německý filozof, sociolog kultury, antropolog fenomenologické orientace; spolu s Maxem *Schelerem zakladatel moderní *filozofické antropologie. Vyšel z hierarchické *ontologie Nikolaie Hartmanna, podle níž se všechno jsoucí člení do určitých stupňů (vrstev), a vytvořil model analogických stupňů organické sféry, na jejímž vrcholu stojí *člověk. Ve svém ústředním antropologickém díle //Die Stufen des Organischen und der Mensch// (Stupně organického a člověk, 1928) určil za rozhodující znak všeho živého způsob, jakým se organismus nachází v prostředí. Z něj plyne vztah k sobě samému a k *životnímu prostředí. Plessner označuje toto umístění organismu ve světě jako „pozicionalitu“ //(Positionalität)//, která existuje ve dvou modifikacích: buď je centrická, což je typické pro nižší stupně života, nebo je excentrická, jež je vlastní člověku.$Pojmem „centrická pozice“ charakterizuje Plessner stav, kdy organismus prožívá sám sebe jako pozicionální střed, to znamená, že pociťuje sám sebe jako živé tělo, ale nedisponuje přitom sebeuvědoměním. Pro Plessnera jsou typickým příkladem centrické pozicionality vyšší živočišné druhy, které prožívají obsahy svého okolí, umí ovládat vlastní tělo, vytvářet systém uzpůsobený svým potřebám, avšak neprožívají sebe. Tohoto prožitku je schopen až člověk, který dokáže překračovat centrickou hranici tím, že zaujímá odstup (distanci) sám od sebe. Člověk jako živý subjekt ví ve své existenci o tomto středu, prožívá jej, a proto je schopen vyjít nad něj. Tento rozdíl mezi postavením zvířat a člověka ve světě vystihuje Plessner pojmem „excentricity“ //(Exzentrizität)//. Excentricita je charakteristickou lidskou formou frontálního postoje vůči životnímu prostředí.$Podobně jako Scheler pojímá Plessner člověka jako *akt uskutečňování, jako proces vznikání a „stávání se“ //(das Werden)// člověkem. Zvýrazňuje prvek aktivního ovládání podmínek životního prostředí. Osobnost jako excentrická pozicionalita se utváří v kontextu vztahů ve světě, se sociálními strukturami a s vlastním Já. Teprve syntéza všech těchto vztahů se stává náplní rámce daného excentrickou schopností distance a sebereflexe. Člověk není, ale stává se. Jeho excentricky organizovaná existence musí ze sebe to, čím již je, nejprve udělat.$Ve svých pozdějších pracích Plessner tuto koncepci neustále zpřesňoval a dokresloval na jednotlivých antropologických fenoménech (pláč, smích, moc, dějinnost apod.), přesto rozhodujícím způsobem ovlivnila vývoj moderní antropologie, a to nejen sekulární, ale zejména teologické, zvláště protestantské antropologie (například německého protestantského teologa Wolfharta Pannenberga). (Břetislav Horyna)