švýcarský zoolog, antropolog a filozof; profesor Univerzity v Basileji. Rozšířil rozvažování o *člověku a *lidské přirozenosti o nové aspekty vyplývající z vědeckého poznání ve 20. století. Na rozdíl od Charlese *Darwina, pro kterého *evoluce člověka představovala pouze atypický případ obecného evolučního procesu a lidská přirozenost byla jen derivátem přirozenosti zvířecí, představoval pro Portmanna člověk zcela novou kategorii jevů, která není bezezbytku interpretovatelná skrze jiné živé bytosti. Portmann nepředpokládal žádné „nadpřirozené“ intervence (tyto pojmy jeho myšlení vůbec nezná) při vzniku člověka, ale právě na některých ryze biologických momentech, zejména z lidské *ontogeneze, dokládal svébytnost a jedinečnost člověka.$Základní Portmannovou tezí o všech živých organismech je zařazení „sebeprezentace“ //(Selbstdarstellung)// mezi základní *atributy jejich existence, stejně jako třeba rozmnožování či výměna látková. Tato sebeprezentace se děje exponováním tzv. „vlastního jevu“ //(eigentliche Erscheinung)//, což je souhrn všech možných optických, akustických, olfaktorických a dalších *vjemů, včetně etologických charakteristik, které organismus skýtá. Přitom jsou brány v úvahu jen ty jeho aspekty, které jsou na organismu vnímatelné bez jeho porušení, bez zásahu do jeho tělesné integrity. Tím Portmann v zásadě obrací *kritérium v dnešní *biologii běžné: že skryté (ať už anatomickou ukrytostí či mikroskopickou velikostí) struktury na živém organismu jsou důležitější a podstatnější než povrchy a vůbec vše evidentní a přímo nazíratelné. Tento vlastní jev je potom zvnějšněním tzv. „niternosti“ //(Innerlichkeit)//, souhrnu všech skrytých a přímému vnímání nepřístupných aspektů živého organismu. Vnější tvářnost živého organismu je tudíž legitimním vyjádřením jeho přirozenosti a představuje velmi důležitý, ne-li vůbec nejdůležitější aspekt každého živého tvora – zde může být jeho přirozenost přímo nazírána, odčítána, je přístupna přímému eidetickému vnímání.$Člověk v tomto aspektu je posuzován stejně jako ostatní živé organismy, tj. jeho vnější tvářnost je výrazem jeho přirozenosti. Zejména důkladně se Portmann zabývá srovnáním ontogeneze člověka a *lidoopů, popřípadě i jiných savců. Podobně jako i jiní biologové, rozeznává u savců dvě strategie v individuální ontogenezi. U první skupiny zůstávají mláďata delší dobu v hnízdě //(Nesthocker)//, jsou při narození relativně bezmocná, slepá, odkázaná na péči rodičů, váha mozku se během vývoje do dospělosti zvětší více než pětkrát (hmyzožravci, hlodavci, šelmy atd.). U druhé skupiny //(Nestflüchter)// jsou mláďata schopna rodiče velmi brzy následovat, rodí se dobře pohyblivá, vidoucí, osrstěná, váha mozku se během *postnatálního období zvyšuje méně než pětkrát, mláďata představují tvarově víceméně zmenšené vydání dospělých (kopytníci, ploutvonožci, kytovci). V případě člověka (a v omezené míře i vyšších *primátů) mluví o „sekundárním setrvávání v hnízdě“, kdy se mláďata rodí značně bezmocná, ale s otevřenýma očima i ušima a značně vyvinutou hmotou mozku a jsou nošena matkou až do dosažení parametrů mláďat druhé jmenované skupiny. U člověka mluví přímo o „fyziologickém či normalizovaném předčasném porodu“. Dítě dosahuje stupně vývoje typu //Nestflüchter// zhruba v roce života (stupeň vývoje identický s prvním naznačeným typem //Nesthocker// prodělává lidský *fetus už v *uteru, kdy mezi 3.–5. měsícem dochází k srůstání očních víček). Jakoby tedy *fetální vývoj člověka trval 20–22 měsíců, čemuž odpovídá i růstová křivka, která je v prvním roce prakticky identická s růstovou křivkou jiných savců během fetální periody. Portmann zde u člověka mezi 10.