český básník, prozaik, literární a výtvarný teoretik. Na konci 19. a v první čtvrtině 20. století s prozíravou předvídavostí reflektoval a hodnotil vývojově perspektivní proudy a tendence evropského umění – obdobně jako v průběhu celé své tvůrčí dráhy František Xaver *Šalda. Kritickými a publicistickými pracemi i četnými polemikami zasahoval do dobových zápasů o směr moderní české kultury. Touto činností, ale také básnickou tvorbou připravoval a podporoval nástup avantgardní, wolkrovsko-nezvalovské generace na počátku dvacátých let 20. století. Autoritu a renomé bouřliváka, zejména u levicové kulturní veřejnosti, uhájil také v následujících obdobích, kdy již jeho tvorba ztratila vývojovou iniciativu.$Na počátku své literární dráhy přijal podněty doznívajícího *symbolismu, *dekadence a *anarchismu, *Nietzscheovy filozofie a *satanismu Stanisława Przybyszewského a v tomto duchu napsal básnické sbírky //Nemesis, bonorum custos// …, 1895, //Apostrofy hrdé a vášnivé//, 1896, //Jsem apoštol nového žití//, 1896, //Satanova sláva mezi námi//, 1897. V té době se sblížil s autory publikujícími v //Moderní revue//, nejvýznamnějším časopisu generace devadesátých let. Brzy přichází s vlastními iniciativami: uspořádal //Almanach secese// (1896), založil anarchistický časopis //Nový kult// (1897–1905), shromáždil kolem sebe skupinu o něco málo mladších bohémských autorů, pro niž se později vžil název „generace buřičů“ (František *Gellner, Jiří *Mahen, Fráňa *Šrámek, Karel *Toman). Veřejnosti představil rétorickou *poezii individuální vzpoury, solidarizující se s masami utlačovaných, vyjadřující odpor k soudobé měšťácké společnosti a hlásající ideál svobody neomezované společenskými *konvencemi. Tento ideál promítl také do milostných vztahů: v duchu anarchisticko-komunistických představ obhajoval (a ve svém osobním životě také uskutečňoval) pojetí volné *lásky.$Postupně opustil rozpadající se anarchistické hnutí, ale jeho tvorbu i společenské aktivity nadále charakterizovaly nonkonformní a provokativní postoje a *názory. Sbírku //Kniha lesů, vod a strání// (1914) založil na originální *verzi vitalismu. Tato sbírka přírodní, milostné a meditativní lyriky byla inspirována jeho novým milostným vztahem a bezprostředním kontaktem s *přírodou: opustil svou ženu Kamilu a na jaře 1905 se odstěhoval na Moravu, nejprve žil u rodičů své nové partnerky Boženy Hodačové v brněnských Řečkovicích (z tohoto místa byl vypovězen kvůli anarchismu, bezvěrectví a životu v *konkubinátu), později v Bílovicích u Brna.$Neumannova vitalistická poezie je na rozdíl od spontánního, romanticko-senzualistického vitalismu Fráni Šrámka, poprvé vyjádřeného ve sbírce //Splav// (1914), drsnější, pozemštější, nezahrnuje pouze emocionální a smyslové prožitky, ale také erotiku a reflexi života a lásky zakotvené v sociální realitě. Šrámkova poezie vybudovala vitalistický mýtus mladé, opojné a nespoutané lásky, Neumannova //Kniha lesů, vod a strání// směřovala naopak k poezii erotické a reflexivní.$Ještě před *první světovou válkou objevil zásadně novou námětovou oblast. Inspiroval se výboji italského futurismu – technikou, civilizačním *pokrokem, velkoměstským životem, krásu nalézá v Aristotelově druhé přírodě, stvořené člověkem. Básně tohoto zaměření shrnul do sbírky //Nové zpěvy// až po návratu z balkánské fronty v roce 1918. O Neumannově schopnosti identifikovat vývojově perspektivní tendence i o jeho otevřenosti vůči podnětům mladší generace svědčí dále fakt, že své literární práce publikoval v //Almanachu na rok 1914// (1914), to znamená v nejvýznamnějším, manifestačním sborníku nastupující čapkovské generace.$Ve znamení nové orientace byla Neumannova tvorba po roce 1918. Pod vlivem událostí v Rusku a revoluční atmosféry poválečné Evropy rozpracoval nové pojetí takzvané proletářské kultury. Tato koncepce, rodící se a šířící se především díky jeho aktivitám v časopisech //Červen //(1918–1921), //Kmen// (1919–1921) a //Proletkult// (1922–1924), zasáhla nejen literaturu (Neumannovy básně tohoto zaměření byly shrnuty do sbírky //Rudé zpěvy//, 1923), ale i celou oblast umění a měla vliv na levicovou orientaci české *avantgardy a jejích organizačních seskupení //(Umělecký svaz Devětsil)//.$Jedním z velmi důležitých tematických okruhů Neumannovy tvorby byly láska, žena a erotika. V roce 1913 ve stati „Ať žije život!“ požadoval, aby se české umění otevřelo moderní Evropě, zejména Francii: Evropa je „(…) krásná, živá, rujná samice, která potřebuje smělé muže a odkopává uměřený flirt“. *Sexualitě a *erotice věnoval básně, celé sbírky (//Bohyně, světice, ženy//, 1915), prozaická díla (román //Zlatý oblak//, 1932) i rozsáhlé popularizační práce – //Dějiny lásky// (1925) a //Dějiny ženy// (1931–1932). (Jaroslav Malina, Jiří Pavelka)