*sexualita a *erotika nebyla v islámském světě pokládána za něco nepatřičného, pohoršujícího nebo „hříšného“; na sexuální styk se pohlíželo jako na zcela přirozený a nezbytný *atribut lidského života. Důkazem toho je mimo jiné i fakt, že renomovaní autoři, literáti a učenci psali erotická pojednání, která měla zasvěcovat do tajů *lásky a přinášet tak *harmonii a *štěstí do manželského a rodinného života. Ilustrace k těmto příručkám nebo *miniatury v arabských a perských rukopisech s milostnými náměty znázorňují různé polohy a praktiky sexuálního *aktu nebo okázalé erotické scény bez pruderie. Ani mnozí zbožní *muslimové, pro svůj ctnostný, příkladný život uctívaní jako *světci, nezavrhovali sexuální lásku, nežili v *celibátu, a někteří z nich dokonce platili za znalce //artis amatoriae//. Islámský Východ ovšem znal a literárně i výtvarně znázornil také opačný pól milostného vztahu – romantickou, *platonickou a nešťastnou lásku. Ta však sama o sobě nebyla *ideálem, pramenila z nepřízně osudu, který přirozenému naplnění lásky kladl nepřekonatelné překážky. Dodejme ještě, že ani *homosexualita nebyla na islámském Východě ničím výjimečným nebo *tabuizovaným. Láska k chlapcům se stávala námětem mnoha milostných veršů. Rigorózní náboženské kruhy ji samozřejmě odsuzovaly, ale na druhé straně i vážení autoři ji pokládali za hodnotný milostný vztah.$Právní a sociální *status ženy ve středověké islámské společnosti vyplýval z islámské //*šarí’y// (//šarí’a -// náboženské právo, zákon), kterou formulovala právní věda //(*fikh)//, čerpající kromě dalších pramenů z //*koránu// a //*sunny// (//sunna -// norma daná *Muhammadovou praxí, jeho činy a výroky). Obecně lze říci, že korán postuluje převahu muže nad ženou. V oddílu o rozvodu se hovoří o právech ženy, avšak s dodatkem: „(…) nicméně muži jsou o stupeň výše“ (2:228). Na základě Božího řádu zdůvodňuje korán tuto zásadu v súře zvané Ženy: „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými (…) A ctnostné ženy jsou pokorně oddány (…)“ (4:34). V některých případech má žena o polovinu menší právní kvalifikaci než muž. Například dědické právo stanoví, že žena dědí o polovinu méně než muž (4:11). Uzavření manželské smlouvy mají být přítomni dva plnoprávní svědci – dva muži, nebo jeden muž a dvě ženy. Totéž platilo i při výkupném z *krevní msty. Náboženské povinnosti se vztahují s určitými omezeními i na ženu.$*Manželství je civilněprávní smlouva, jejíž podstatnou částí je dar //(*mahr)//, který dává ženich nevěstě nebo jejímu otci a který v případě rozvodu náleží ženě. *Instituce //mahru //pochází již z předislámské doby. Není jisté, zda v předislámské Arábii existovala *polygamie, přesněji řečeno: *polygynie (mnohoženství). *Islám povoluje muži současně až čtyři manželky: „(…) berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu …“ (4:3). A na jiném místě téže //*súry// Prorok moudře dodává: „Nikdy vám nebude možno, abyste byli spravedliví mezi ženami, i kdybyste si to přáli“ (4:129). Tradice o Prorokovi //(*hadísy)// nabádají muže, aby se svou ženou jednal dobře, a korán připomíná, že manželství je vztah lásky a citu (30:21).$Právo na rozvod měl v podstatě muž, což naznačuje již příslušný termín //talák //(zapuzení, propuštění). K rozvodu došlo, když muž třikrát (doporučovalo se období jednoho nebo dvou měsíců) pronesl rozvodový výrok. Za určitých okolností mohla dosáhnout rozvodu i žena (koránský oddíl o rozvodu: 2:226–232).