systém vzájemných vztahů mezi různými *technologiemi, které tvoří většinou optimální systém k zachování daného stavu. To dokazují například systémové *analýzy *hospodářství amerických *Šošonů, íránských kočovníků nebo ghanských vesničanů. Další změny by mohly ohrozit právě tento optimální systém. Rozhodující je i to, že tito lidé nechtějí být jinými, to znamená, že plně přijímají normy svého společenství a že toto společenství je dáno těmito normami. Že je to odůvodněná opatrnost, je vidět z mnohých katastrofálních následků způsobených i dobře míněnými zásahy moderní společnosti do pospolitostí archaických.$Experiment předpokládá tedy také určitou vyspělost a zázemí: dostatek volného času a materiálních zdrojů; ale mezi tyto předpoklady patří i dostatečná individualizace jedince ve společnosti a schopnost i ochota komunity experiment a jeho výsledky akceptovat. To znamená, že pro rozvoj experimentů, zejména ve výrobní sféře, je podstatná výrobní diferenciace a specializace. Tyto technologické experimenty můžeme také nejlépe sledovat prostřednictvím výsledků – *artefaktů.$S rozvojem předpokladů, které jsme uvedli (jistá produkční vyspělost, individualizace, diferenciace, specializace) vzrůstají i možnosti experimentu. K předpokladům přidejme ještě jistou nestabilnost společnosti a rozvoj řeči a poznání. Experiment překračuje svá primitivní omezení a vzniká experiment kvantitativní: Nejstarší zachovaný egyptský návod na nejtvrdší *bronz udává optimální poměr 88 % *mědi a 12 % *cínu a je výsledkem – jak můžeme předpokládat – více experimentálních postupů. Předpoklad je pravděpodobný proto, že tento technologický postup vzniká v relativně krátkém časovém období, je relativně složitý a nelze tedy předpokládat, že by k jeho *optimalizaci (požadovaná tvrdost) došlo pouze nahodilou cestou „přirozeného výběru“. Zachytíme-li tedy vývojové změny komplikovanějšího procesu, směřující k optimalizaci v krátkém časovém úseku, můžeme oprávněně předpokládat v tomto oboru vědomou experimentální činnost.$Máme tedy možnost sledovat nejen experiment sám, ale i to, čeho je indikátorem – totiž jeho společenské předpoklady. Na druhé straně indikátorem experimentu může být zachovalá široká varieta změn (funkčních i nefunkčních) v jednom časovém období nebo jejich střídání v čase. Pokud samozřejmě nejsou tyto skutečnosti dány jen vnějšími vlivy. Jak jsme již uvedli, jedním zdrojem naší interpretace jsou analogie a paralely. Ovšem mnohem významnější jsou samozřejmě ty pochody, kdy přímo rekonstruujeme určitou starou činnost. Předmětem tohoto studia by neměly být pouze jakési ideální *rekonstrukce, ale rekonstrukce, které nám umožňují studium variet těchto postupů a pak i stanovení míry jejich aktivního zrodu. Vývoj například určitého funkčního typu artefaktu tvoří samostatný oscilující systém změn, který je v zásadě možno simulovat, modelovat nebo rekonstruovat. Výsledky tohoto přístupu nejsou samoúčelné, protože jsou přímými indikátory dalších stránek zkoumané společnosti.$Tato forma či etapa experimentu patří tedy k tomu, co máme rekonstruovat a poznat a z toho vyplývá, že předmětem antropologie nebo archeologie je studium právě i experimentální činnosti. V tomto případě experiment nepatří jen k metodám antropologie, ale i k jejímu předmětu.$Experimentem, jakožto vědeckým nástrojem, rozumíme ověření hypotézy za kontrolovaných podmínek. Obecné schéma experimentu lze znázornit takto: výchozí fáze (S1) – střední fáze (F) – konečná fáze (S2). (Za S1 a S2 budeme považovat jev, objekt, proces, stav, situaci.) S1 – výchozí situace, S2 – změněná situace, F – působící faktory (jejich *kontrola je v rukou experimentátora). Výchozí situace předpokládá její výběr a izolaci od všech souvislostí, které z hlediska experimentu, jež má sledovat zcela určité zadání, nejsou pokládány za podstatné.