v užším smyslu spojení *Darwinovy evoluční teorie a *Mendelovy teorie *dědičnosti. „Klasický“ *darwinismus vycházel z následujícího jednoduchého principu: každý jedinec v populaci má tendenci maximalizovat svoji reprodukční úspěšnost, protože však zdroje jsou omezené, dochází k vzájemnému soupeření (doslova „boji o život“, anglicky: //struggle for life//). Jestliže se jednotliví příslušníci dané populace svými (geneticky podmíněnými) vlastnostmi liší, ti zdatnější z nich (tj. jedinci s vyšší reprodukční *zdatností neboli *fitness) zanechají více potomků než ti méně zdatní. Tento mechanismus Charles Darwin přirovnal k procesu záměrného šlechtění domácích zvířat a rostlin a nazval ho *přirozený výběr. Jedním z problémů jeho teorie však byla neznalost teorie dědičnosti. Darwin se zprvu přikláněl k představě tzv. směsné dědičnosti (anglicky: //blending heredity//), která byla zdánlivě v souladu s empirickou zkušeností šlechtitelů. Podle této teorie se vlohy obou rodičů vzájemně mísí, podobně jako dva roztoky. Už v roce 1867 však inženýr Fleeming Jenkins dokázal, že tímto způsobem by velmi brzy došlo k vymizení evolučních novinek (*mutací), pokud by frekvence jejich vzniku nebyla nereálně vysoká. Darwin proto vytvořil spekulativní a z dnešního hlediska spíše kuriózní teorii pangeneze, podle níž všechny orgány v těle obsahují drobné částice, tzv. //gemmuly//, které putují do pohlavních orgánů, a tím zajišťují přenos nových vlastností do další generace. Z toho je patrné, že Darwin v souladu s tehdy převládajícím *názorem předpokládal možnost dědičnosti vlastností získaných během života jedince (srov. *lamarckismus), nicméně sám podobným teoriím nedával velkou váhu a znalost mechanismu dědičnosti pokládal z hlediska platnosti své teorie evoluce přirozeným výběrem za podružnou.$Problém dědičnosti byl vyřešen až 18 let po Darwinově smrti se znovuobjevením Mendelových *zákonů (1900), paradoxně se však zdálo, že mendelismus jeho teorii zasadil smrtelnou ránu. Ukázalo se totiž, že vlohy se při předávání z generace na generaci nemění vzájemným působením a že mají diskrétní podstatu, která se zdála být neslučitelná s kontinuální podstatou proměnlivosti většiny vlastností (znaků), které podle darwinistů podléhají přirozenému výběru. Navíc první genetikové zkoumali zpravidla dědičnost *variant určených jediným genem, které bylo možno jednoduše rozeznat, a jejich nositele tak experimentálně křížit. V extrémním případě se domnívali, že k evoluci včetně vzniku nových druhů dochází pouze účinkem jednotlivých mutací, bez působení přirozeného výběru. K čelným představitelům této teorie, tzv. *mutacionismu, patřil především William *Bateson a zpočátku i Thomas Hunt *Morgan. Mutacionisté se dostávali do ostrého sporu s představiteli tzv. biometrické školy (Francis *Galton, Karl *Pearson a další), kteří se zaměřovali na studium kontinuální variability (viz *znak, kvantitativní) – příkladem takové variability je výška postavy, která se může v závislosti na vnějším prostředí měnit, tato proměnlivost je však zjevně v rozporu s Mendelovými štěpnými poměry.$Řešení tohoto dilematu se objevilo až ve 20. letech. V roce 1918 byl publikován článek Ronalda Aylmera *Fishera (1890–1962), který dokazoval, že výsledky biometriků lze odvodit na základě Mendelových principů. Zbývalo ukázat, že přirozený výběr může působit v rámci mendelovské *genetiky. Vznikla nová disciplina, populační genetika, jejíž teoretickou základnu vytvořili kromě Angličanů Ronalda Aylmera Fishera a Johna Burdona Sandersona Haldanea (1892–1964) Američan Sewall Wright (1889–1988) a Rus Sergej Sergejevič Četverikov (1880–1959). Na teoretické práce populačních genetiků navázali genetik a ekolog Edmund Brisco Ford (1901–1988), paleontolog George Gaylord Simpson (1902–1984), botanik George Ledyard Stebbins (1906–2000) a především entomolog Theodosius *Dobzhansky (1900–1975) a ornitolog Ernst Mayr (1904–2005). Díky jejich úsilí byla ve 30. a 40. letech 20. století vytvořena nová celistvá teorie evoluce, která byla nazvána podle knihy dalšího významného evolučního biologa jejich generace, Juliana Sorella Huxleye (1887–1975), //Evolution: The Modern Synthesis// (Evoluce: Moderní syntéza, 1942) (srov *teorie, syntetická). Tato teorie ukázala, že botanika, paleontologie a další biologické discipliny jsou plně v souladu s principy darwinismu i mendelismu, a že ji proto lze chápat jako neodarwinismus v širším smyslu. Za symbolický milník v procesu vzniku syntetické teorie je považován rok 1949, kdy byl vydán sborník z konference konané za účasti více než 30 zástupců prakticky všech odvětví biologie na Princeton University (Jepsen – Mayr – Simpson, ed.: //Genetics, Paleontology, and Evolution// [Genetika, paleontologie a evoluce). Pro úplnost je třeba dodat, že pojem neodarwinismus se objevoval i v jiných souvislostech, například tak byla označována i takzvaná Weismannova doktrína, popírající dědičnost získaných vlastností. (Petr Bureš, Miloš Macholán)