$Zahalování se v islámském *zákonu netýká žádný závazný předpis. Prorok ovšem žádá od žen, „aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby [vnady] kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá“ (24:31). Stojí za zmínku, že v hidžázských *městech předislámské *Arábie nosily vznešené ženy závoj, ale mohly volně hovořit s muži. Tento *mrav se tedy rozšířil nejprve ve vyšších *společenských vrstvách; otrokyně chodily nezahaleny (srovnej též 33:59 a 24:60).$Oddělené části domu určené ženám (*harém, arabsky //harím//) existovaly v Orientě již dávno před islámem, například v Asýrii nebo na dvoře *Achaimenovců v Íránu. Muž často uplatňoval své právo zakázat ženě, aby vycházela z domu nebo přijímala návštěvy některých svých příbuzných.$Podřízené sociální postavení ženy bylo nesporným faktem, přesto však v raných a vrcholných obdobích islámských dějin vystupuje do popředí mnoho žen, které se jako sebevědomé, talentované osobnosti pozoruhodně uplatnily ve společenském, kulturním a někdy i politickém životě. Nutno však dodat, že pocházely vesměs z vyšších kruhů.$Středisky bohatství, přepychu, zjemnělých, ale i uvolněných mravů, ovlivněných byzantskou a perskou etiketou, se v prvním století islámu stala hidžázská města *Mekka a *Medína. Aristokratické a privilegované rody si osvojovaly nový *životní styl a vybraný *vkus. V salonech urozených dam a v literárních klubech se scházela společenská smetánka, kterou obveselovaly zpěvačky a tanečnice. V tomto prostředí udávala módu a tón krásná a duchaplná Sukaina, vnučka *chalífy Alího (656–661). V kráse a eleganci se s ní mohla měřit Á’iša bint Talcha, vnučka chalífy *Abú Bakra (632–644). Znala mnoho básní a staroarabských tradic a byla opěvována básníky. Podobné typy žen nacházíme i v umajjovské a abbásovské době. Umm Salama nabídla manželství as-Saffáhovi, budoucímu abbásovskému chalífovi (750–754), a poslala mu dokonce peníze na //mahr //(viz výše). Arvá, manželka chalífy al-Mansúra (754–775), as-Saffáhova nástupce, si ve svatební smlouvě vymínila, že si za jejího života nevezme žádnou jinou ženu ani *konkubínu. Velké proslulosti se těšila paní *Zubaida, sestřenice a manželka chalífy *Hárúna ar-Rašída (786–809), která štědře podporovala básníky a pečovala o zvelebení některých provincií říše.$Výjimečně vstoupily ženy i do vysoké politiky. Turkyně Šadžarat ad-Durr, vdova po ajjúbovském *sultánovi as-Sálihovi (1240–1249), převzala v Egyptě roku 1250 sultánský titul a tři měsíce vedla *správu *země.$Významná byla role žen v *hudbě a *poezii, kde se uplatňovaly svobodné ženy a – ve vzrůstající míře – vzdělané otrokyně. V předislámské a raně islámské době skládaly básnířky především elegické verše. Řada nadaných básnířek vynikla v Andalusii, kde se ženy těšily větší svobodě. Valláda, dcera cordóbského chalífy al-Mustakfího (1023–1025), měla literární salon, psala milostnou poezii a udržovala milostné vztahy s několika básníky. Podobný nekonvenční způsob života vedla i největší básnířka Andalusie, emancipovaná *Hafsa bint al-Hádždž (narozena po roce 1135). Hudbu, zpěv a tanec provozovaly na dvorech a v palácích otrokyně, které dovedly básnicky improvizovat, vyprávět poutavé příběhy a hrát na strunné nástroje (viz též níže).$Pokračující hospodářský a politický úpadek arabských zemí v epoše pozdního islámského *středověku (zhruba 15.–18. století) a sílící vliv islámské ortodoxie byl provázen také sociální degradací ženy. Poměry se začínají měnit až od konce 19. století, kdy ve vyspělejších státech islámská //šarí’a //ustupuje modernímu *zákonodárství evropského typu a ženy cílevědomě usilují o rovnoprávné postavení v rodině i ve společnosti. (Jaroslav Oliverius) $${{Kruh prstenu: Kapitola 11: Arabský svět|pdf/Kap11_Arabsky_svet.pdf|ico_pdf.png}}$