$Nejstarším a nejvíce používaným případem v antropologii a archeologii jsou experimenty s materiálními *modely, založenými na prostorové a fyzikální podobnosti. Rozeznáváme zejména *repliky a makety. Materiální model – replika je případ, kdy víceméně všechny vlastnosti modelu odpovídají originálu tak, že repliku a originál lze zaměnit (například mýcení *lesa replikami neolitických *seker). Repliky užíváme tehdy, není-li originál k dispozici (rekonstrukce) nebo jej nechceme poškodit. Materiálním modelem – maketou nazýváme případ, kdy se zkoumané vlastnosti originálu vyšetřují prostřednictvím stejných nebo takřka stejných vlastností makety, obvykle v jiném měřítku (například stavba *hradiska nebo *pyramidy). Označení simulační fyzikální model vyjadřuje to, že se zkoumaný model podrobuje stejným zásahům jako simulovaný objekt. Tyto druhy modelů souvisejí i se samotnou nejstarší formou experimentů, které probíhaly právě na takovém materiálu ve starých společnostech.$Při popisu a samozřejmě pak i dále při interpretaci objektů se dopouštíme četných pozorovacích chyb a je proto nutným úkolem zjistit jejich jednotlivé zdroje a míru jejich velikosti. K tomu slouží například experiment, kdy podrobíme fyzickou rekonstrukci nějakého archaického objektu (například obydlí) destrukci (požár atd.) a zkoumáme, jakým způsobem koresponduje původní rekonstrukce se svou destrukcí. Můžeme tak objevit jednak zdroje jednotlivých variací (opakováním pokusu nebo jeho rozsáhlejším provedením) změn objektu po destrukci a systemizovat pak naše pozorovací chyby. Konečným cílem z tohoto hlediska je to, abychom mohli z konkrétního výzkumu (nutně vždy neúplného a v různém stupni destrukce) načerpat co nejvíce relevantních, nezkreslených informací.$Podobně můžeme provádět rekonstrukce předmětů, známých například jen z vyobrazení (*oradla nebo plavidla, rytá či malovaná na skalních stěnách nebo neúplně známá z archeologických či písemných pramenů) a experimentálně zjišťovat jejich vlastnosti (včetně technologických postupů jejich výroby). Sem patří například rekonstrukce archaických plavidel, které provedli norský badatel Thor *Heyerdahl, britský historik Timothy *Severin nebo český archeolog Radomír *Tichý.$Mezi tyto druhy modelových experimentů náleží zejména zkoumání *technologie a *funkce – jako jsou například opatřování obživy *sběrem a *lovem, mýcení lesa, obdělávání *půdy, setí různých obilovin a jiných plodin, sklizeň úrody a její skladování, příprava potravy a její konzumace, budování *staveb a jejich rozpad, *transport a doprava, opracování *kamene, *dřeva, *kosti, *kůže, výroba *keramiky, *skla, *kovů, umělecké techniky a projevy malířské a hudební. Napodobujeme určitou událost (například výrobu kamenných štípaných nástrojů, kácení stromů kamennou či bronzovou sekerou, přípravu „neolitických“ polí, hutnění železné rudy ve starých šachtových pecích) při uchování všech známých průvodních okolností (vyplývajících z archeologických, etnografických a případně i písemných pramenů) a srovnáváme původní fakta s fakty námi dosaženými. Při získání jejich výrazné shody předpokládáme obdobu našich postupů s postupy původními.$U těchto experimentů, představujících převážně ověřování technologické a funkční stránky staré materiální sféry, vzniká několik zásadních interpretačních těžkostí. Výsledek experimentu je totiž vždy konkrétní, avšak má přitom neurčitou časovou a prostorovou platnost. Na jeho základě nemůžeme totiž rozhodnout, zda: a) daný postup byl v minulosti skutečně prováděn tak, jako v případě realizovaného experimentu – multiplikační efekt; naopak ovšem platí, že důkaz o tom, že proces byl v některém místě v minulosti prováděn jinak, není důkazem toho, že by tomu tak bylo vždy a všude, b) v jakém časovém období byl používán, c) v jakém prostoru byl používán. To však lze vhodně doplnit tím, že rekonstrukce provádíme: 1. ze stejného materiálu jako objekty původní, 2. replikace je co nejpřesnější, 3. je užívána adekvátní archaická technologie, 4. nejjednodušším způsobem. Dále je nutno v průběhu experimentu zjistit všechny vedlejší produkty, odpad, stopy a další indikátory charakteristické pro činnost prováděnou určitým způsobem a hledat pak jejich odpovídající protějšky na nových nalezištích. Mnohé z těchto těžkostí odstraňují zejména *střediska experimentální archeologie a antropologie, která provádějí experimenty na pozadí celé technologické složky kultury a přírodního prostředí. (Viz též *archeologie, experimentální, *experiment, imaginativní, *experiment, virtuální.) (Jaroslav Malina)