řecký sochař; vedle *Feidia druhý a snad o něco málo mladší tvůrce velké klasiky a *kalokagathie. Jako představitel dórské sochařské tradice se více věnoval ztvárnění mužských soch. Své sochy //Doryfora// (atleta nesoucího *kopí) využil k tomu, aby v ní vyjádřil svou estetickou teorii, kterou popsal v nezachovaném díle //Kánón// („měřítko, řád“). Jeho obsahem zřejmě byl systém proporcí a vzájemných poměrů, jimiž lze vyjádřit ideální lidské (tj. mužské) tělo. Zároveň vytvořil nový druh kontrapostu, kdy zatížené noze odpovídá zatížená ruka na druhé straně těla a totéž platí i pro uvolněnou nohu a ruku. Tak více uvolnil tělo a mohl je znázornit v reálných prostorových vztazích a zároveň dosáhl dokonalé vyváženosti svých soch. Obličeje znázorněných postav jsou výrazem ideální symetrie.$Polykleitos tedy kladl větší důraz na formu. Vnitřní život ho tolik nezajímal a v tom se lišil od svého kolegy Feidia. Jinak se oba mistři znali a navzájem pozitivně ovlivňovali (Feidiás použil polykleitovské sošné typy k oživení souboru postav znázorněných na vlysu *Parthenónu). Znovu se jako proslulí sochaři sešli po roce 430 př. n. l. v soutěži o tvorbu sochy //Zraněné Amazonky// pro Artemidin chrám v *Efesu; zvítězil Polykleitos a v díle, které vytvořil, se držel svých matematickými poměry daných estetických zásad. Feidiás, který šel ve svém vývoji dále a představil ve své *variantě námětu novou výrazovou formu, byl až na druhém místě. Náhoda Polykleitovi pomohla, aby mohl vytvořit dílo podobného významu, jako byly Feidiovy kolosální kultovní sochy: když v roce 425 př. n. l. požár zničil starou Héřinu *svatyni v Argu, byla zde postavena nová a v ní byla umístěna Polykleitova socha bohyně *Héry z *chryselefantiny. (Jaroslav Malina, Marie Pardyová)