–22. měsícem hovoří o „sociálním uteru“, v němž se dítě vyvíjí. Z hlediska srovnání s jinými savci je u člověka jedinečné i opětovné zrychlení *růstu v *pubertě a pro savce této váhové kategorie neobyčejně pomalý růst a dlouhý život, a to i ve srovnání s nejblíže příbuznými lidoopy. Rovněž vyzdvihuje období stáří jakožto periodu se smysluplným obsahem, podstatně se odlišující od pouhého tělesného a duševního chátrání jiných živočišných druhů v pokročilém věku. U člověka jako jediné živé bytosti se objevuje poměrně dlouhá životní perioda (přes jednu třetinu života), která sice následuje za reprodukčním obdobím a je svou podstatou involutivní, přesto reprezentuje novou kvalitu a má svou smysluplnou funkci i v sociální struktuře, kde reprezentuje předávání tradice, paměť, zkušenost a odstup od bezprostředního zážitku.$Právě sledování rané ontogeneze člověka, zvláště v jeho fetálním stadiu, připadá Portmannovi pro výpovědi o biologickém aspektu lidské přirozenosti nejrelevantnější. Zvláště jej zaujalo například esovité zahnutí páteře, naznačené už v tomto období, pak opět mizející a objevující se až po osvojení si *bipední chůze, která se podle něho děje napodobením. Embryonální či fetální přítomnost některých charakteristik dospělého organismu byla v minulém století častým tématem diskusí v souvislosti s Darwinovou teorií (například vývoj opěrných mozolů u velbloudích či pštrosích fetů). Pro Portmanna je lidský embryonální a fetální vývoj náčrtem vývoje k budoucímu lidství, přičemž k plnému rozvoji všech znaků je nutný vliv *společnosti a celého kulturně-historického dědictví. Podrobně rozebírá i analogičnost lidských (dospělých) morfologických proporcí s proporcemi fetů či malých mláďat lidoopů (*analogie jde až třeba k shodnému vzorci ochlupení s novorozenými mláďaty *gibonů – celé tělo až na kštici vlasů holé). Člověk je z tohoto hlediska jakousi neotenickou formou primátů rozmnožující se za současného přetrvávání juvenilních znaků (i duševních – právě celoživotní zvědavost, hravost a schopnost učení dosti podstatně zakládá lidství).$Portmann, stejně jako valná většina ostatních autorů, pokládá řeč za nejdůležitější typicky lidský znak. Zdůrazňuje v této souvislosti i některé anatomické zvláštnosti člověka, jež lze interpretovat jako adaptace k řečové vokalizaci. Jsou to zejména relativně široké propojení *nosní a *ústní dutiny jakožto společného ozvučného prostoru a uzavřená forma *zubního oblouku, která se nemění ani nahrazením *mléčných zubů stálými (u lidoopů nevyrůstají *stálé zuby na místě mléčných, ale tvoří nový oblouk vně původní řady mléčných zubů). Schopnost řeči se stává v Portmannově pojetí teprve svou aktualizací tím, co konstituuje lidství. Pro individuální zlidštění je získání řeči nejzásadnější událostí. Při učení se řeči hrají důležitou roli vokalizační monology kojenců, jež ovšem mají svou výrazovou funkci omezenu na odrážení jejich nálad a vnitřních hnutí. Na osnově této vokalizace, obsahující nejrůznější fonémy včetně těch, které dítě ve svém mateřském jazyce nebude nikdy potřebovat, ale které se namnoze vyskytují v nejrůznějších jiných jazycích, se poté její redukcí na základě slyšeného a aktivním napodobováním vytváří vlastní řeč. Jedná se zde o aktivní a velmi pracný proces tvůrčí povahy, jenž zpočátku nakládá s podněty ze strany řeči dospělých velice volně. Teprve po prvním roce se jednotlivé slovo stává víceméně závazným a přestává zároveň být „celou větou“. Výrazy nálad i jednotlivá sdělení se zvolna vtlačují do šablony jedné *konkrétní řeči. Lidská řeč (včetně „řečí“ posunkových) se v Portmannově pojetí liší od zvířecích *zvuků především svým symbolickým charakterem. Odlišuje „spontánní“ výrazové prostředky jako křik, podupávání, výhružná gesta jakožto geneticky fixované od „ovládaných“, tj. od vlastní řeči spočívající na zděděné schopnosti a společenské tradici. Na pomezí obou kategorií by se nalézal například smích a pláč. Oba tyto pro *lidskou komunikaci vysoce důležité jevy tvoří prakticky lidské specifikum, jejich dokonalá analoga u zvířat nenajdeme.