italský sochař, malíř, architekt a básník – „uomo universale“; vedle *Leonarda da Vinci a *Raffaela nejvýznamnější tvůrce vrcholné *renesance a jedna z největších uměleckých osobností této epochy, spoluvytvářel i prostor pro vznik *manýrismu a *baroka. Byl činný zejména ve Florencii, v Bologni, v Benátkách a v Římě.$Vynikal plastickým cítěním i znalostí *anatomie, byl skvělý kreslíř, malíř, architekt a básník, ale považoval se především za sochaře. Jeho sochařské postavy z raného období vyjadřují vlastní vnitřní cítění ušlechtilými gesty //(David, Pieta)//, v dalším vývoji figura stále více srůstala s vlastní hmotou *mramorového bloku a vyjadřovala hluboké duševní pohnutí //(Pieta Palestrina, Pieta Rondanini)//. Vytvořil též *náhrobky (*papeže Julia II., Lorenza Giuliana Medici). Kresby (prováděné perem – tintou a tuší, později černou křídou a rudkou) pro Michelangela, kromě několika listů, určených jako dary, znamenaly jen studijní přípravu na sochařská, malířská a architektonická díla; z velkého množství jich zůstalo uchováno kolem 50–60, neboť je autor sám ničil. Hlavním tématem byly zejména figurální studie, často proložené zvětšenými detaily a rukopisnými poznámkami. Z kreseb propracovaných jako obrazy vynikají listy pro mladého šlechtice Tommasa Cavalieriho: //Potrestání Titya,// //Faethontův pád//. Jeho malířskou tvorbu lze doložit od roku 1504 kruhovým obrazem Svaté rodiny, takzvané //Tondo Doni// (s *akty mladíků v pozadí), v němž se vyrovnával s Leonardovými obrazy madon; k významným dílům patří //Bitva u Casciny// s množstvím postav v dynamickém pohybu, zatímco kartony, jež vytvořil pro Palazzo Vecchio jsou známy pouze z kopií. Vrcholem jeho malířské tvorby je výzdoba Sixtinské kaple ve Vatikáně (1508–1512). *Fresky, pokrývající strop, v neobyčejně dynamické monumentální kompozici výrazně plasticky (jakoby sochařsky) modelovaných postav znázorňují genezi, Sibylly a další biblické náměty včetně //Dědičného hříchu// s působivým zobrazením mužského a ženského aktu v postavách Adama a Evy, novoplatonské humanistické ideály jsou transformovány do perzonifikace rozmachu duchovních sil člověka. Výzdobu Sixtinské kaple završil v letech 1535–1541 freskou //Posledního soudu// na oltářní stěně: Kristus-vládce v antické nahotě (roucho později doplnil jiný malíř) je centrem ireálného prostoru, kolem něhož rotují světci, zmrtvýchvstalí, blažení i *zatracení. (Michelangelova dynamická koncepce v Sixtinské kapli připomínající dynamickou kompozici mladopaleolitických malířů ve Velkém sálu jeskyně *Lascaux přispěla k metaforickému označení této jeskyně jako „Sixtinské kaple pravěku“.) Pozdní malířské dílo tvoří dvě fresky //Saulovo obrácení// a //Ukřižování sv. Petra// z let 1542–1550 ve vatikánské svatopavelské kapli.$Kromě jiných architektonických úkolů byl od roku 1546 pověřen vedením stavby chrámu sv. Petra a stal se autorem dalších staveb. Jeho architektura, malba i kresba vynikala prostorovým a monumentálním cítěním, které předznamenávalo jak manýrismus, tak *barokní principy. Jako osamělý génius bez přímých žáků ovlivnil své současníky i následovníky.$Michelangelovo básnické dílo odráží jeho nitro, petrarkovský rozpor mezi *láskou k pozemskému *životu a bázní před *hříchem a *smrtí. (Jaroslav Malina) $${img{images/Michelangelo_Buonarroti.jpg}{alone}}$Michelangelo Buonarroti (1475-1564)