//Athéna Parthenos//, „panenská Athéna“, starořecká bohyně moudrosti, podle *Homéra Diova dcera, kterou přivedl na svět bez matky. Později již uvádí *Hésiodos, že *Zeus spolkl bohyni moudrosti Métidu (*Métis), protože mu podle věštby měla porodit dceru převyšující ho moudrostí a syna, který by byl silnější než on a svrhl ho z *trůnu. V 6. století př. n. l. si *Řekové k mýtu přidali i epizodu o tom, jak Athéna přišla na svět – když Dia bolela hlava a *Héfaistos mu ji rozetnul, vyskočila odtud Athéna v plné zbroji; takto pitoreskně byl tento motiv zobrazován na vázách.$Athéna je tedy zosobněná síla a moudrost Diova, je bohyní veškeré rozumné činnosti, moudrosti, válek vedených s rozvahou. Na rozdíl od divokého Área (*Arés) vždy vítězí, a proto k jejím *atributům patří i bohyně vítězství *Níké. Je eponymním božstvem v *Attice. V souboji o prospěšnost této *krajině zvítězila nad *Poseidónem, protože Athénám darovala *olivy, které jí byly zasvěceny a na jejichž pěstování bylo založeno attické *hospodářství. Athéna byla pomocnicí a ochránkyní řeckých hrdinů, jež osud předurčil k překonání velkých protivenství – *Odyssea, *Hérakla, *Persea, Odysseova syna *Télemacha aj. S odkazem na Athéninu přízeň tak Řekové v sobě vlastně vychovávali typy schopných a odvážných lidí. Athéna byla od nejstarších dob uctívána jako ochránkyně měst. V mnohých řeckých městech se velké úctě těšily její starobylé sošky ze dřeva – takzvaná *palladia.$Athéna byla velmi důmyslná a sama vynalezla flétnu. Vzápětí tento nástroj nadouvající tváře zavrhla a pohozené flétny se zmocnil *satyr Marsyas. V tkaní zvítězila nad fenomenální tkadlenou Arachné. Athéna byla uctívána i jako patronka řemesel a později i umění, zejména v Athénách. Tamní malíři ji takto znázorňovali na vázách, jak je se svou průvodkyní Níkou věnčí nebo jak sama zasahuje do práce sochařů a pomáhá jim modelovat sochy.$Od poloviny 6. století př. n. l. se na její počest konaly *panathénajské slavnosti, které vedle kultovních *svátků naplňovaly i sportovní hry. Jejich vítězové byli odměňováni olejem z posvátných oliv ve speciálně vyrobených a zdobených takzvaných *panathénajských amforách.$V 5. století př. n. l. byla Athéna považována vedle Dia, *Apollóna a *Héry za jedno z hlavních ochranných božstev v boji s *Peršany. Po vítězství Řeků byla oslavována monumentálními uměleckými díly – velkolepým *chrámem na athénské *Akropoli a četnými sochami. Z nich jsou podle tradice nejznámější ty, jež pro Akropolis vytvořil sochař *Feidiás: bronzovou, s *kopím téměř devět metrů vysokou //Athénu Prómachos// („bojující v první řadě“) z desátku marathónské kořisti, další bronzovou sochu, takzvanou //Athénu Lémnijskou// (na Akropoli ji věnovali athénští občané, kteří se jako kolonisté usadili na ostrově Lémnu) a velkolepou chryselefantinovou (*chryselefantina) Athénu pro *Parthenón, v jejímž zlatém rouchu a atributech byl tezaurován athénský státní poklad.$V kopiích se snad zachovala //Athéna Lémnijská//, koncem 19. století se ji podařilo rekonstruovat německému archeologovi a historiku umění Adolfu Furtwänglerovi (1853–1907) ze dvou odděleně existujících torz v Drážďanech a Bologni. Víme, že tato Athéna byla ve *starověku pokládána za jednu z nejkrásnějších soch a kladena na roveň Práxitelově //Afrodítě knidské// (*Afrodíté). Athéna Lémnijská sice neobsahuje erotický podtext, ale Feidiás v ní vynikajícím způsobem vyjádřil svůj *humanismus a vtělil do ní výraz ušlechtilého lidství, jeho prosté, ale vznešené krásy. Athénu v tomto případě znázornil po skončení *války, kdy odkládá svou přílbu a v intelektuálním zamyšlení se přeorientovává na rozumovou činnost. Jak povznášející pocit vzbuzovaly tyto sochy u antických diváků lze snad alespoň trochu procítit při pohledu (a při podhledu) na třímetrovou //Athénu z Velletri// v pařížském Louvru, o níž se soudí, že je kopií díla Feidiova žáka Krésila. Před dvěma zmíněnými umělci z vrcholného období řecké klasiky Athénu zobrazil jejich starší současník *Myrón z Eleuther (5. století př. n. l.) v sousoší s Marsyem.$Do *Říma se Athénin *kult dostal prostřednictvím *Etrusků. Menrva byla jednou z *triády nejvyšších božstev etruského *panteonu (představovali ji Tinia, tj. Iuppiter, Uni, tj. Iuno a Menrva – u *Římanů Minerva). Spolu s Iuppiterem byla bohyně moudrosti uctívána na *Kapitolu a další chrám měla na Martově poli na místě dnešního *kostela Santa Maria sopra Minerva (v názvu je obsažen fakt, že po roce 600 byl antický chrám změněn v kostel Panny Marie). Dalším historickým paradoxem je skutečnost, že do tohoto kostela byl roku 1633 svolán tribunál, před nímž se musel Galileo *Galilei (1564–1642) zříci svých heliocentrických *názorů (*heliocentrismus); toto příkoří a ponížení kompenzoval výrokem, jakmile překročil práh kostela, a v bezprostřední blízkosti Panteonu (chrámu zasvěceného antickým planetárním *bohům): „E pertanto si muove!“ („A přece se točí!“). (Jaroslav Malina, Marie Pardyová)