$Ve shodě s mnoha dřívějšími autory zdůrazňuje i význam osvobození ruky pro manipulační činnosti, zapříčiněné a umožněné vzpřímeným postojem. Zdůrazňuje, že k osvobození ruky dochází již v kojeneckém věku, kdy není využívána k přichycování na srsti matky jako u ostatních primátů, ale má od samého počátku volnost k manipulačním cvičením a později ke hře. Člověk je v jeho pojetí jediná bytost, která má ve velmi výrazné míře svůj nejen přírodní, ale i kulturněhistorický aspekt; podstatnou složku své „přirozenosti“ získává až během „humanizačního procesu“ v sociálním prostředí. Jakkoli podíl tradice a sociálně předávaných dovedností není u vyšších zvířat zdaleka nulový, je tento aspekt u člověka zcela neporovnatelně hypertrofován. Člověk je pro něho úplně novou životní formou, pro niž hraje historický aspekt jejího bytí, v individuální i kolektivní formě, rozhodující roli. Ve shodě s antickými předlohami vnímá člověka jako bytost „otevřenou světu“, *zvíře jako vázané na své okružující světy, na svůj //Umwelt// („okolní svět, prostředí“). Člověk má velmi rozvolněnou formu vztahování se k světu a jeho jednotlivostem, zcela odlehlé či skryté věci mohou nabývat významu, může jim být propůjčen. Právě toto prožívání věcí jako významných a víceméně volné působení dovoluje propůjčovat jim významy, popřípadě nové významy tvořit. Stejně tak zdůrazňuje lidskou *svobodu a volnost, která je ve srovnání i s nejbližšími lidoopy podstatně větší.$V otázce původu člověka rozlišuje mezi obecnou teorií evoluce a jejími teoriemi speciálními. Obecnou teorií evoluce míní tezi o tom, že podobnost forem nejrůznějších živých organismů je podmíněna jejich příbuzností, jejich descendencí ze společných předků. Proti takto formulované obecné teorii evoluce nemá námitek a zdůrazňuje, že v této sukcesi podob živých organismů v čase lze vidět jediné plauzibilní *vysvětlení jejich podobností. Právě skrze tuto po stránce příčin sice nevyjasněnou, ale přesto jistou existenci skrytého genetického pouta mezi nimi nabývá celá historická dimenze zkoumání minulých životních forem smyslu. Speciální teorie evoluce, vysvětlující či domnívající se vysvětlovat konkrétní mechanismus historického vzniku nových forem, mají v jeho pojetí pouze charakter *hypotéz. Portmann si byl dobře vědom sociomorfního charakteru Darwinova učení, zejména pak přenosu představ o *konkurenci, „přežívání zdatnějších“ a boje o přežití ze společenské roviny viktoriánské Anglie do živé *přírody. *Přirozený výběr jakožto praktický důsledek těchto tendencí je pak pro Darwina základním motorem evoluce a představa boje o přežití se později v podobě sociálního darwinismu vrací na společenskou rovinu už „posvěcena“ přírodními vědami a má povahu přírodního *zákona, o němž nemá význam diskutovat. Portmann jako blízký přítel Carla Gustava *Junga ostatně dobře znal jeho učení o projekcích a jejich významech v duševním životě člověka i poznávacím procesu. Také zdůrazňuje význam obecného duchovního klimatu doby a „*předsudky“, které formují přístup k tak delikátní věci, jako je zkoumání původu člověka přírodovědeckými prostředky, zvláště když lidské fosilie představovaly vždy nálezy sporadické a v podstatě raritní. Darwinismus, *neodarwinismus i dílo francouzského filozofa, teologa a antropologa Pierra *Teilharda de Chardin (1881–1955) řadí k speciálním teoriím evoluce. Teilhardovu koncepci, kombinující a směšující stanoviska přírodovědecká i náboženská, odmítá, stejně jako mechanistické koncepty neodarwinistické, ne snad proto, že by neměl *vědu i *náboženství za legitimní metody lidského poznání, ale pro svévolné míšení *diskurzů, kdy přechod od jedné platformy k druhé není v podstatě rozeznatelný.$Na rozdíl od řady svých současníků neodvozoval původ člověka z bezprostřední blízkosti lidoopů, ale pokládal vývoj obou čeledí, //*Hominidae// a //*Pongidae//, za konvergentní a mnohé znaky, například podobný typ ontogeneze či větší tělesná velikost, které člověka s lidoopy spojují, za paralelně vzniklé. V jeho pojetí se obě skupiny oddělily v oligocénu, tj. asi před 15 až 30 miliony let. Zejména v době mezi oběma *válkami stál Portmann s tak vysokým časovým odhadem zcela osamocen a teprve pozdější výzkumy ukázaly, že svými odhady byl minulé realitě možná blíže než valná většina jeho současníků. Společného předka pongidů a hominidů vidí jako nějakého dosud fosiliemi přesvědčivě nedoloženého malého primáta. Pochopitelně z toho vyplývá i *primární původnost lidské sociability, jejíž kořeny se zřetelně táhnou do daleké minulosti. Už skrze biologickou argumentaci se tak jeví například argumenty Jeana-Jacquese *Rousseaua o „*společenské smlouvě“ jakožto rozumovém a volním *aktu a o solitérním životě „původního *divocha“ jako zcela nepřesvědčivé. Otázkou u člověka tedy nezůstává vznik a důvody sociálního způsobu života, nýbrž spíše jeho původní forma. Tento problém není řešitelný ani bedlivým studiem *zvyků a sociální struktury tzv. *přírodních národů. Tyto sociální struktury představují už dosti komplikované *kulturní dědictví, a nejsou tudíž shodné se societami zvířecími, jejichž kontinuita je zajišťována dědičností, ne (nebo jen v nepatrné míře) kulturní tradicí. U člověka v zásadě neznáme žádný přirozený stav – všechny stupně jeho sociálního strukturování lze chápat pouze jako přírodě odcizený a jí „protipostavený svět“ //(opus contra naturam)//. Stejně jako v individuální ontogenezi, vidí i v lidské *fylogenezi proces v živočišné říši ojedinělý. V obou přísluší zkoumání raných fází převážně biologickým disciplínám, pokud je však vnímán jen jejich biologický aspekt, zůstávají nesrozumitelnými. Uspokojivé vysvětlení dostávají oba procesy teprve tehdy, známe-li „dospělou“ formu, a to ontogeneticky i evolučně. Stejně jako v ontogenezi a ve fylogenezi se vyvíjí současně přírodní i kulturní aspekt člověka.$Portmann si rovněž všímá analogií mezi procesem *evoluce biologické a *evoluce kulturní; i v ní lze najít skutečnosti korespondující s pojmy jako „dědičnost“, „mutace“, „selekce“, „izolace“ atd. Zatímco *interpretace kulturněhistorického procesu předávání tradice z generace na generaci a jejího modifikování nikdy nepředstavovala obzvláštní interpretační problém, problematika biologické evoluce byla vždy (pokud byla vůbec zohledňována) podstatně ožehavější. Týká se to zejména vysvětlení vlastního mechanismu evoluce, faktorů, které při ní hrají podstatnou roli. Tato větší obtížnost je podle něho snadno pochopitelná, neboť biologie je konfrontována s procesy, které probíhají bez lidského přičinění a zhusta i mimo oblast lidského vlivu. Tyto procesy musejí být nejdříve pojmově uchopeny, což už samo o sobě představuje interpretaci, popřípadě dezinterpretaci (pro jistotu by dnes bylo lépe hovořit spíše o interpretacích více či méně destruktivních). Jinak je tomu u procesu historického; zde jsou nám činy, *ideje a *artefakty, s nimiž přicházíme do styku, přece jen mnohem bližší (byť by i pocházely ze vzdálených kultur) než mimolidská přírodní jsoucna. Biologickou a kulturněhistorickou evoluci však pokládá přes všechny paralely za dva v principu zcela odlišné historické procesy. Toto striktní rozlišení bylo způsobeno a posilováno zejména dobovým *kontextem – Portmann jako pamětník obou světových válek a jejich propojení biologické a politické argumentace, ať už ve vulgárně sociodarwinistických či *rasových teoriích, viděl silně neblahý vliv tohoto míšení diskurzů a krátkého propojení dobových biologických teorií s prakticko-politickými maximy. Historickou evoluci nelze podle Portmanna chápat a vysvětlovat skrze evoluci biologickou už proto, že proces *hominizace – vznik řeči a tradice – leží z dnešního hlediska v minulosti a představuje tajemství //sui generis//. Toto tajemství představuje z toho důvodu, že ve *fosilních zbytcích, byť by byly jakkoli četné, nezanechal žádné relevantní stopy a cestou paleontologického výzkumu není sobě adekvátním způsobem nahlédnutelný.$Z díla: //Probleme des Lebens// (Problémy života, 1949), //Biologie und Geist// (Biologie a duch, 1956), //Neue Wege der Biologie// (1960, česky: //Nové cesty biologie//, 1997), //Um das Menschenbild// (Kolem obrazu člověka, 1956), //Manipulation des Menschen als Schicksal und Bedrohung// (Manipulace člověka jako úděl a hrozba, 1969), //Entläßt die Natur den Menschen?// (Propustí příroda člověka?, 1970), //An den Grenzen des Wissens// (Na hranicích vědění, 1974) aj. (Stanislav Komárek)